Vietnamská pracovní kultura, nebo alespoň život v TPL 2

Dnešní den je prostě za trest. Je pátek. V práci nemám perfektně co dělat. Hlavně ale zítra ráno odlétám na krásný ostrov, se spoustou nádherných pláží, seafoodu a klidu. To je krajně demotivující... O to víc si tu všímám maličkostí, které dělají život v TPL jedinečným. 

Toaletní papír

Nevím jakto, ale ty největší problémy, které jsme tu měly se zatím vždy týkaly toaletního papíru. Jeden takový nás potkal i ve firmě. Dámské záchody tu máme na našich třech patrech troje. Dohromady to je přibližně 12 kabinek, tedy 12 rolí toaletního papíru. Vzhledem k tomu, že v naší firmě převládají dámy nad pány, dovolím si říct, že nás tu bude skoro 300. A všichni víme jak často dívky chodí na toaletu. 

Když jsme přijely, byl tu zaveden systém - jedna kabinka = jedna role toaletního papíru na den. To znamená, že papír tam byl pouze v rozmezí od 8 hodin ráno do 2 hodin odpoledne. Což je krajně nepříjemné pokud pracujete od 6:45 do 15:45. Stěžovali jsme si, dlouho. A výsledek? Nějaký ten toaletní papír navíc jednou za čas dostaneme (určitě ne v pátek z nějakého důvodu), ale hlavně nám na držácích na papír přibyly nápisy:

Save Paper / Šetřete s papírem

Save Trees / Šetřete stromy

Save the World / Zachraňte svět

Pracovní doba

Jak jsem výše psala, moje pracovní doba začíná velmi nepříjemně brzo ráno a zdá se že trvá 9 hodin. Ano, začíná brzo, také ale naštěstí relativně brzo končí, takže s místním soumrakem v 6 hodin, mám šanci ještě venku vidět slunce. A těch 9 hodin je také relativních, je v nich totiž skryta hodina a čtvrt přestávek. První z nich máme svačinovou, 15 minut začínajících přesně v 10 hodin. V kanceláři začne hrát hudba, všichni otevřou Facebook a my hladoví co nás už nebaví sedět, se vypravíme ven. V areálu firmy je kantýna, ale ta je tak předražená, že už tam pomalu nikdo nechodí. Před firmou už jsou ale zaparkovaní svačináři. Máme koblihovou paní s koláči, ale také rýžovým chilli papírem, Fazolovou paní se všemi možnými druhy fazolí na sladko a máme Kokosáka s jeho kokosovými plackami a koláčky. Pro mnohé je dopolední samozřejmostí káva, pro jiné kokos a tak se ještě projdeme za roh pro jakkýkoliv z našich vysněných nápojů.

Druhou pauzou je oběd ve dvanáct hodin a to je teprv příjemné, protože na něj máme celou hodinu. Za tu dobu se stihnete rozhodnout co chcete dnes jíst, zajít si do dané restaurace, v pohodě a v klidu se naobědvat, popovídat si, vše bez problémů strávit a ještě se vrátit do kanceláře na odpočinek. A s tím odpočinkem to myslím vážně. Většina Vietnamců obědvá v kanceláři co si přinesli, takže první půlhodinka je s hudbou a plná mlaskání. Poté zhasne půlka světel, hudba se vypne, vytáhnou se polštáře, hlavy se přikryjí mikinami a spí se. Taky jsem to zkusila, není to nic pohodlného, ale často to opravdu pomůže. Od 12:45 se nám tu promítají cvičení do stísněných prostorů, abychom se případně mohli trochu protáhnout a ve 12:55 zase trochu hudby na probuzení. 

Svačinky

Tohle je jak jsem zjistila trochu specialita mého týmu, ale o to ho mám radši! My se tu prostě máme rádi a tak se dělíme o vše k jídlu co kdo přinese. Možná díky tomu skončíte jen s jednou sušenkou z balíčku, který jste přinesli, ale až Vám během dne na stole přistane banán, bonbon, rýžový papír, popcorn nebo cokoliv dalšího, přestanete zvlykat. A navíc i díky tomuhle systému jsem ochutnala spousty věcí, které bych se sama bála i koupit :D

A jako bonus, někdy společně i obědváme a to jsou teprv kancelářské zážitky!

