Filipínské postřehy

Často mě napadají jen nesouvislé body, tak proč je nezkusit trošinku zkategorizovat?

Positiva	Negativa
·         Žádné igelitky na nákupech! Papírové či látkové tašky...	·         MHD funguje náhodně a neorganizovaně
·         Všichni mluví anglicky a i když se budou omlouvat jak málo umí, vždy se v pohodě domluvíte	·         Wifi není  v kavárnách a restauracích      samozřejmostí
·         Taxíky musí mít oficiální certifikaci a zapečetěné (viditelně) taxametry! Už jen je donutit je zapnout...	·         Všude jen Fast food a jako bonus    Filipínské jídlo je také skoro všechno smažené  a nesmírně tučné
·         Filipínská voda z vodovodu je pitná a chutná	·           Filipíncům nevadí když přijdou pozdě,  případně se nedostaví vůbec...
·         Ve většině restaurací si můžete říct o „service water“ zdarma	·         Filípínci děsně krkají, nedoporučuji s nimi  chodit na pivo...
·         Důchodci mají všude přednost	·         I když většina zásuvek je uzpůsobená,  nezapomeňte si redukci (typ zásuvek A)
·         Manilské vlaky mají speciální nástupní místo pro   ženy	·         Kokosovou vodu vylévají z ořechu do  kelímků!
·         Mají tu nejkrásnější západy slunce co jsem kdy viděla	·         Města výrazně trpí smogem (opravdu příliš  mnoho SUV...)
·         Filipínci jsou ve své podstatě nejpřátelštější a nejnápomocnější národ co jsem potkala	·         Chlapi si tu vyhrnují trička nad pupek jako  větrání
·         San Miguel je Filipínské pivo a má i cider verzi!	·         Pánové se koupou se zakrytou horní    polovinou těla, stejně tak dívky, u kterých jsou  zároveň očekávány nohavičky
·         Filipínské mango se dá jíst lžičkou J	·         V Manile se na ulicích nesmí pít alkohol, ani    v papírových pytlících
·         Češi pro měsíční turistické potřeby nepotřebují předem zařízená visa	·         Toaletní papír není ani z daleka  samozřejmostí
·         Filipínci jsou recyklační šílenci a jsou v tom velmi vynalézaví!	·         Dámské hygienické potřeby jsou  v provinciích jen velmi těžko k sehnání
·         Turisti ještě nepřišli na to, že Filipíny jsou hezčí než Thajsko!	·         Káva se tu pije většinou instantní a místo  mléka do ní dostanete práškový coffee  creamer (non diary product)
·         Filipínci umí stát ve frontě a dělají to rádi	·         Nevěřte žádnému tekutému mléku, ještě  nedávno bylo sušené
·        Všechny veřejné budovy a dopravní prostředky jsou striktně nekuřácké, restaurace mívají oddělené prostory	·         Není tu nijak omezen lov žraloků
	·         U vstupu na stanice MHD či do  obchodních center budete vždy zkontrolováni  ochrankou
	·         Základní příbor je lžíce a vidlička

A teď se mi nějakým záhadným způsobem zase podařilo najít víc negativ než pozitiv. Asi jsem moc citlivý jedinec! Protože jinak bych ten Filipínský vzduch za nic nevyměnila! :)

Filipínské cestování

Zrovna dneska jsem se bavila s jedním zcestovalým Britem v hotelu kde se teď zdržuji a tak jsem měla šanci získat názor na místní dopravu i od někoho kdo tu je ochoten řídit a není Filipínec. No, co mi řekl jaksi nebylo překvapením: "Nedávno jsem byl v Dubaji, přišlo mi to šílené. Před nějakou dobou jsem byl v New Yorku, zácpy mi přišly nekonečné. Ale Filipíny? To je jiný level... Jo a Manila se tomu všemu ještě víc vyjjímá! Prosté šílenství."

Manilská doprava

Manila má neuvěřitelný dopravní problém a ještě ke všemu to ví. Je ale bohužel velice těžké s ním něco dělat.

