Dovča na Srí Lance

Tak jsem se rozhodla, se zase jednou vydat na tenhle absolutně božský ostrov, protože se mi prostě stýskalo. Ne, vážně to nebylo jen kvůli tomu, že mi po Karibiku byla doma zima, ale mám na Lance spoustu přátel, které jsem roky neviděla a chtěla jsem prostě po těch 5 měsících řádně zrelaxovat.

Vyrazily jsme ve dvou a to s věrnou spolužačkou z gymnázia, která prošla výběrovým testem 3 následujících otázek:

• Chceš se mnou jet s batohem na 14 dní Srí Lanku?
• Jíš pálivé jídlo?
• Chceš dovolenou absolutně bez stresu?

A plán byl jednoduchý: potkat všechny co tu znám, zrelaxovat, ukázat Péťě co to je Srí Lanka a navštívit pár míst kde jsem ještě nebyla. Vzhledem k únavě, která mě postihla doma, jsem věděla, že toho předem moc nenaplánuji a tak jsem se jen pokusila načrtnout program a zabookovat to nejdůležitější. Pro jistotu jsem zjišťovala copak by Péťa tak na Lance chtěla vlastně vidět a zažít. Odpověď pro mě byla božsky uspokojující – nějaký ten chrám, pláž a hlavně zvířátka!

Program byl tedy od oka sestaven takto:

- Přílet dopoledne 23.11. do Colomba, kde strávíme dvě následující noci, potkáme spoustu lidí a provedeme základní seznámení s místní kulturou, památkami a jídlem.

- V pátek 25.11. přejezd vlakem na jih na pláž Unawatuna, v sobotu se válet a v neděli po cestě zpět do Colomba navštívit pevnost Galle.

- V neděli 27.11. přespat v Colombu a ráno vyrazit předrezervovaným a pohodlným vlakem první třídy do Kandy, prozkoumat město, obhlédnout jezero, navštívit Chrám Budhova Zubu a tak.

- V úterý 29.11. byl jasným plánem výlet do Pinnawaly za slony a slůňaty do sirotčince a pak se uvidí co nás cestou potká (a že ten den ve finále fakt stál za to!). No a druhý den odjet vyhlídkovým vlakem do hor do městečka Ella.

- Ella byla pasována na relax nejvyšší třídy mezi spoustou zeleně, s litry místního čaje a asi s nějakým tím výletem na Malou Adamovu horu a možná i nějaký ten vodopád. 2.12 by pak měl nastat přesun zpět do Colomba, uznávám sebevražedně dlouhým (10 hodin cesty) vlakem. Ale tak snad si řádně užijeme výhledy.

- No a co se bude dít od soboty to úterního brzkého rána kdy máme zase odlétat jsme nechaly náhodě a mým přátelům, kteří dozajista něco vymyslí :D

V tuto chvíli jsme na Lance již týden a právě jedeme do hor vlakem. Když to vše porovnávám se vzpomínkami, tak se tu vážně zase tolik nezměnilo. Největší šok asi byl, kolik budov přibylo v Colombu a jaká všechna výstavba tam zrovna teď probíhá. Tolik pětihvězdičkových hotelů vážně nemáme snad ani v Praze, ale tak hlavně, že je to baví a že do země proudí investice.

Neuvěřitelný pokrok zaznamenala osobní doprava v Colombu. Neberte mě špatně, stále tu jsou ty nejnebezpečnější autobusy jaké jsem kdy viděla a řidiči tuktuků, kteří z vás sedřou kůži, pokud je necháte, ale k tomu tu nějaká geniální duše zavedla Uber. Takže si stáhnete appku, objednáváte si řidiče, kteří vás vyzvednou kde si přejete, mají klimatizovaná auta, neřídí jak šílenci, platíte jim online kartou a jsou levnější než kterýkoliv tuktuk co najdete. Kdo stále potřebuje k životu tuktuky, může si stáhnout Pick Me aplikaci, o které jsme k naší věčné radosti zjistily, že tak nějak víceméně funguje i v Kandy. A Pick Me řidič má dokonce stanoveno, že po dosažení destinace na vás musí až 10 minut čekat než se nalodíte. Prostě božské!