Toaletní cestování

Nemyslete si, že jsem nějak fixovaná na tohle téma, ale ještě musím udělat krátkou poznámku. Víte jak jsme na střední škole vždy chodili na záchodky po skupinkách? No tak tady se to praktikuje také. Nevadilo by mi to, já chápu, že si chtějí popovídat, ale když tam člověk dorazí zrovna za nějakou větší skupinkou... Ty fronty jsou děsné :)

Vietnamská pracovní kultura, nebo alespoň život v TPL

Jsou zážitky uvěřitelné a pak ty co nad nimi kroutíte hlavou ještě měsíc. Pracovní život ve Vietnamu je určitě jeden z těch kroutících. Dost možná mám tenhle dojem hlavně díky tomu, v jaké firmě pracuji, ale co tak slyším kolem sebe, nebude to taková vyjímka.

Náš pracovní kolektiv je relativně dost mladý a také dosti nestabilní. Lidé odchází, jsou vyhazováni a stále se objevují další. Nicméně všichni jsou tu ochotní Vám kdykoliv s čímkoliv pomoci a když jste tu nový, cítíte se ihned jako doma. Když to vezmu dle věku, tak se většinou pohybujeme tak od 19 do 25 let pouze s několika málo vyjímkami, což do firmy přináší jakýsi vítr náhody. Kroky nás mladších a nezapracovaných generací bývají vždy trošku nevyzpitatelné, pro Vietnamce to platí dvojitě.

Týmové meetingy a tréninky

Zatím jsem měla jen třikrát tu čest zúčastnit se takovýchto aktivit, ale zase je určitě nezapomenu až do smrti. První příležitost přišla hned ze začátku mého pobytu. V naší největší konferenční místnosti se sešel celý tým, což znamená více jak 100 lidí. Celý meeting probíhal formou hry, kdy se moji milý kolegové rozdělili do skupin a byli podrobeni kvízu o programu, ve kterém jsme všichni tou dobou pracovali.

Měla bych to celé asi popsat tak, aby to dostatečně zapůsobilo na všechny vaše smysly, tak jako na ty moje. No nebude to lehké, takhle ječet nedokážu snad ani na živo, natož písemně? Nicméně... Co otázka to boj. Co odpověď to vysoká nervozita a dlouhé porady. Co bod to bujarý jásot i hlasité protesty. A to jsme opravdu řešili jen pracovní otázky. Takové nadšení se prostě často nevidí. V druhé polovině přišlo testování povědomosti o České republice a v tu chvíli všichni ještě přidali na hlasitosti!

Nicméně nejkrásnější chvíle přišla při odměňování nejlepších (a samozřejmě i všech ostatních), kdy jsem byla jmenována předávačem. Ve Vietnamu se normálně ruka nepodává ani při pozdravu... To byly pohledy když jsem jim chtěla řádně pogratulovat!

Další příležitost mi byla dána velmi nedávno a to byl teprv hluboký náhled do vietnamské kultury. Naše firma má jakýsi systém osobního rozvoje, ve kterém si pracovníci stanoví své cíle a bývá jim na dobrovolné bázi poskytnuta možnost tréninků. Náš tým zrovna jeden takový trénink čekal a nějak se stalo, že jsem byla široko daleko nejkvalifikovanější osoba pro jeho plánování. Bylo mi dáno 20 lidí, kteří se navzájem neznají, dvě hodiny, velká místnost a drobný kancelářský materiál na požádání. Cílem byl team building a cviření pro budování sebedůvěry, důvěry, komunikačních schopností a anglických dovedností. WOW. Ale ono mě to wow jako obvykle brzy přešlo...

Z 20 lidí neznajících se, bylo 17 znajících se, z toho jedna těhotná. Ze dvou hodin byla skoro jen jedna a půl, Vietnamci prostě na čas a najednou nechodí. No a samozřejmě mé angličtině nikdo nerozuměl, což by mi nevadilo, kdyby vietnamština nebyla ten kouzelný jazyk co potřebuje 5 vět pro přeložení jedné anglické. Zároveň je také trochu problém když se překladatel (v tomto případě má supervisorka) předem neseznámí s podstatou aktivit a začne vysvětlovat i ty části, na které mají účastníci přijít sami. No a poslední problém přijde v bodě kdy byste si přáli nějaký feedback jak v mluvené podobě na jednotlivé aktivity, tak v psané na celý trénink. Z toho co říkali dodnes nevím bohužel ani slovo. To co mi napsali, jsem si musela nechat přeložit a obávám se, že mi toho v překladu dost uniklo.

Tuhle aktivitu, samozřejmě se změněným programem, jsem o 14 dní později opakovala. Už jsem z toho nebyla tak vyděšená já ani účastníci, kteří minule měli tendence se mě trochu bát. A přeci jen jsem měla v zádech ten nad očekávání dobrý feedback.