Složení silničního provozu výrazně vládnou auta. Vedle miliónů taxíků, Filipíňani výrazně holdují SUV vozům a samozřejmě tu figurují i nepřehlédnutelné Jeepy. Mezi tím se proplétá několik tříkolek a také motorkářů, kteří ale na rozdíl od Vietnamu většinou nevolí skútry, leč stroje silnější. Možná aby nemuseli tolik troubit, protože je stoprocentně slyší celá ulice, když vytáčejí motory jak šílení jen aby o 20 metrů dál museli znovu zastavit. Asi nejrychlejšími cestovatelskými jednotkami jsou v součtu všeho cyklisti. Takový cyklista zabere málo místa, je schopen reagovat již na krátké vzdálenosti, zvládá kličkovat a přinejhorším to vezme na chodník. Nutno ovšem dodat, že prostě musí mít duši sebevraha, jinak by do toho provozu nelezl.

Jako pěší chodec máte relativní šanci na přežití, ale je to nepohodlné. Chodníky tu jsou, dokonce tu často jsou i nadchody a propracované pasáže, nicméně mně ten smog nebavilo dýchat již po prvním dni přemisťování.

Vzhledem k tomu, že celé město je plné křižovatek (ne kruhové objezdy tu opravdu moc nenajdete), je také plná semaforů. Velmi pozoruhodně nastavených a pravděpodobně z toho důvodu také velmi často ignorovaných semaforů. Díky tomu dennodenně nastavují své životy v zájmu plynulého provozu, stovky policistů, kteří ze středů křižovatek či jakýchkoli vysutých bodů mávají, navigují a usměrňují. Někteří na to  mají dokonce krásné dvoubarevné reflexní rukavice! A nejlepší je, že jsou shovívaví k chodcům a pokud se budete tvářit hodně ztraceně, klidně kvůli Vám zastaví 4 pruhy a nechají Vás přejít.

Manilská MHD

Na první pohled Evropana je poněkud neexistující. Když se ale zakoukáte, najdete hned několik způsobů jak se přesouvat z místa na místa pomocí dopravních prostředků, které nevlastníte.V první řadě tu existují vlakové linky. Ne není to metro, je to normální nadzemka, protože vozy metra by tu většinu roku musely být vodotěsné. A ano, v dopravní špičce jsou opravdu narvané k prasknutí. Cena se pohybuje od 8 PHP do dejme tomu 30 PHP v závislosti na vzdálenosti, kterou se chystáte ujet (4-15 Kč). Lístky se kupují před vstupem na nástupiště a jako na většině Manilských veřejných míst, i tady si poté projdete kontrolou ochranky. Pro dámy ještě jedna pozitivní zpráva - při čekání na vlak se rozhlédněte po frontě pro dámy "FEMALE ONLY", kde se pravděpodobně budete cítit alespoň o chlup lépe.



Další a opravdu nepřehlédnutelnou složkou jsou Jeepneys. Ty původní exempláře byly vytvořeny z jeepů, které tu zanechala americká armáda po 2. světové válce, to ale dávno nestačí a v dnešní době jsou již vyráběny systematicky. Ve velmi stísněném předním prostoru sedí řidič, který také vybírá poplatky za jízdné, vedle něj je dvojsedačka dostupná ze strany vozidla otvorem, kde by člověk čekal dveře a vzadu jsou po stranách kryté korby lavice, kam se vměstná až neuvěřitelné množství Filipínců. Kdo se nevejde, může se vzadu chytit a vesele vlát ze stupínku s větrem ve vlasech. Základní jízdní je 12 PHP, delší trasa vyjde na 16. Jízdní řády ani zastávky neexistují a kam jeep jede musíte vyluštit z nápisů na jeho kapotě. S tím jaksi souvisí, že je dobré znát jejich trasy. Pokud chcete vystoupit, doporučuji se naučit říct Stop v místní řeči, jinak počkejte až budete stát v zácpě nebo hodně řvěte.




