Filipínské cestování

Zrovna dneska jsem se bavila s jedním zcestovalým Britem v hotelu kde se teď zdržuji a tak jsem měla šanci získat názor na místní dopravu i od někoho kdo tu je ochoten řídit a není Filipínec. No, co mi řekl jaksi nebylo překvapením: "Nedávno jsem byl v Dubaji, přišlo mi to šílené. Před nějakou dobou jsem byl v New Yorku, zácpy mi přišly nekonečné. Ale Filipíny? To je jiný level... Jo a Manila se tomu všemu ještě víc vyjjímá! Prosté šílenství."

Manilská doprava

Manila má neuvěřitelný dopravní problém a ještě ke všemu to ví. Je ale bohužel velice těžké s ním něco dělat.

Složení silničního provozu výrazně vládnou auta. Vedle miliónů taxíků, Filipíňani výrazně holdují SUV vozům a samozřejmě tu figurují i nepřehlédnutelné Jeepy. Mezi tím se proplétá několik tříkolek a také motorkářů, kteří ale na rozdíl od Vietnamu většinou nevolí skútry, leč stroje silnější. Možná aby nemuseli tolik troubit, protože je stoprocentně slyší celá ulice, když vytáčejí motory jak šílení jen aby o 20 metrů dál museli znovu zastavit. Asi nejrychlejšími cestovatelskými jednotkami jsou v součtu všeho cyklisti. Takový cyklista zabere málo místa, je schopen reagovat již na krátké vzdálenosti, zvládá kličkovat a přinejhorším to vezme na chodník. Nutno ovšem dodat, že prostě musí mít duši sebevraha, jinak by do toho provozu nelezl.

Jako pěší chodec máte relativní šanci na přežití, ale je to nepohodlné. Chodníky tu jsou, dokonce tu často jsou i nadchody a propracované pasáže, nicméně mně ten smog nebavilo dýchat již po prvním dni přemisťování.

Vzhledem k tomu, že celé město je plné křižovatek (ne kruhové objezdy tu opravdu moc nenajdete), je také plná semaforů. Velmi pozoruhodně nastavených a pravděpodobně z toho důvodu také velmi často ignorovaných semaforů. Díky tomu dennodenně nastavují své životy v zájmu plynulého provozu, stovky policistů, kteří ze středů křižovatek či jakýchkoli vysutých bodů mávají, navigují a usměrňují. Někteří na to  mají dokonce krásné dvoubarevné reflexní rukavice! A nejlepší je, že jsou shovívaví k chodcům a pokud se budete tvářit hodně ztraceně, klidně kvůli Vám zastaví 4 pruhy a nechají Vás přejít.

Manilská MHD

Na první pohled Evropana je poněkud neexistující. Když se ale zakoukáte, najdete hned několik způsobů jak se přesouvat z místa na místa pomocí dopravních prostředků, které nevlastníte.V první řadě tu existují vlakové linky. Ne není to metro, je to normální nadzemka, protože vozy metra by tu většinu roku musely být vodotěsné. A ano, v dopravní špičce jsou opravdu narvané k prasknutí. Cena se pohybuje od 8 PHP do dejme tomu 30 PHP v závislosti na vzdálenosti, kterou se chystáte ujet (4-15 Kč). Lístky se kupují před vstupem na nástupiště a jako na většině Manilských veřejných míst, i tady si poté projdete kontrolou ochranky. Pro dámy ještě jedna pozitivní zpráva - při čekání na vlak se rozhlédněte po frontě pro dámy "FEMALE ONLY", kde se pravděpodobně budete cítit alespoň o chlup lépe.



Další a opravdu nepřehlédnutelnou složkou jsou Jeepneys. Ty původní exempláře byly vytvořeny z jeepů, které tu zanechala americká armáda po 2. světové válce, to ale dávno nestačí a v dnešní době jsou již vyráběny systematicky. Ve velmi stísněném předním prostoru sedí řidič, který také vybírá poplatky za jízdné, vedle něj je dvojsedačka dostupná ze strany vozidla otvorem, kde by člověk čekal dveře a vzadu jsou po stranách kryté korby lavice, kam se vměstná až neuvěřitelné množství Filipínců. Kdo se nevejde, může se vzadu chytit a vesele vlát ze stupínku s větrem ve vlasech. Základní jízdní je 12 PHP, delší trasa vyjde na 16. Jízdní řády ani zastávky neexistují a kam jeep jede musíte vyluštit z nápisů na jeho kapotě. S tím jaksi souvisí, že je dobré znát jejich trasy. Pokud chcete vystoupit, doporučuji se naučit říct Stop v místní řeči, jinak počkejte až budete stát v zácpě nebo hodně řvěte.