Jaké jsou poznatky? Vietnamci jsou nadšení pokud mohou pracovat a ještě víc pokud si mohou s prací hrát. Jejich hravost je nekonečná a to napříč věkovým spektrem. Jako většina asijských národů, i oni se bojí "ztratit tvář" a tak je někdy velmi těžké je donutit dělat věci poprvé. Proto třeba většina i když něco anglicky umí s Vámi prostě mluvit nebude, protože nechtějí chybovat. Stejně tak Vám dost často neřeknou ne, když je o něco požádáte. To ovšem neznamená že by souhlasili. Popřípadě, pokud jim něco vysvětlujete, vše Vám odkývou, ale to neznamená, že pochopili. Vietnamci nemají nějaké zásadní tendence se hádat a jsou velmi kompromisní. Těžko se mi tu s nimi hrají aktivity, které jsou založené na prosazování svého názoru. Kde my se hádáme půl hodiny do krve, vietnamská skupina má za 10 minut pokojně hotovo a dolaďuje detaily.

Turkey Dash

Společnost, ve které v současné době pracuji, je na trhu již přes deset let a zaměstnává kolem 400 lidí. Tak proč něco takového neoslavit pomocí těm co to potřebují? Tohle rozhodnutí tu padlo asi tak ve chvíli kdy jsem nastoupila. Měsíc poté se vedení rozhodlo zorganizovat charitativní běh, jehož výtěžkem potěšíme dva sirotčince a Operation Smile ve Vietnamu.

Organizace akce byla pro evropana něco neuvěřitelného a to jak u příprav tak u finální podoby na místě, ale tomu se tu dnes věnovat nechci. Byl to ve finále pro mě jako účastníka a přispěvovatele velmi příjemný zážitek, na který chci vzpomínat v dobrém.

Datum bylo stanoveno na 17.11. a vzhledem k americkému směřování naší firmy, jsme přejali celé to krocaní  Díkůvzdací téma. Běh byl naplánován na 4km kolem Crescent Plazy v distrisktu 7. Tato oblast je známá jako oáza klidu a pořádku na jižní straně města. Nebo také jako cizinecké ghetto, protože je to jakési nové město stavěné dle západní architektury, plné krásných, moderních bytů a kanceláří. 

Vstávali jsme v 5, na místě jsme byli v 6:30 a čekali až se sejde dav. Docela mě překvapilo, že dlouhou dobu jsem byla na místě jediný sportovně oblečený člověk, kdy všichni ostatní přišli v džínech a dost často žabkách, dokonce nějaké podpatky jsem zahlédla. Všichni jsme ale dostali jako odměnu za účast trička v jedné ze zářivých barev a tak se pohled na nás alespoň trochu vylepšil. Dokonce velmi protože i když jsem to nečekala, ty barvy nám opravdu slušely. 

V 7:30 přišel na řadu plánovaný taneční flash mob, nebo spíše trocha spartakiádního cvičení, protože mu předcházel skoro měsíc organizovaného nacvičování a přímo na místě pak nástup do řad s přesnými rozestupy. Že tanec se nakonec povedl až na 4. pokus už asi nemá cenu rozebírat. Když si odmyslíte tyhle detaily, vypadalo to v té barevné míšenici opravdu dobře.

Vyběhli / vyšli jsme a utíkali jsme o to rychleji o kolik víc svítilo slunce, protože všichni chtěli do stínu. 4 km v dobré společnosti se dají snést velice dobře a tak jsme za chvíli byli v cílové rovince, plácli si se šéfem a za odměnu a přežítí dostali ledový čaj a sojového nanuka.

Doufám, že děti, které ty peníze dostanou, budou mít ještě větší radost, než jakou jsem měla já, že to vlastně vše proběhlo bez problémů!

Vietnamský Halloween v mém podání a tak dále...

Psáno 2.10.2013

Jak se tu tak tiše usidluji, usoudila jsem že Saigon vlastně není místo, které bych považovala za nutné jako turista navštívit. Jediné opravdu zajímavé tu je Muzeum války, ale obávám se že bez těchto dvou hodin deprese se taky dá bez problémů žít. Tady ovšem mé úvahy neskončí. Saigon je totiž místo, které je potřeba opravdu zažít a prožít!

Jsem tu už něco málo přes dva měsíce a teprve teď si to tu začínám na plno užívat. Ano užívat, protože se mi tu prostě neuvěřitelně líbí :) Co mě tak dlouho zdržovalo? Spousty maličkostí. Tak třeba, že neumím Vietnamsky. Netíží mě ani tak, že se nedomluvím se všemi, na to jsem zvyklá, ale tady to například znamená, že budete mít problém se mimo centrum najíst, protože od jisté vzdálenosti se anglického překladu nedočkáte. Teď už jsem se ale byla schopná naučit jména hlavních místních jídel a začala jsem zjišťovat jaké lahůdky se například dají nalézt přímo v naší ulici! Bún Chá / Phó / Banh Cuon / Banh Xéo / Bún Thit Nuong a další (a kdyby moji místní přátelé viděli jak jsem ta jména napsala... zlobili by se :D)... 