Poslední možností (mimo hádání se s taxikáři) jsou tříkolky. A věřím, že ač já si je užila, pro někoho to bude opravdu ta POSLEDNÍ možnost. V některých částech města je ani nenajdete, protože jaksi narušují ráz a eleganci, ale když opustíte mrakodrapy, budete jimi obklopeni. Tříkolka je motorka, zabudovaná do konstrukce, která obsahuje střechu, prodloužení sedadla a sidekáru. Uveze přibližně 5 lidí včetně řidiče, nástupní taxa je 40 PHP a zbytek se odvíjí od vzdálenosti. Krásné nicméně je, že se bez obav nemusíte o ceně hádat před nástupem, Filipínci jsou dostatečně rozumní a přátelští, aby řidičem nabídnutá cena byla únosná. Uznávám, že když se náš první řidič začal škrábat do strmého kopce a v půlce už motorka ječela a odmítala se pohnout o centimetr dál, měla jsem trošku strach, ale jinak je to vozidlo stabilnější než samotná motorka a mám v ně plnou důvěru.

Cestování napříč Filipínami

Létání je neekologické, že? Hmmm... Hodlám ale tvrdit, že tady tu svou eko stopu i docela dobrovolně zašpiním. Letiště tu má snad každý ostrov, některé nabídnou i více než jedno. A pokud nekupujete na poslední chvíli, nebo na období křesťanských svátků, dají se letenky pořídit opravdu zatraceně levně. Dále jsou na pořadníku lodě, přeci jen jsme v ostrovním území. Nemám bohužel osobní zkušenosti, ale jisté je, že Vám to natáhne dobu cestování.

Já mám zatím jen tu možnost referovat o přesunech pozemních, v rámci největšího ostrova - Luzon. A ještě ke všemu v nejhorší dobu v roce - před Velikonocemi 2014. Nejhorší protože autobusy byly plně rezervované třeba i několik dní dopředu a protože největší Filipínská autobusová společnost měla pozastavené fungování kvůli jakési nehodě. Mým cílem tedy byly Victory Lines, další největší společnost operující na lince z Manily do Tuguegarao. Internetová rezervace funguje pouze 8 dní dopředu, což jsem nestíhala a byla tím pádem odsouzena si vystát 30 minut ve frontě na rozpáleném terminálu.

Jízdenka pořízena (655 PHP jeden směr) a už se jen připravit na tu smrtící cestu. Vzdálenost byla jen cca 450 km, nicméně vzhledem k nutnosti překročit hory a absolutní absenci jakýhkoli rychlostních silnic mě čekalo dle plánu 10 až 12 hodin cesty se zastávkami. Autobusy tu jsou průměrného komfortu, což platí pokud máte sedačku. Ti co jsou ochotni pokládat oběti aby se dostali kamkoliv bez předem zakoupené jízdenky, si jistě užijí sezení na zemi, případně na kýblu v uličce. V realitě to nakonec bylo 14,5 hodin cesty a já byla nesmírně vděčná, že i přes svůj odpor jsem si opravdu na jednu noc zabookovala hotel.

Kratší vzdálenosti už jsou zase obsluhovány velmi náhodně. Často si budete moci naskočit na Jeep, v mém případě jsem hledala "bílé dodávky". Zase bez jizdních řádů a zastávek, ale alespoň měli v Tuguegarao výchozí terminál. Když se dodávka naplní, vyjede na cestu. A naplní v našich pojmech znamená přeplní. Na originálních 12 místech včetně řidiče, nás SEDĚLO v jednu chvíli 20, včetně 4 dětí (nikdo neseděl nikomu na klíně). 2,5 hodiny cesty, 180 PHP.

Jedna rada - nezkoušejte být nikde včas a hlavně se nerozčilujte :)

Když se řekne Manila...

Moje cestovní plány jsou jaksi plovoucí a moje plachty minulý týden chytily směr Manila. 

Jako obvykle jsem měla letenky, tušení kde budu spát, zajištěný doprovod z letiště a to bylo asi tak vše :) Netušila jsem co mě čeká, jaký typ města, jaké prostředí... O to větší byl možná můj šok a nebo za to mohla únava?

