Celodenní výlet z Kandy za slony a adrenalinovými zážitky

Jak jsem zmiňovala dříve, jsou místa, která je skvělé navštívit a Kandy je pro ně optimálním výchozím bodem. My si zde naplánovaly jeden celý den na právě takové a musím uznat, že jsem zprvu neměla úplně jasnou představu co s ním budeme dělat. Péťa chtěla na Lance zvířátka a tak byla jasná návštěva slonů, ale co dál? Botanickou máme i doma a tak jsme to nechaly náhodě ;-)

Sloní sirotčinec v Pinnawale

Přiznávám se bez mučení, že jsem byla lehounce líná a nechtěla jsem řešit hromadnou dopravu. Normálně se toti  Kandy dá chytit místní bus, který Vás po dohodě s ridičem vyhodí na křižovatce pod Pinnawalou, tam si chytíte tuktuk a jste v sirotčinci za pár kaček. My jsme den předtím v Kandy vyzpovídávali tuktukáře kolik by chtěli za cestu tam a zpět. Nakonec jsme si dohodly jednoho s dobrým tukem a ucházející angličtinou za 3000 LKR, přičemž jsme si daly hodně záležet na tom aby pochopil, že tam na nás bude čekat asi hooooodně dlouho. Normální cena byla 2500 a pozdě v noci jsme od jednoho příslušníka turistické policie, který přes den jezdí tuktukem, dostaly nabídku za 2000, ale to už jsme neměly jak odmítnout toho nasmlouvaného.

Cesta tukem trvá asi tak hodinu až hodinu a půl a doporučuji si vzít něco přes obličej jinak se udusíte výfukových plynů, speciálně po ránu. My jsme se našemu řidiči také zmínily, že jsme nestihly snídat a tak nás vzal do vládou provozovaného snídaňového bufetu s čistě lokálními cenami – Hopper za 25 a koule z Kiribathu s medovým kokosem za 45 rupií. Božské to místo.

V samotné oblasti Pinnawely se toho najde hodně. Slona tu má na dvorku skoro každý a všichni budou chtít, abyste se projeli zrovna na tom jeho. Stejně tak je tu několik menších sloních organizací, které jsou soukromé a upřímně jejich pověst je všelijaká. Já tvrdím, že jezdit na slonech prostě není potřeba a poctivě navštěvuji oficiální sirotčinec v Pinnawale, kde jsem ještě nepotkala, že by se ta zvířata tvářila smutně a o kterém se ví, že zachraňuje opuštěné, ztracené a zraněné slony z celého ostrova. Stejně tak je to mezinárodně uznávaná instituce a pokud se nemýlím, tak dva sloni odsud jsou i v pražské zoo.

Vstupné do sirotčince je v tuto chvíli 2500 LKR, ale potom už závisí jen na Vás jak dlouho tam vydržíte. Doporučuji si předem najít aktuální denní program, protože dvakrát denně jsou slůňata krmená mlékem z lahví, velcí sloni krmeni ovocem a také se chodí koupat do řeky, na což mám pravidelně štěstí já, ale ono je to super.

My přijely těsně před desátou, zaplatily, málem se nechaly převálcovat stádem na cestě k vodě a pa se nechaly zatáhnout ke koupajícím se slůňatům, krmily je banány a hladily, fotily a tak vůbec. Samozřejmě si za to mahúti (sloní ovladači) řekli drobný poPlatek a to 1000 LKR za tulící se osobu, ale ono se na Vás to slůně jednou podívá a vy byste stejně klidně všechny prachy poslali do kanálu :D

Samozřejmě se také můžete volně toulat po areálu. Na kopci je vykácená palmová plantáž, kde stádo normálně žije. Pod ní naopak výběhy slůňat, která upřímně nevím proč nechodí volně, ale tipuji, že to jsou nové přírůstky. Všude kolem jsou také souvenýr shopy, které mimo klasických kalhot nabídnou i výrobky z papíru ze sloního trusu. My jsme i s pauzou na čaj strávily 2,5 hodiny úplně bez problémů.

Když maják, tak jedině na kopci.