Dalším problémem byl fakt, že jsem se permanentně ztrácela. Považuji se za člověka s relativně slušným orientačním smyslem, ale místní změť ulic a uliček mě perfektně vyřadila z provozu. Pomalu se mi místa ale začínala spojovat a dávat smysl. Je to velké město, takže k dokonalosti mám daleko, ale opravdu se blížím k tomu, že regulérně trefím, nebo alespoň vím jak se dostat do správné oblasti. 

No a co víc člověk má chtít než vědět co jíst a jak se k tomu dostat? Někdy to po tom dni práce chce také kvalitní společnost. Musím říct, že i v tomhle bodě = mission accomplished! A to na optimálně internacionální úrovni...

Takže abych se dostala k tomu Halloweenu... Byl to pro mě ze začátku jen další nudný pracovní den, ale v jeho konci jsem docenila několik jeho malých detailů. V první řadě to bylo mé nechutně brzké ranní vstávání (budík na 5:40), díky kterému jsem ale schopná se z práce vykopat před čtvrtou a užít dlouhé odpoledne. Včera už jsem měla tak plné zuby našeho distriktu, že jsem se hned sbalila a chytila autobus do města.

Hlavním cílem byla pošta, kvůli další sadě pohledů, které čekaly na odeslání (poznámka: kdo nedostal a měl by zájem, dejte vědět :P) a další, které jsem se tam chystala napsat, což je také příjemná odpolední činnost, speciálně na tak hezké poště. Bylo ale pouze třičtvrtě na pět po jejich dopsání a já měla skoro dvě hodiny do svého domluveného večeřového rande. 

Pomalým krokem sledujíc nadšené turisty jsem tedy opustila poštu a vyrazila na lov příjemné kavárny. Vyhrálo Highlands Coffee, protože z těch mě nejbližších mělo nejpohodlnější sedačky. A přeci jen je to relativně nový, čistě Vietnamský kavárenský řetězec, tak proč ho neprozkoumat. Kavárny jsou totiž ve Vietnamu pozoruhodně důležitým prvkem a najdete jich tu ne destíky, ale stovky. Je tu snad větší koncentrace kaváren než restaurací a to už je co říct. Jsou úžasné a to nemluvím jen o kvalitě místní kávy, ale hlavně o vždy nadšeném personálu a vynalézavosti co se týká prostředí. Na každém rohu najdete nějakou, kterou prostě musíte navštívit po prvním pohledu oknem dovnitř. 

Když se vrátím ke kvalitě kávy ve Vietnamu, musím říct, že na mě měla zásadní vliv při vybírání z kavárenských menu. Jaksi tu neuvažuji o kapučínech, latté či takových podobných věcech. Místní ledová černá káva, případně s kondenzovaným mlékem totiž vždy potěší na těle i na duši svou jednoduchostí a neuvěřitelně plnou chutí. Takže moje včerejší volba bylo zase Ca phe sua da a s ním jsem se usadila do příjemného koutku a otevřela knihu. 

Strávila jsem tam skoro hodinu a půl s jednou kávou a náramně si to užila. Všude kolem běhaly děti v barevných pláštících a s pomalovanými obličeji, že si člověk připadal jak v zajetí běhajících dýní. Hrála strašidelná halloweenská hudba a já lítala myšlenkami v Japonsku, protože jsem tu konečně ukořistila Memoirs of a Geisha a zatraceně se mi ta kniha líbí!

Pak konečně přišel čas na večeři a já se setkala ve své povznesené náladě s jednou ze svých nejmilejších Vietnamek a vyrazily jsme na mořské potvory. Měla jsem přání ochutnat kraba a tak mi na stole přistálo hned několik klepet v dobrovodu nějakých těch šneko-mušlí v kokosovém mléce a dalších v máslovém sósu. A největší kouzlo toho místa bylo, že bylo čistě Vietnamské, včetně menu, takže by storpocentně zůstalo neobjeveno nebýt dobrých známých, co mají dobré jídlo rádi stejně jako já.