Přílet do Manily

Přeci jen jako každé větší město má i Manila řádné letiště s celkem třemi terminály. Krásné na něm je umístění pomalu ve středu města. Češi (při turistických návštěvách) na Filipíny nepotřebují předem udělená víza. V letadle dostanete imigrační a deklarační formulář, musíte mít zajištěnu letenku pryč z Filipín a pak už jen dostanete měsíční razítko a je to! Speciálně pokud budete přilétat v podobný čas jako já (cca 4:30 ráno), můžete si být jisti že Vás unavení imigrační úředníci otravovat nebudou. 

Větší challenge nastává pokud se chcete z letiště dostat. Taxíků je kolem spousta, ale s absolutní většinu z nich nechcete nic mít. Na příletovém podlaží jsou zaparkovány řady žlutých a bílých taxi, kteří Vás neuvěřitelně natáhnou neb odmítají zapnout taxametr a cenu Vám nasadí skoro trojnásobnou co by chtěla mít. Pokud chcete rozumný odvoz, je nutné vylézt na odletové podlaží a na jeho vzdálenějším konci najdete frontu těch co mají zkontrolovaný, zapečetěný a spuštěný taxametr. Co víc si přát!

První městské dojmy

Následující řádky jsou velmi subjektivní a řekla bych, že masivně ovlivněné faktem, že jsem posledních 7 měsíců strávila v Saigonu. 

Když se se mnou rozjel taxík z letiště, jal mě děs. Kam jsem to zase vlezla? Jedna špinavá, betonová, víceúrovňová křižovatka za druhou. Všude lešení, rozestavěné betonové mrakodrapy a prostory mezi nimi zaplněné boudami z vlněného plechu. Ještě smutnější bylo, že ani hotel tenhle pocit nezměnil, protože do pokoje v osmém patře vedl výtah, zvenku přilepený na budovu, zbudovaný jako prosklená trubka, jejíž okna ovšem nikdo neumyl dobrých 10 let. Tak post-apokalyptický výhled jsem ještě nezažila. Pokud někdo českým panelákům říká králíkárna, zajeďte se podívat do okolí Makati Avenue. 

Ani po probuzení někde po poledni se můj náhled na věc nezměnil. Venku hučely motory aut,  troubily klaksony, svištěla kola motorek, které se snažily kličkovat jak myšky, dopravní zácpa končila v nedohlednu stejně jako smogový opar. Po ospalém Saigonu jsem se ocitla v zaměstnaném a spěchajícím pekle, kde budete mít snad vždy minimálně půlhodinové zpoždění, ale nebude to nikomu vadit, protože ostatní na tom budou stejně. 

Metro Manila

Ne, v Manile metro nenajdete, jde pouze o označení té neuvěřitelné aglomerace co ji tvoří. Celkem 16 městských celků zde splývá v jednu monstrózní oblast obydlenou cca 12 milióny lidí. Samotná Manila je absolutní centrum toho všeho, ale bez přilehlých oblastí by nebyla schopná fungovat. 

Já se hlavně zdržovala v Makati City, které je finančním a ekonomickým centrem. To má za důsledek, že si tu jako baťůžkář připadáte krajně mimo a nevhodně oblečeni, všude kam půjdete jsou nákupní centra, ale díky bohu také normální kavárny a parky! Zeleň přece patří k business image :)

Jednu půldenní návštěvu jsem věnovala samotné Manile, přesněji její zátoce s proslavenými západy slunce. Nutno dodat, že by měla být také proslavená smradem, ale to se asi nahlas neříká. Je to tak trochu město duchů, plné žebráků a lidí v jejichž okolí se prostě necítíte dobře. Nemluvě o tom, že se Vás budou všichni snažit natáhnout na cenách.



Pak už jsem viděla jen kousky a je pozoruhodné jak rozličné ty kousky jsou. Každá část velké Manily je absolutně jiná. V drsných skocích na sebe navazují mrakodrapy se slumy či historickými budovami. Vše je to pospojované nekonečnými dopravními problémy, miliony fast foodů ze všech konců světa a faktem, že bezpečně se nebudete cítit prostě nikde. I místní chodí s rukama neustále překříženýma přes svá zavazadla, výrazné či drahé šperky budete také dlouho zvažovat. Nemluvě o tom, že při každém nástupu do taxíku Vám hlavou prostě proběhne výpočet jak velké jsou šance, že nedojedete tam kam jste chtěli. A ne, hromadná doprava opravdu není bezpečnější.