Vracely jsme se s tuktučíkem do Kandy a najednou koukám, že tam nahoře na kopci stojí maják. Myslím to vážně, prostě vysoká bílá hubená věž s malinkými okénky a na vrcholu budkou pro světélko. Zamrkala jsem a on tam stále byl. Těsně za ním náš řidič prohlásil, že se potřebuje na 10 minut zastavit u autoopraváře a jestli se nechcem jít kouknout na ten maják, že nás tam nabere.

Místo se nazývá Kadugannawa a maják to byl opravdu velmi majákovitý. Později jsem také zjistila, že se jmenuje Věž kapitána Dawsona. Brzy jsme zjistily, že dveře do něj také jsou velmi zamčené, takže toho asi moc víc nevyzkoumáme. V tom k nám ale přicupital zvídavý srílančan, a že jestli se nechcem kouknout nahoru. Přikyvujeme a jsou vydány povely k nalezení klíče. Visací zámek padá na zem, brána se otevírá a s varováním – „je tam vážně tma!“, se přes prázdné plechovky barvy vydáváme po shodech vzhůru.

Už jste někdy lezli na řádný maják? Tenhle byl můj první, ale teda... šířka schodiště opravdu maximálně na šířku mého pozadí, schody dvojité výšky a tma jak v pytli. K tomu dřevěné schody (člověk se modlí aby tam opravdu byly všechny) a nehorázné vedro. Dosažení vrcholu a ten den značně zamlžený výhled, už byly jen třešinkou na dortu celé této zkušenosti.

Ambuluwawa aneb mimo vyšlapané stezky

Kdo z nás otrlých by nerad zabloudil na místa, o kterých moc lidí neslyšelo a která nejsou přelidněná cizinci. Vraceli jsme se takhle směrem ke Kandy a já se zeptala řidiče na nějakou nedalekou sochu Buddhy na kopci nad našimi hlavami. Ozvalo se něco jakože tohle je fakt nuda, ale co teprve Ambuluwawa! Nemá cenu předstírat, že jsme hned po prvním vyslovení poznaly o čem mluví, ale po lehké lekci „spelování“, jsme se k tomu dopracovaly a mohly googlit.

Ambuluwawa je kopec přímo ukrutně vysoký (alespoň na místní poměry, jinak má cca 1087 m.n.m.), který má na svém vrcholu relativně neuvěřitelnou stavbu Gaudíovského stylu. Takový bílý a velmi nepravidelný Ještěd, se schodama po obvodu až na vrchol. Místní se nahoru sápou pěšky. Nicméně až na vrchol vede víceméně asfaltová cesta a tak naše líná pozadí byla vyvezena tuktukem. Vstupné bylo tuším 200 LKR na osobu + 50 LKR za průjezd tuktuku. Cestou potkáte třeba opice, nebo poníky, ale lidi skoro vůbec, protože destinace je to božsky neznámá.

Tuktukář tvrdil, že normálně si za zpáteční výlet z Kandy na kopec, říká o 6000 LKR. Nám nakonec dal celý ten den putování dokola za 6000, ale byl to docela smlouvací boj. A asi by se také vyplatilo sem jet ráno, protože co říkal, tak odpoledna jsou dosti mlžná a to jsme také viděly. Nebo možná jsme spíš neviděly o moc víc.

Na vrcholu si samozřejmě nenechte ujít výstup na samotnou věž. Vnitřek páchne lehce po moči, ale jak se dostanete na venkovní schodiště, zase se z toho vyléčíte. Každý schod je jinak vysoký a hluboký, každou chvíli se mění šířka ochozu. Poslední okruhy kolem věže absolvujete bokem, protože jsou už prostě vážně moc úzké. Výhled je bomba, pocit pro nás co máme vážný strach z výšek už tak božský není... Ale stálo to za to J. Jinak je tu i jedna menší věž, otisk něčí nohy (klasicky si dosaďte Buddhu, Mohammeda, Ježíše, prostě koho si přejete), mešitka, hindu chrám, kostelík a spousta dalších pozoruhodných míst. Kdo najde slona, nechť mi dá vědět!

Prostě destinace neznámá, nenarvaná lidmi, relativně levná a určitě zajímavá. Zkuste to ;-) 

A celý den? Absolutně super a nakonec úžasně až neočekávaně vyplněný.

A co v Kandy?

