Jsou zážitky uvěřitelné a pak ty co nad nimi kroutíte hlavou ještě měsíc. Pracovní život ve Vietnamu je určitě jeden z těch kroutících. Dost možná mám tenhle dojem hlavně díky tomu, v jaké firmě pracuji, ale co tak slyším kolem sebe, nebude to taková vyjímka.
Náš pracovní kolektiv je relativně dost mladý a také dosti nestabilní. Lidé odchází, jsou vyhazováni a stále se objevují další. Nicméně všichni jsou tu ochotní Vám kdykoliv s čímkoliv pomoci a když jste tu nový, cítíte se ihned jako doma. Když to vezmu dle věku, tak se většinou pohybujeme tak od 19 do 25 let pouze s několika málo vyjímkami, což do firmy přináší jakýsi vítr náhody. Kroky nás mladších a nezapracovaných generací bývají vždy trošku nevyzpitatelné, pro Vietnamce to platí dvojitě.
Týmové meetingy a tréninky
Zatím jsem měla jen třikrát tu čest zúčastnit se takovýchto aktivit, ale zase je určitě nezapomenu až do smrti. První příležitost přišla hned ze začátku mého pobytu. V naší největší konferenční místnosti se sešel celý tým, což znamená více jak 100 lidí. Celý meeting probíhal formou hry, kdy se moji milý kolegové rozdělili do skupin a byli podrobeni kvízu o programu, ve kterém jsme všichni tou dobou pracovali.
Měla bych to celé asi popsat tak, aby to dostatečně zapůsobilo na všechny vaše smysly, tak jako na ty moje. No nebude to lehké, takhle ječet nedokážu snad ani na živo, natož písemně? Nicméně... Co otázka to boj. Co odpověď to vysoká nervozita a dlouhé porady. Co bod to bujarý jásot i hlasité protesty. A to jsme opravdu řešili jen pracovní otázky. Takové nadšení se prostě často nevidí. V druhé polovině přišlo testování povědomosti o České republice a v tu chvíli všichni ještě přidali na hlasitosti!
Nicméně nejkrásnější chvíle přišla při odměňování nejlepších (a samozřejmě i všech ostatních), kdy jsem byla jmenována předávačem. Ve Vietnamu se normálně ruka nepodává ani při pozdravu... To byly pohledy když jsem jim chtěla řádně pogratulovat!
Další příležitost mi byla dána velmi nedávno a to byl teprv hluboký náhled do vietnamské kultury. Naše firma má jakýsi systém osobního rozvoje, ve kterém si pracovníci stanoví své cíle a bývá jim na dobrovolné bázi poskytnuta možnost tréninků. Náš tým zrovna jeden takový trénink čekal a nějak se stalo, že jsem byla široko daleko nejkvalifikovanější osoba pro jeho plánování. Bylo mi dáno 20 lidí, kteří se navzájem neznají, dvě hodiny, velká místnost a drobný kancelářský materiál na požádání. Cílem byl team building a cviření pro budování sebedůvěry, důvěry, komunikačních schopností a anglických dovedností. WOW. Ale ono mě to wow jako obvykle brzy přešlo...
Z 20 lidí neznajících se, bylo 17 znajících se, z toho jedna těhotná. Ze dvou hodin byla skoro jen jedna a půl, Vietnamci prostě na čas a najednou nechodí. No a samozřejmě mé angličtině nikdo nerozuměl, což by mi nevadilo, kdyby vietnamština nebyla ten kouzelný jazyk co potřebuje 5 vět pro přeložení jedné anglické. Zároveň je také trochu problém když se překladatel (v tomto případě má supervisorka) předem neseznámí s podstatou aktivit a začne vysvětlovat i ty části, na které mají účastníci přijít sami. No a poslední problém přijde v bodě kdy byste si přáli nějaký feedback jak v mluvené podobě na jednotlivé aktivity, tak v psané na celý trénink. Z toho co říkali dodnes nevím bohužel ani slovo. To co mi napsali, jsem si musela nechat přeložit a obávám se, že mi toho v překladu dost uniklo.
Tuhle aktivitu, samozřejmě se změněným programem, jsem o 14 dní později opakovala. Už jsem z toho nebyla tak vyděšená já ani účastníci, kteří minule měli tendence se mě trochu bát. A přeci jen jsem měla v zádech ten nad očekávání dobrý feedback.
Jaké jsou poznatky? Vietnamci jsou nadšení pokud mohou pracovat a ještě víc pokud si mohou s prací hrát. Jejich hravost je nekonečná a to napříč věkovým spektrem. Jako většina asijských národů, i oni se bojí "ztratit tvář" a tak je někdy velmi těžké je donutit dělat věci poprvé. Proto třeba většina i když něco anglicky umí s Vámi prostě mluvit nebude, protože nechtějí chybovat. Stejně tak Vám dost často neřeknou ne, když je o něco požádáte. To ovšem neznamená že by souhlasili. Popřípadě, pokud jim něco vysvětlujete, vše Vám odkývou, ale to neznamená, že pochopili. Vietnamci nemají nějaké zásadní tendence se hádat a jsou velmi kompromisní. Těžko se mi tu s nimi hrají aktivity, které jsou založené na prosazování svého názoru. Kde my se hádáme půl hodiny do krve, vietnamská skupina má za 10 minut pokojně hotovo a dolaďuje detaily.
Tuhle aktivitu, samozřejmě se změněným programem, jsem o 14 dní později opakovala. Už jsem z toho nebyla tak vyděšená já ani účastníci, kteří minule měli tendence se mě trochu bát. A přeci jen jsem měla v zádech ten nad očekávání dobrý feedback.
Jaké jsou poznatky? Vietnamci jsou nadšení pokud mohou pracovat a ještě víc pokud si mohou s prací hrát. Jejich hravost je nekonečná a to napříč věkovým spektrem. Jako většina asijských národů, i oni se bojí "ztratit tvář" a tak je někdy velmi těžké je donutit dělat věci poprvé. Proto třeba většina i když něco anglicky umí s Vámi prostě mluvit nebude, protože nechtějí chybovat. Stejně tak Vám dost často neřeknou ne, když je o něco požádáte. To ovšem neznamená že by souhlasili. Popřípadě, pokud jim něco vysvětlujete, vše Vám odkývou, ale to neznamená, že pochopili. Vietnamci nemají nějaké zásadní tendence se hádat a jsou velmi kompromisní. Těžko se mi tu s nimi hrají aktivity, které jsou založené na prosazování svého názoru. Kde my se hádáme půl hodiny do krve, vietnamská skupina má za 10 minut pokojně hotovo a dolaďuje detaily.
Žádné komentáře:
Okomentovat