Více změn? Příjde mi, že alkohol v restauracích je ještě dražší a možná i to jídlo v místech kam občas zabloudí bílé tváře přituhlo. Jo a vstupy do nejzásadnějších atrakcí se zvedly a jak jsme zjistily v Kandy, dokonce se zvedat ještě budou v roce 2017. No věřme, že platíme opravdu na dobrou věc.

Jedna krásná věc bylo zařizování si lokálních SIM karet, které nás jaksi na český účet notně pobavilo. Na doporučení všech mých srí lanských přátel jsme zabrousily ke stánku operátora Dialog a za 1300 LKR (cca 200 CZK) jsme dostaly 9GB dat, 100 sms a 100 minut volání s platností po dobu maximálně jednoho měsíce. No, Vodafoooooone a vy podobní... Co ty na to?

Tak a tentokrát slibuji, že ze Srí Lanky vážně napíšu více než jeden článek, jak tomu bylo před těma dvěma lety!

Já vs. Jet Lag

Jet Lag je taková ta krásná věc o které člověk často slýchá a zní to i rozumně, ale stále dumáte jestli je to vážně pravda. Já jsem do dnes patřila do skupiny, která uznávala, že někomu časové změny vadit mohou, ale to se mě přece netýká a ono proč by hlavně mělo. Vždycky jsem někam doletěla, večer místního času šla spát, ráno se vzbudila a bylo. Tak co je za problém.

No až do teď! Za Atlantik to šlo dobře. Sice to bylo nějakých 6 hodin rozdíl, ale adrenalin pracoval, spousta nových věcí přede mnou, na jet lag nebyl prostě čas. A pak jsem se vrátila na Evropskou stranu ulehla do postele jak jen to šlo, vzbudila se za 14 hodin a furt si připadala jako chodící mrtvola. Den, dva... z pondělka byl čtvrtek a já uvažovala co jsem to se sebou udělala. Usínat by nebyl problém, ale on by to nebyl problém v jakoukoliv denní hodin. No a o vstávání se snad ani radši nevyjadřuji, protože to skoro nešlo ať bylo 7 nebo 11. O víkendu jsem byla již ochotná prohlásit, že vím která bije a že jsem připravena zase začít existovat.

Výsledek? Jet lag je vážná věc a já se mu už nikdy nebudu smát. Uznávám, že po těch 5 lodních měsících jsem také byla unavená víc než kdy předtím a, že to asi také mohlo mít svůj anti aklimatizační efekt. Ale prostě...

Jo a abych rovnou natrénovala, tak 8 dní po příletu odlétám dál po směru času, pro změnu zpět na Srí Lanku :D

P.S.: kdyby někdo měl zaručený tip jak tomuhle příště předejít, dejte mi určitě vědět! J

Letiště v Miami

Napsáno: V rámci nekonečného čekání na odlet domů přes Atlantik.

Stav: Ještě chvilku, ještě chvilku, ještě chvilku...

Nemůžu si odpustit krátkou poznámku o místě kde právě teď vysedávám. Já mám totiž letiště ráda. Jsou pro mě vzrušující, protože jejich návštěva je příslib nových destinací a dobrodružství. Jestli mě ale ještě někdy někdo pošle na Miami International, vyslechne si ode mě asi něco velice nepěkného.

Znáte ty autobusový nádraží kde si můžete hodit kostkou abyste zjistili, které nástupiště je pro jakou destinaci? Tak vynásobte velikost 50 a jste tu. Uznávám, že mám jisté postupy, se kterými na letištích fungují a jejich výsledkem je efektivní orientace a prostě jednoduchý život. Tady nic nefungovalo...