Když plánuju vícméně jakýkoliv program za hranicemi všedních dní, koukám hlavně na různé cestovatelské blogy a snažím se inspirovat tam, protože Lonely Planet a tomu podobné průvodce jsou zastaralé již v den kdy vyjdou a oficiální stránky měst a míst jsou narvané informacemi, které Vám potřebují říct oni, ale Vám ve finále nepomohou.

Co jsem našla o Kandy nebylo pozitivní, což mě docela dostalo, protože z mých minulých návštěv jsem si ho pamatovala jako docela příjemnou destinaci. Milé město v horách s o mnoho příjemnějšími teplotami než Colombo a s celkově zajímavou centrální lokací v rámci ostrova. Spousta lidí tu ale zdá se krátila své pobyty, nudila se a stěžovala si. Zavřela jsem vyhledávání a nechala zábavu volně plynout.

Ubytování

Do destinace jsme dorazily ranním vlakem a tady přichází ta část kdy Vám zase nemůžu moc doporučit ubytování, protože jsme bydlely u kamaráda. Umístění ubytování však bylo velice příjemné kousíček v kopci za jezerem, 20 minut pohodové chůze do centra města. V roce 2014 jsem s maminkou bydlela v hotelu Queens, což je nádherná koloniální budova, přímo naproti chrámu v centru, nicméně kromě té historie, mě zde neuchvátilo nic a bylo mi trošinku líto peněz. Pokoje byly děsivě hlučné, pomalu se rozpadaly a jídlo také zase za tolik nestálo. Také jsem se jednou vyskytla v něčem rozpočtu příznivějším, ale tak strašlivém ve finále, že jsem ráda, že už to nemůžu ani na mapě Kandy najít. Nicméně nestrachujte se, možností je tu opravdu mnoho.

Chrám Buddhova Zubu

Po příjezdu a ubytování jsme se vydaly na první obchůzku jezera a samozřejmě návštěvu Chrámu Buddhova Zubu. Vstupné je v tuto chvíli na 1500 LKR na osobu (v roce 2017 to bude 2000 LKR) plus dobrovolný příspěvek za hlídání bot, kde pokud jim dáte méně než 100, budou se na Vás dívat divně. Samozřejmě se Vám u vchodu bude nabízet spousta dědulů jakožto průvodců, ale tomu se nějak nejsem zvyklá podvolovat. Ke vstupence dostanete elegantně zabalené CD, tak alespoň něco milého.

Chrám je to dle mého krásný a takový nějak organizovanější než na co jsem zvyklá. V prvním patře hlavní budovy se nachází schránka samotného Zubu. Většinu dne uvidíte jen dveře před ní a fotografii Zubova uskladnění. Jednou za dopoledne a jednou za odpoledne ukážou i tu schránku otevřenými dvířky a jednou za rok Zub vyvezou na slonovi po Kandy v rámci srpnového festivalu Perahera. No, ale atmosféra je tam vždy, spousta nádherně vonících květin, které jsou obětovány a spousta modlících se, oddaných lidí.

Pokud pak vyjdete z chrámu dozadu a dáte se po malinkých schodech do patra, naleznete muzeum Chrámu Buddhova Zubu a jeho opatrování. Dále je na oploceném území chrámu také docela úžasné muzeum buddhismu, jak je pojímaný a zobrazovaný v různých zemích světa. Vstupné do obou je pro cizince zdarma, protože někomu došlo, že už zaplatili dost za celkový vstup.

Krom toho v areálu najdete krásná místa na odpočinek, spoustu malých chrámečků a prostě míst, která stojí za zastavení a prozkoumání. Za slunného dne, pro citlivější povahy doporučuji nechat si na nohou ponožky ať Vás to tak nepálí do tlapiček. A samozřejmostí jsou zahalená kolena a ramena, v tomto chrámu je obojí vyžadováno i u mužů!