Poslední možností (mimo hádání se s taxikáři) jsou tříkolky. A věřím, že ač já si je užila, pro někoho to bude opravdu ta POSLEDNÍ možnost. V některých částech města je ani nenajdete, protože jaksi narušují ráz a eleganci, ale když opustíte mrakodrapy, budete jimi obklopeni. Tříkolka je motorka, zabudovaná do konstrukce, která obsahuje střechu, prodloužení sedadla a sidekáru. Uveze přibližně 5 lidí včetně řidiče, nástupní taxa je 40 PHP a zbytek se odvíjí od vzdálenosti. Krásné nicméně je, že se bez obav nemusíte o ceně hádat před nástupem, Filipínci jsou dostatečně rozumní a přátelští, aby řidičem nabídnutá cena byla únosná. Uznávám, že když se náš první řidič začal škrábat do strmého kopce a v půlce už motorka ječela a odmítala se pohnout o centimetr dál, měla jsem trošku strach, ale jinak je to vozidlo stabilnější než samotná motorka a mám v ně plnou důvěru.

Cestování napříč Filipínami

Létání je neekologické, že? Hmmm... Hodlám ale tvrdit, že tady tu svou eko stopu i docela dobrovolně zašpiním. Letiště tu má snad každý ostrov, některé nabídnou i více než jedno. A pokud nekupujete na poslední chvíli, nebo na období křesťanských svátků, dají se letenky pořídit opravdu zatraceně levně. Dále jsou na pořadníku lodě, přeci jen jsme v ostrovním území. Nemám bohužel osobní zkušenosti, ale jisté je, že Vám to natáhne dobu cestování.

Já mám zatím jen tu možnost referovat o přesunech pozemních, v rámci největšího ostrova - Luzon. A ještě ke všemu v nejhorší dobu v roce - před Velikonocemi 2014. Nejhorší protože autobusy byly plně rezervované třeba i několik dní dopředu a protože největší Filipínská autobusová společnost měla pozastavené fungování kvůli jakési nehodě. Mým cílem tedy byly Victory Lines, další největší společnost operující na lince z Manily do Tuguegarao. Internetová rezervace funguje pouze 8 dní dopředu, což jsem nestíhala a byla tím pádem odsouzena si vystát 30 minut ve frontě na rozpáleném terminálu.

Jízdenka pořízena (655 PHP jeden směr) a už se jen připravit na tu smrtící cestu. Vzdálenost byla jen cca 450 km, nicméně vzhledem k nutnosti překročit hory a absolutní absenci jakýhkoli rychlostních silnic mě čekalo dle plánu 10 až 12 hodin cesty se zastávkami. Autobusy tu jsou průměrného komfortu, což platí pokud máte sedačku. Ti co jsou ochotni pokládat oběti aby se dostali kamkoliv bez předem zakoupené jízdenky, si jistě užijí sezení na zemi, případně na kýblu v uličce. V realitě to nakonec bylo 14,5 hodin cesty a já byla nesmírně vděčná, že i přes svůj odpor jsem si opravdu na jednu noc zabookovala hotel.

Kratší vzdálenosti už jsou zase obsluhovány velmi náhodně. Často si budete moci naskočit na Jeep, v mém případě jsem hledala "bílé dodávky". Zase bez jizdních řádů a zastávek, ale alespoň měli v Tuguegarao výchozí terminál. Když se dodávka naplní, vyjede na cestu. A naplní v našich pojmech znamená přeplní. Na originálních 12 místech včetně řidiče, nás SEDĚLO v jednu chvíli 20, včetně 4 dětí (nikdo neseděl nikomu na klíně). 2,5 hodiny cesty, 180 PHP.

Jedna rada - nezkoušejte být nikde včas a hlavně se nerozčilujte :)