První Vietnamský den

Jsou zážitky, které jsou opravdu silné a já si stále nejsem jistá, jestli tento mezi ně patří. Bylo sedm hodin ráno místního času a my jsme najednou byly ve Vietnamu, ale stále nám to nějak nedocházelo. Z letadla jsme vystoupily ven do nechutně vlhkého dusna, které v tu chvíli mělo krásných 27 stupňů Celsia. Autobus nás po dráze dovezl k budově letiště a my vypálily vystát si frontu na visa. kupodivu jsme je měly bez problémů do 20 minut vlepené v pasech a po vyzvednutí zavazadel už jsme vyrazily ven, vyhlížet náš doprovod.

Žádné Aiesecové tričko v okolí, no asi má zpoždění. Neměla, jen zapomněla to tričko, ne které jsme tak spoléhaly :D Byl nám zároveň představen i náš buddy a akčně jsme byly naloženy do taxíku a nasměrovány k našemu privátu. Díky bohu za to, protože taxikář neuměl anglicky ani slovo. Ale povídat si chtěl :)

A v tuhle chvíli přišlo první setkání třetího druhu aneb ten pocit, kdy sedíte v autě a bojíte se smrti uskútrováním. Po chvíli nám ale ani tahle džungle nepřišla tak děsivá, protože většina troubení, které bylo všude slyšet byla opravdu spíše snaha o popovídání si, než útok na naše bezpečí.

Když taxi zabočilo do uličky, která vypadala užší než auto samotné, trochu jsem se lekla. Když se před námi v protisměru objevila čtyřkolka od Toyoty, bylo mi ještě hůř. Za chvíli na nás, ale už mávala podezřele přátelsky vietnamka, ze které se vyklubala paní domácí.

Před námi stál úzký a vysoký bílý dům s krásnou mříží místo vchodových dveří,
za kterou parkovaly dva skútry. To bych chápala, kdyby vedle skútru nebyla kožená pohovka, značící území obývacího pokoje. Pak se zjevily schody, které moc nešly dohromady s našimi třicetikilovými kufry, ale české holky zvládnou vše! A už jsme byly v pokojíčku a dohadovaly smlouvu. Nebyl to jednoduchý proces, patrně z důvodu, že naše paní domácí nemluví ani slovo anglicky, nicméně díkybohu za námi dorazila naše Aiesecová spojka a dokonce i buddy s dvěma vietnamskými SIM kartami v ruce.

Papírování bylo vyřešeno, varování pře zločinem v ulicích uděleno, návštěvy nás opustily. Já i Evča jsme měly oči spíš přivřené než otevřené, byly jsme k smrti unavené, leč nadupané něčím mezi adrenalinem a endorfiny. Vybalit, vysprchovat, spát - dáme si 30 minutek spánku a pak vyrazíme sehnat něco k jídlu, ju? Vzbudily jsme se přibližně o 4 hodiny později s opravdu urgentním hladem a vyrazily do ulic.

Bydlíme ve čtvrti přibližně 4 kilometry od centra HCMC a tak cíle opravdu nebyly vidět vše, ale zjistit kde jsme, co se s tím dá dělat, kde nám dají najíst a kde sehnat toaletní papír. Překážky byly následující - nemáme mapu, všude skútry, skoro nikde chodník, žádné semafory, hlad a neznalost vietnamštiny. Přesto jsme přežily, nakoupily, najedly se a došly i zpět domů do správného domu.

A teď jdu znovu do sprchy a znovu spát, protože už opravdu došla energie...