Bahirawa Kanda – socha Buddhy

Chvíli jsme se pak couraly po městě a nevěděly coby. Jedno místo však člověka zaujme už při příjezdu a to drobek přerostlá socha Buddhy na kopci nad centrem. No tak jedem ne? Ale pěšky v tomhle vedru ani ránu, takže odchytit tuktuk a doufat, že se cestou neobrátí v tom stoupání na zádíčka. Nahoře zaplatíte 300 LKR za osobu a samozřejmě dobrovolný příspěvek na hlídání bot, vystoupáte pár schodů a vylomíte si krk pohledem do jeho tváře. Ale je krásný a fakt vysoký. Pod nohami má výstavku s fotografiemi a informacemi o největších Srí Lanských sochách Buddhy a já zase zjistila, jak málo jsem stihla vidět. Vedle je Mezinárodní buddhistické centrum a ano, najdete to tam napsané přesně takhle v češtině, protože se zdá, že místní mniši s námi mají nějaké svazky.

No a za zády Buddhy je schodiště, které Vás dovede minimálně do výše jeho ramen, výš bylo bohužel zamčené. Ale ten výhled stál za to už tady. Příjemné zpestření, nízké poplatky a výhled, který vážně stojí za to.

Jíme rádi, jíme vše.... jo a také pijeme

Stravování jsme tu moc nehrotily. Klasicky Srí Lansky, máme dvě kategorie – lokální a cizineckou. Nutno dodat, že večer asi tak v 7 začnou zavírat první podniky, v 9 je již zavřená absolutní většina a otevřené zůstávají jen výběr vyvolených. Lokální jsme vyzkoušely v hotelu Devon na hlavní třídě na oběd a ceny teda byly boží, ale jídlo dosti zklamalo. Kuřecí biryiani bylo české rizoto s kusem kuřete navrch a moje rice & curry prostě nemělo ten odpich. Nicméně byl to oběd za cca 300 LKR na osobu.

Večer jsme vyrazily nad jezero do Slightly Chilled Lounge Bar (Bamboo Garden), kam zamíří také lecjaký baťůžkář neb je to místo s dobrým výhledem a dobrými recenzemi online. Jído Vás vyjde již tak kolem 800 LKR, ale výběr drinků příjemný, obsluha rychlá, karty fungují a je to tu vážně příjemně Chilled.

Další večer jsme se usnesli sejít v Pub na hlavní třídě. Drinky fajn, dokonče točené pivo měli. Posezení super, protože si člověk může vybrat mezi balkonem i vnitřkem, ale jídlo? Pod 1100 LKR jídelníček nešel a tak jsme dopili a přesunuli se vedle k v 9 večer zavírajícím lokálním producentům Kottu a užili si večeři. Jsouc ještě lehce žízniví jako správní češi, odpochodovali jsme na Colombo Street a našli Victory Hotel and Bar, který je nabídkou, cenami, umístěním i klientelou velmi na pomezí lokálního a cizího zařízení a moooc se nám tam líbilo.

A co dál?

Nemyslete si, že nic jiného se v Kandy dělat nedá! V první řadě je tu jedno krásné výhledové (zdarma) místo, které jsme ale my vynechaly, celé nadšené z Buddhy na kopci. No a pak je Kandy skvělým výchozím místem pro spoustu výletů. Co mám za sebou z dříve je návštěva Univerzity v Peradenyii, která je krásná. Pokud se budete chtít podívat, prostě se projděte po areálu, je to romantika. Jinak je Peradenyie známá svými značně rozlehlými botanickými zahradami, které stojí za to. Je to relaxační procházka, za kterou akorát bohužel zase vypláznete soustu rupií. Strávit se am dají bez problémů hodiny a klidně si vemte jídlo na piknik. Jinak jsou tu skleníky, lesy, jezírka, zahrady... co si jen budete přát.

Další výlety jsou o chlup delší, ale Kandy je stále ideálním strartem – nějaký pořádný trek v pohoří Knuckles, třeba i jednodenní výlet do Sigyrie apod. Samozřejmostí pak je návštěva Sloního sirotčince v Pinnawelle, ale o tom se Vám pokusím napsat jinde!

FlyDubai

Věřím, že nejsem sama kdo ve chvílí nudy či deprese otevírá online vyhledávače letenek a jen tak zadává náhodné destinace. Od relativně nedávné doby se mezi vítězi začalo objevovat cosi jménem FlyDubai. Dubajské aerolinky, které mě skoro děsily svými cenami a které tvrdí, že jsou nízkonákladové, i když zvládají lítat dlouhé trasy.