 Autobus me vysadil u vchodu, který hlásal – American airlines! Já letěla se SWISS a to na cedulích v dohledu prostě nebylo. Nevadí, vlezeme dovnitř a nalezneme orientační tabuli s odlety. Ok, to nepomohlo. Má cílová stanice Zurich tu sice byla zmíněná, ale pouze na úplně jiném letu. Nevadí, jdeme dál, ono se něco najde. Našla se mapa terminálu, který už z kresby mě dostal svou velikostí. Podle legendy jsem pochopila, že je rozdělený do zón, které přináleží skupinám aerolinek. SWISS měl H a já se zrovna cajdala po E. Procházka to byla fajn, nicméně ani na H jsem se svých aerolinek nedopátrala. Příjemný mladík z United airlines mi poradil, že SWISS se skrývá v G. Však jasně, přesně proto máme mapy...

Pozitivum bylo, že ať jste na letišti jednu nebo deset hodin před odletem, můžete u přepážek své aerolinky šťastně odhodit bagáž. Takže i když jsem letěla v osm večer, již ve dvě byly mé ruce prázdné a vzhledem k tomu, že američani očividně ještě neslyšeli o online check-inu, byla jsem odbavená skoro priority rychlostí.

Pak také pokud jste zvyklí na evropská letiště s volnou Wifi, tak tady si užijete 30 minut jednou za 3 hodiny. Smutné, ale člověk přežije. Pak už jen projdete security rentgenem a to pokud máte smůlu tak ten rentgen myslím vážně, protože tam mají takovéty kóje, kde vás ochranka zavře, cosi kolem vás krouží a oni získají velmi přesný obrázek. Šla jsem kolem, neštěstí.

Tak a už se cítím lépe. Prostě zlatej Václav Havel!

A zpět do reality

Napsáno: V rámci dne promrhaného na letišti v Miami

Stav: Asi mám mořskou nemoc z příliš dlouhého pobytu na pevnině

Pomalu se snažím pochopit co se mi to stalo za posledních pět měsíců. Dneska ráno jsem najednou seděla v minibuse a koukala se jak se moje přerostlá Allure zmenšuje, zmenšuje až byla úplně nejmenší a mě přišlo jak kdybych přijela včera, ale mezi tím strávila na té lodi 3 roky. Je docela neuvěřitelné jak uzavřeným světem takovéhle vodní monstrum může být.

Těch pět měsíců bylo asi nejtěžších co jsem kdy zažila. Já co se mi nestýská a co umím lézt lidem na nervy svým pozitivismem, jsem si najednou stěžovala od rána do večera  a při usínání objímala svojí plyšovou ovci, jak kdyby zítřek neměl existovat. Stýskalo se mi po svíčkový, po zelený trávě, po kopcích, po lidech, po dnech volna, po nerozmrazeném jídle, po vaření...

Pracovala jsem pro jednu z nejlépe hodnocených lodních společností, na druhé největší lodi světa, která je zákazníky hodnocená jako 4. nejlepší v rámci flotily (nutno dodat, že ty 3 před náma se plaví v Asii). Pro kolos, který má detailně sepsaná pravidla pro jakýkoliv detail vašeho bytí na palubě, které musíte žít, jinak se zblázníte.

Pomáhala jsem běhu hotelové operace v rozsahu 5900 – 6300 hostů týden co týden, tak nějak ze všech konců světa. Luskutím prstu jsem mohla své zákazníky kompenzovat do výše 4 000 Kč a lahve vína jsem rozdávala jak bonbonky. Pracovala jsem 7 dní v týdnu a za pět měsíců byla jen 24 hodin považována za nemocnou a vybrala jsem si 3x půl dne volna.

Prošla jsem se po 8 pro mě nových zemích, naučila se přibližně 20 nových španělských slov a ujasnila si, že Dominika a Dominkánská Republika jsou vážně dvě odlišná místa. Zjistila jsem, že když očekáváte, že uslyšíte v telefonu angličtinu (stejně jako poslední 4 měsíce) a někdo na Vás začne mluvit slovensky, je dost možné, že mu nebudete rozumět jedno jediné slovo.

Zjistila jsem, že být měsíc bez internetu je také možnost a a mít telefon neustále v módu letadlo je osvobozující a baterka Vám vydrží minimálně týden. Zjistila jsem, že pokud pijete na moři, máte čas od času i po jednom drinku problém sejít schody.

Byla to pecka. A nejšílenější je, že uvažuju jestli se tam náhodou zase nevrátím :D