To je ale negativ co? Příště se to pokusím trošinku vyrovnat :)

Vietnamská káva

Můj vztah ke kávě byl většinu mého života dost vlažný. Když jsem byla menší, milovala jsem bílou kávu. Byla jsem to jedno z mála dětí v jídelnách a na táborech, které jásaly když byla na menu tato pozoruhodná nahnědlá tekutina. Zde však mé nadšení skončilo a pak jsem dlouhá léta odmítala se na jakoukoliv kávu jen podívat. Změna přišla s brigádami na které bylo nutné vstávat před šestou ráno a se stále delšími a náročnějšími seminárkami. V tu dobu to ale pro mě byl nápoj nutnosti a ne požitku. 

No a pak jsem odjela do Vietnamu a pochopila, že to jde i jinak. První setkání s Vietnamskou kávou proběhlo asi tím nejlepším možným způsobem, přibližně 4 dny po příjezdu. Po návštěvě War Muzea jsme si sedli na obrubník v nejbližším parku a do rukou dostaly náš první plastový kelímek, plný ledu, s brčkem a chuťovým blahem nazývaným cà phê sữa đá, to vše za 12 Kč. Vzpomínka na tenhle moment mě bude bavit ještě dlouho - stačila minuta, dvě nasátí brčkem a káva byla pryč. Náš vietnamský průvodce se na nás díval jak na blázny, jak jsme to mohly vypít tak rychle a jak je možné, že chceme hned další. Nicméně místní káva je návyková záležitost a netrvalo dlouho a naučily jsme se ji pít jako pravý Vietnamci :)

Co dělá Vietnamskou kávu tak specifickou?

• Vietnam produkuje svou vlastní kávu, několika druhů a kvalit, včetně té světově nejdražší - Kopi Luwak.

• Vietnamská káva je překapávaná přes speciální hrníčková sítka pro představu, tady je obrázkový návod).

• Vietnamci jsou na sladké a tak i svou kávu rádi přeslazují - místo klasického mléka se používá kondenzované a pokud chcete černou, očekávejte na palec vysokou vrstvu cukru na dně sklenky.

• V místním podnebí je nejoblíbenější cà phê đá, tedy káva s ledem. Na ulici ji dostanete průhledném plastovém kelímku s brčkem, v restauracích a kavárnách nejčastěji v úzkých vysokých sklenicích.

• Pokud chcete kávu teplou, zajděte do jakékoliv z milionu místních kaváren a dostanete pravděpodobně malý hezký hrneček s překápavačem. Často také dostanete termostičku nebo sklenku s vodou navíc, kterou si můžete kávu doředit na správnou "sílu" nebo si překapat další dávku. 

• Dobrá Vietnamská káva má chuť po karamelu nebo lískových oříškách. Co na ní mám ráda nejvíc, je ale plnost té chuti, něco co jsem evropského Espressa nikdy nenašla.

• Ať si kdo chce co chce říká, Vietnamská káva je silná!

Ano, potkala jsem tu lidi co Vietnamskou kávu rádi nemají a stále tu hledají italštější a italštější kavárny. Já jí ale absolutně propadla. Když je špatná nálada, kondenzované mléko Vás pohladí na duši a kofein nakopne. Když je teplo, černá káva s ledem Vám zchladí organismus. Když se potřebujete probrat, síla tohohle nápoje Vám dodá energii. A hlavně, je to první káva, která mi v žádné podobě nedráždí žaludek. Což je značně zajímavé, protože většina lidí na ní prý reaguje opačně. Já měla vždy po kávě problémy s pálením žáhy, to se mi ale s vietnamskou ani jednou nestalo a že jsem jí jeden čas pila na litry. 

Káva ve Vietnamu hlavně patří ke kultuře. Je to rituál, je to zvyk, je to závislost... Je to určitě nejoblíbenější a každodenní nápoj a je to důvod proč je všude tolik nádherných kaváren, které si stoprocentně zamilujete hned po příjezdu. O tom ale už někdy příště ;-)