Pak přišel ten osudný moment kdy jsem zjistila, že chci letět na Srí Lanku a jako obvykle nechci platit horentní sumy za pohou dopravu. FlyDubai na mě vypadlo okamžitě a velmi bezkonkurenčně. Teda s konkurencí pokud na letu chcete strávit skoro dva dny. Ale pak začnete číst podmínky a skoro radši ty dva dny létáním a čekáním strávit chcete. No prostě tu jsou nějaké ty zkušenosti s FlyDubai pěkně pohromadě!

Co Vám řeknou jejich webovky?

-        Neservírujeme jídlo, svačinku si můžete zakoupit dle aktuální dostupnosti v letadle
-        Nemáme zdarma zábavu při letu, je možné zakoupit
-        Na palubu můžete mít max 7 kg zavazadlo a nic víc
-        Odbavené zavazado nesmí být přes 20 kg

A pak ještě začnete googlit jak to teda je a dozvíte se, že letadla na sebe na přestupech nečekají, zpožďují se a prostě to nestojí za to.

No a tu se pozná hardcore baťůžkář. Oklepat se – zabookovat. A realita?

-        Letěli jsme perfektně na čas.

-        S přesedáním nebyl jediný problém.

-        Společnost má v Dubai svůj vlastní terminál, takže orientace je velice jednoduchá, i když terminál je to extrémně nudný.

-        Na palubu jsem šla s batohem a velkou foťákovou brašnou v ruce a neměla jsem jediný problém. Jako obvykle – viděla jsem i o mnoho horší spolucestující.

-        Ta váha odbaveného zavazadla závazná asi bude, ale to budu testovat až na cestě nazpět si tak myslím.

-        Co se zábavných systémů týče tak ano, každé sedadlo je vybaveno obrazovkou. Zdarma se můžete dívat ale tak na trailery k filmům, projít si nabídku DutyFree shopu a sledovat letové informace. To vše za podmínky, že zrovna ta Vaše obrazovka bude fungovat. Ty naše jste mohli masírovat jak jste chtěli a prostě se nic nedělo. V případě, že se budete chtít bavit víc můžete vytáhnout platební kartu a rovnou pod obrazovkou jí projet. Levnější varianta je hudební, dražší balíček už Vám pustí i filmy. Jo a letušky také občas zapomenou zresetovat systém, takže je možné, že si sednete někam, kde film hraje. Radím nedělat nic, nebo to přestane :D

 -        A jídlo, ta nejukrutnější otázka. Co Vás zachrání od hladu je let delší jak 5 hodin. A tím myslím oficiálně delší, zpoždění si nejsem jistá, že by se počítalo. Na kratší trase, mějte jídlo i pití, je to ukrutně zbytečně drahý... Na delší trase dostanete jedno teplé jídlo a krabičku drobností, která má dvě varianty, dle času kdy cestujete. My měly odpolední verzi, která obsahovala olivy, olivové krekry, tyčinky, hummusový dip, musli tyčinku, čokoládovou tyčinku a kelímek vody. Extrémně nás tato nadílka překvapila, ale bylo to fakt dobré.
(Update: na cestě zpět jsme z Dubaie do Prahy letěly ráno a dostaly tak ranní menu. Výsledek? Děs a hrůza! Papírová vajíčka, kuřecí párek, nejedlé brambory. V krabičce gumový sýr, nejedlé krekry a nic moc víc.)

-        Co se nám taky úplně nezamlouvalo, bylo řešení zastávky na Maledivách. Letěli jsme z Dubaie do Colomba a mezipřistání bylo v Male na Maledivách, kde jsme jak vysazovali, tak přibírali pasažéry. Musím říct, že pro nás co jsme zůstávali na palubě, to nebylo zrovna příjemné, protože nám dokonce i zamknuli toalety. Upozorňuji, že jsme tam stáli hodinu a chlup. 

-        A jednu věc musím zmínit – chování posádky mě dost štvalo, neb vzhledem k tomu, že nemají co rozdávat zdarma, tak nemají ani tolik práce a většinu letu jen někde vysedávají. Na našem prvním spojení byly poslední řady volné, takže si je posádka obsadila, sledovali filmy, bavili se, jedli či spali. K tomu si ještě obsadili poslední box nad hlavami pasažérů svými zavazadli, do kterých neustále lezli a pro svou potřebu si vyblokovali jednu ze dvou toalet na palubě, takže my jakožto cestující stáli velice kvalitní fronty ač posádka si jen odemknula a šla. Ne, nepřišla jsem si jako opečovávaný a spokojený zákazník.

