Moje cestovní plány jsou jaksi plovoucí a moje plachty minulý týden chytily směr Manila.
Jako obvykle jsem měla letenky, tušení kde budu spát, zajištěný doprovod z letiště a to bylo asi tak vše :) Netušila jsem co mě čeká, jaký typ města, jaké prostředí... O to větší byl možná můj šok a nebo za to mohla únava?
Přílet do Manily
Přeci jen jako každé větší město má i Manila řádné letiště s celkem třemi terminály. Krásné na něm je umístění pomalu ve středu města. Češi (při turistických návštěvách) na Filipíny nepotřebují předem udělená víza. V letadle dostanete imigrační a deklarační formulář, musíte mít zajištěnu letenku pryč z Filipín a pak už jen dostanete měsíční razítko a je to! Speciálně pokud budete přilétat v podobný čas jako já (cca 4:30 ráno), můžete si být jisti že Vás unavení imigrační úředníci otravovat nebudou.
Větší challenge nastává pokud se chcete z letiště dostat. Taxíků je kolem spousta, ale s absolutní většinu z nich nechcete nic mít. Na příletovém podlaží jsou zaparkovány řady žlutých a bílých taxi, kteří Vás neuvěřitelně natáhnou neb odmítají zapnout taxametr a cenu Vám nasadí skoro trojnásobnou co by chtěla mít. Pokud chcete rozumný odvoz, je nutné vylézt na odletové podlaží a na jeho vzdálenějším konci najdete frontu těch co mají zkontrolovaný, zapečetěný a spuštěný taxametr. Co víc si přát!
První městské dojmy
Následující řádky jsou velmi subjektivní a řekla bych, že masivně ovlivněné faktem, že jsem posledních 7 měsíců strávila v Saigonu.
Když se se mnou rozjel taxík z letiště, jal mě děs. Kam jsem to zase vlezla? Jedna špinavá, betonová, víceúrovňová křižovatka za druhou. Všude lešení, rozestavěné betonové mrakodrapy a prostory mezi nimi zaplněné boudami z vlněného plechu. Ještě smutnější bylo, že ani hotel tenhle pocit nezměnil, protože do pokoje v osmém patře vedl výtah, zvenku přilepený na budovu, zbudovaný jako prosklená trubka, jejíž okna ovšem nikdo neumyl dobrých 10 let. Tak post-apokalyptický výhled jsem ještě nezažila. Pokud někdo českým panelákům říká králíkárna, zajeďte se podívat do okolí Makati Avenue.
Ani po probuzení někde po poledni se můj náhled na věc nezměnil. Venku hučely motory aut, troubily klaksony, svištěla kola motorek, které se snažily kličkovat jak myšky, dopravní zácpa končila v nedohlednu stejně jako smogový opar. Po ospalém Saigonu jsem se ocitla v zaměstnaném a spěchajícím pekle, kde budete mít snad vždy minimálně půlhodinové zpoždění, ale nebude to nikomu vadit, protože ostatní na tom budou stejně.
Metro Manila
Ne, v Manile metro nenajdete, jde pouze o označení té neuvěřitelné aglomerace co ji tvoří. Celkem 16 městských celků zde splývá v jednu monstrózní oblast obydlenou cca 12 milióny lidí. Samotná Manila je absolutní centrum toho všeho, ale bez přilehlých oblastí by nebyla schopná fungovat.
Jednu půldenní návštěvu jsem věnovala samotné Manile, přesněji její zátoce s proslavenými západy slunce. Nutno dodat, že by měla být také proslavená smradem, ale to se asi nahlas neříká. Je to tak trochu město duchů, plné žebráků a lidí v jejichž okolí se prostě necítíte dobře. Nemluvě o tom, že se Vás budou všichni snažit natáhnout na cenách.Pak už jsem viděla jen kousky a je pozoruhodné jak rozličné ty kousky jsou. Každá část velké Manily je absolutně jiná. V drsných skocích na sebe navazují mrakodrapy se slumy či historickými budovami. Vše je to pospojované nekonečnými dopravními problémy, miliony fast foodů ze všech konců světa a faktem, že bezpečně se nebudete cítit prostě nikde. I místní chodí s rukama neustále překříženýma přes svá zavazadla, výrazné či drahé šperky budete také dlouho zvažovat. Nemluvě o tom, že při každém nástupu do taxíku Vám hlavou prostě proběhne výpočet jak velké jsou šance, že nedojedete tam kam jste chtěli. A ne, hromadná doprava opravdu není bezpečnější.
To je ale negativ co? Příště se to pokusím trošinku vyrovnat :)
Žádné komentáře:
Okomentovat