Ve finále? Asi hlavně kvůli zklamání ze servisu s nimi už lítat nechci. S jejich cenovými nabídkami uvidím, jak dlouho mi to vydrží, no ale pokusím se...

Dovča na Srí Lance

Tak jsem se rozhodla, se zase jednou vydat na tenhle absolutně božský ostrov, protože se mi prostě stýskalo. Ne, vážně to nebylo jen kvůli tomu, že mi po Karibiku byla doma zima, ale mám na Lance spoustu přátel, které jsem roky neviděla a chtěla jsem prostě po těch 5 měsících řádně zrelaxovat.

Vyrazily jsme ve dvou a to s věrnou spolužačkou z gymnázia, která prošla výběrovým testem 3 následujících otázek:

• Chceš se mnou jet s batohem na 14 dní Srí Lanku?
• Jíš pálivé jídlo?
• Chceš dovolenou absolutně bez stresu?

A plán byl jednoduchý: potkat všechny co tu znám, zrelaxovat, ukázat Péťě co to je Srí Lanka a navštívit pár míst kde jsem ještě nebyla. Vzhledem k únavě, která mě postihla doma, jsem věděla, že toho předem moc nenaplánuji a tak jsem se jen pokusila načrtnout program a zabookovat to nejdůležitější. Pro jistotu jsem zjišťovala copak by Péťa tak na Lance chtěla vlastně vidět a zažít. Odpověď pro mě byla božsky uspokojující – nějaký ten chrám, pláž a hlavně zvířátka!

Program byl tedy od oka sestaven takto:

- Přílet dopoledne 23.11. do Colomba, kde strávíme dvě následující noci, potkáme spoustu lidí a provedeme základní seznámení s místní kulturou, památkami a jídlem.

- V pátek 25.11. přejezd vlakem na jih na pláž Unawatuna, v sobotu se válet a v neděli po cestě zpět do Colomba navštívit pevnost Galle.

- V neděli 27.11. přespat v Colombu a ráno vyrazit předrezervovaným a pohodlným vlakem první třídy do Kandy, prozkoumat město, obhlédnout jezero, navštívit Chrám Budhova Zubu a tak.

- V úterý 29.11. byl jasným plánem výlet do Pinnawaly za slony a slůňaty do sirotčince a pak se uvidí co nás cestou potká (a že ten den ve finále fakt stál za to!). No a druhý den odjet vyhlídkovým vlakem do hor do městečka Ella.

- Ella byla pasována na relax nejvyšší třídy mezi spoustou zeleně, s litry místního čaje a asi s nějakým tím výletem na Malou Adamovu horu a možná i nějaký ten vodopád. 2.12 by pak měl nastat přesun zpět do Colomba, uznávám sebevražedně dlouhým (10 hodin cesty) vlakem. Ale tak snad si řádně užijeme výhledy.

- No a co se bude dít od soboty to úterního brzkého rána kdy máme zase odlétat jsme nechaly náhodě a mým přátelům, kteří dozajista něco vymyslí :D

V tuto chvíli jsme na Lance již týden a právě jedeme do hor vlakem. Když to vše porovnávám se vzpomínkami, tak se tu vážně zase tolik nezměnilo. Největší šok asi byl, kolik budov přibylo v Colombu a jaká všechna výstavba tam zrovna teď probíhá. Tolik pětihvězdičkových hotelů vážně nemáme snad ani v Praze, ale tak hlavně, že je to baví a že do země proudí investice.

Neuvěřitelný pokrok zaznamenala osobní doprava v Colombu. Neberte mě špatně, stále tu jsou ty nejnebezpečnější autobusy jaké jsem kdy viděla a řidiči tuktuků, kteří z vás sedřou kůži, pokud je necháte, ale k tomu tu nějaká geniální duše zavedla Uber. Takže si stáhnete appku, objednáváte si řidiče, kteří vás vyzvednou kde si přejete, mají klimatizovaná auta, neřídí jak šílenci, platíte jim online kartou a jsou levnější než kterýkoliv tuktuk co najdete. Kdo stále potřebuje k životu tuktuky, může si stáhnout Pick Me aplikaci, o které jsme k naší věčné radosti zjistily, že tak nějak víceméně funguje i v Kandy. A Pick Me řidič má dokonce stanoveno, že po dosažení destinace na vás musí až 10 minut čekat než se nalodíte. Prostě božské!

Více změn? Příjde mi, že alkohol v restauracích je ještě dražší a možná i to jídlo v místech kam občas zabloudí bílé tváře přituhlo. Jo a vstupy do nejzásadnějších atrakcí se zvedly a jak jsme zjistily v Kandy, dokonce se zvedat ještě budou v roce 2017. No věřme, že platíme opravdu na dobrou věc.

Jedna krásná věc bylo zařizování si lokálních SIM karet, které nás jaksi na český účet notně pobavilo. Na doporučení všech mých srí lanských přátel jsme zabrousily ke stánku operátora Dialog a za 1300 LKR (cca 200 CZK) jsme dostaly 9GB dat, 100 sms a 100 minut volání s platností po dobu maximálně jednoho měsíce. No, Vodafoooooone a vy podobní... Co ty na to?

Tak a tentokrát slibuji, že ze Srí Lanky vážně napíšu více než jeden článek, jak tomu bylo před těma dvěma lety!

Já vs. Jet Lag

Jet Lag je taková ta krásná věc o které člověk často slýchá a zní to i rozumně, ale stále dumáte jestli je to vážně pravda. Já jsem do dnes patřila do skupiny, která uznávala, že někomu časové změny vadit mohou, ale to se mě přece netýká a ono proč by hlavně mělo. Vždycky jsem někam doletěla, večer místního času šla spát, ráno se vzbudila a bylo. Tak co je za problém.

No až do teď! Za Atlantik to šlo dobře. Sice to bylo nějakých 6 hodin rozdíl, ale adrenalin pracoval, spousta nových věcí přede mnou, na jet lag nebyl prostě čas. A pak jsem se vrátila na Evropskou stranu ulehla do postele jak jen to šlo, vzbudila se za 14 hodin a furt si připadala jako chodící mrtvola. Den, dva... z pondělka byl čtvrtek a já uvažovala co jsem to se sebou udělala. Usínat by nebyl problém, ale on by to nebyl problém v jakoukoliv denní hodin. No a o vstávání se snad ani radši nevyjadřuji, protože to skoro nešlo ať bylo 7 nebo 11. O víkendu jsem byla již ochotná prohlásit, že vím která bije a že jsem připravena zase začít existovat.

Výsledek? Jet lag je vážná věc a já se mu už nikdy nebudu smát. Uznávám, že po těch 5 lodních měsících jsem také byla unavená víc než kdy předtím a, že to asi také mohlo mít svůj anti aklimatizační efekt. Ale prostě...

Jo a abych rovnou natrénovala, tak 8 dní po příletu odlétám dál po směru času, pro změnu zpět na Srí Lanku :D

P.S.: kdyby někdo měl zaručený tip jak tomuhle příště předejít, dejte mi určitě vědět! J

Letiště v Miami

Napsáno: V rámci nekonečného čekání na odlet domů přes Atlantik.

Stav: Ještě chvilku, ještě chvilku, ještě chvilku...

Nemůžu si odpustit krátkou poznámku o místě kde právě teď vysedávám. Já mám totiž letiště ráda. Jsou pro mě vzrušující, protože jejich návštěva je příslib nových destinací a dobrodružství. Jestli mě ale ještě někdy někdo pošle na Miami International, vyslechne si ode mě asi něco velice nepěkného.

Znáte ty autobusový nádraží kde si můžete hodit kostkou abyste zjistili, které nástupiště je pro jakou destinaci? Tak vynásobte velikost 50 a jste tu. Uznávám, že mám jisté postupy, se kterými na letištích fungují a jejich výsledkem je efektivní orientace a prostě jednoduchý život. Tady nic nefungovalo...

 Autobus me vysadil u vchodu, který hlásal – American airlines! Já letěla se SWISS a to na cedulích v dohledu prostě nebylo. Nevadí, vlezeme dovnitř a nalezneme orientační tabuli s odlety. Ok, to nepomohlo. Má cílová stanice Zurich tu sice byla zmíněná, ale pouze na úplně jiném letu. Nevadí, jdeme dál, ono se něco najde. Našla se mapa terminálu, který už z kresby mě dostal svou velikostí. Podle legendy jsem pochopila, že je rozdělený do zón, které přináleží skupinám aerolinek. SWISS měl H a já se zrovna cajdala po E. Procházka to byla fajn, nicméně ani na H jsem se svých aerolinek nedopátrala. Příjemný mladík z United airlines mi poradil, že SWISS se skrývá v G. Však jasně, přesně proto máme mapy...

Pozitivum bylo, že ať jste na letišti jednu nebo deset hodin před odletem, můžete u přepážek své aerolinky šťastně odhodit bagáž. Takže i když jsem letěla v osm večer, již ve dvě byly mé ruce prázdné a vzhledem k tomu, že američani očividně ještě neslyšeli o online check-inu, byla jsem odbavená skoro priority rychlostí.

Pak také pokud jste zvyklí na evropská letiště s volnou Wifi, tak tady si užijete 30 minut jednou za 3 hodiny. Smutné, ale člověk přežije. Pak už jen projdete security rentgenem a to pokud máte smůlu tak ten rentgen myslím vážně, protože tam mají takovéty kóje, kde vás ochranka zavře, cosi kolem vás krouží a oni získají velmi přesný obrázek. Šla jsem kolem, neštěstí.

Tak a už se cítím lépe. Prostě zlatej Václav Havel!

A zpět do reality

Napsáno: V rámci dne promrhaného na letišti v Miami

Stav: Asi mám mořskou nemoc z příliš dlouhého pobytu na pevnině

Pomalu se snažím pochopit co se mi to stalo za posledních pět měsíců. Dneska ráno jsem najednou seděla v minibuse a koukala se jak se moje přerostlá Allure zmenšuje, zmenšuje až byla úplně nejmenší a mě přišlo jak kdybych přijela včera, ale mezi tím strávila na té lodi 3 roky. Je docela neuvěřitelné jak uzavřeným světem takovéhle vodní monstrum může být.

Těch pět měsíců bylo asi nejtěžších co jsem kdy zažila. Já co se mi nestýská a co umím lézt lidem na nervy svým pozitivismem, jsem si najednou stěžovala od rána do večera  a při usínání objímala svojí plyšovou ovci, jak kdyby zítřek neměl existovat. Stýskalo se mi po svíčkový, po zelený trávě, po kopcích, po lidech, po dnech volna, po nerozmrazeném jídle, po vaření...

Pracovala jsem pro jednu z nejlépe hodnocených lodních společností, na druhé největší lodi světa, která je zákazníky hodnocená jako 4. nejlepší v rámci flotily (nutno dodat, že ty 3 před náma se plaví v Asii). Pro kolos, který má detailně sepsaná pravidla pro jakýkoliv detail vašeho bytí na palubě, které musíte žít, jinak se zblázníte.

Pomáhala jsem běhu hotelové operace v rozsahu 5900 – 6300 hostů týden co týden, tak nějak ze všech konců světa. Luskutím prstu jsem mohla své zákazníky kompenzovat do výše 4 000 Kč a lahve vína jsem rozdávala jak bonbonky. Pracovala jsem 7 dní v týdnu a za pět měsíců byla jen 24 hodin považována za nemocnou a vybrala jsem si 3x půl dne volna.

Prošla jsem se po 8 pro mě nových zemích, naučila se přibližně 20 nových španělských slov a ujasnila si, že Dominika a Dominkánská Republika jsou vážně dvě odlišná místa. Zjistila jsem, že když očekáváte, že uslyšíte v telefonu angličtinu (stejně jako poslední 4 měsíce) a někdo na Vás začne mluvit slovensky, je dost možné, že mu nebudete rozumět jedno jediné slovo.

Zjistila jsem, že být měsíc bez internetu je také možnost a a mít telefon neustále v módu letadlo je osvobozující a baterka Vám vydrží minimálně týden. Zjistila jsem, že pokud pijete na moři, máte čas od času i po jednom drinku problém sejít schody.

Byla to pecka. A nejšílenější je, že uvažuju jestli se tam náhodou zase nevrátím :D