Měly jsme stále hlad a tak jsme vyrazily ještě pro Bánh mi a zase na neuvěřitelné místo. Tyhle místní bagety se většinou prodávají podél cest z malých pojízdných stánečků, to je vše ale slabý odvar. Tahle pocházela z kamenného obchodu, který měl víc zákazníků než místní Burger King. Vážila snad půl kila a byla neuvěřitelně dobrá. 

A abych se dostala k tomu Halloweenu... Já takové párty nevyhledávám, ale nikdy jsem nepomyslela jak po nich budou toužit Vietnamci! Bagetu jsme chtěly doprovodit čerstvým džusem od Bui Vien (místní nejživější párty ulice), ale už jen pohled na dopravu a zácpu u parkoviště když jsme přijely nás dostatečně odradil. Ani jsem nevěděla, že Saigon může pozřít tolik mladých jedinců a že se opravdu všichni dnes rozhodli sejít na jedné ulici! Odpolední dopravní zácpy jsou nic proti tomu co jsme viděly, když se ani motorka na silnici pohnout nemohla, nemluvě o tom autobusu, který měla v zádech

Přesunuly jsme se tedy na jinou adresu a to do parku mezi Independence Palace a Notre Dame, kde se většinou schází studenti, povídají si, hrají, zpívají, pijí, jedí, užívají si. Když přijdete, dostanete noviny pod zadek a po celém parku funguje centralizovaná obsluha ke všem přilehlým občerstvujícím stánkům. Dnes si ale ani tady málem nebylo kam sednout a když už jsme našly svůj kus volného obrubníku, málem jsem z něj spadla, když se obsluha objevila s maskou týraného orangutana na hlavě. A jako bonus? V půl jedenácté se celý park perfektně vyprázdnil jak mladým Vietnamcům zahrozila večerka. 

Vracela jsem se domů unavená, přejedená, nadšená, spokojená a těšící se na další podobné zážitky. Poučení? Nebojte se cestovat dlouhodobě, má to neuvěřitelné výhody a pokud to přeci jen nepůjde, snažte se alespoň potkávat místní lidi. Teprve tehdy zažijete nepoznané!

Temná strana Saigonu

Vždy když odjíždím mimo domov (a je relativně dost jedno jak daleko jedu), všichni mě varují ať si dávám pozor, že mě někdo okrade, znásilní a zabije. Jsem na to docela úspěšně alergická. Ta možnost tu samozřejmě je, ale já tvrdím, že je asi tak stejná jako když půjdu doma nakupovat... 

To samé mě tedy samozřejmě čekalo když jsem odjížděla do Saigonu. Ne to samé, desetkrát takové co obvykle to bylo! Protože vcelku nikdo vlastně netušil kam a do Čeho jedu. Já jsem člověk, který si hlavu moc nezatěje uvažováním co by kdyby a řeším až situace, které regulerně nastanou. A také věřím, že pokud se člověk nestrachuje každou vteřinou, že se něco stane a netváří se permanentně vyděšeně, má o mnoho větší šanci, že se mu opravdu nic nestane. 

Vietnam a Saigon speciálně mě ale přeci jen trošku překvapil. Cítila jsem se tu od začátku bezpečněji než v mnoha jiných městech, které jsem navštívila. Ano, všichni tu na Vás na ulici zírají, někdy i s otevřenou pusou, ale i tak nějak chybí ten pocit, že Vás každou chvíli někdo zezadu přepadne a mrtvolu bez peněženky odvleče do křoví. O to víc mě překvapily historky a návody co dělat a nedělat. 

V první řadě nutno říct, že Vietnamci i když se Vás pokusí okrást nesnaží se Vám ublížit. Jsou země kde na Vás v první řadě vytáhnou nůž. To se tu stává jen opravdu vyjjímečně. O co se tu budou snažit, je Vám prostě sebrat kabelku/batoh a dostat se s Vámi do orpavdu nejmenšího možného kontaktu. To znamená, že s největší pravděpodobností budou minimálně Vaši zloději sedět na skútru a vy půjdete prostě někde pěšky, nebo budete sedět na skútru oba.  Skútroví zloději jsou většinou dvojice mladých "mužů" kolem 25 let, jeden řídí, druhý má volné ruce. Jdete-li pěšky, budou vám chtít strhnou tkabelku z ramene a nemůžu říct, jestli je lepší jí mít na jednom rameni, která lze jednodušeji strhnout, nebo křížem přes tělo, protože to víc bolí... Pojedete-li na motorce pokusí se o to samé a tam už jim je relativně jedno co to s Vámi udělá. Ještě horší je když sedíte na motorce a máte na zádech batoh s uchem nahoře. Za ten se opravdu skvěle z motorky strhává. 

Většina těhle zážitků je z doslechu, jen jeden se včera málem stal realitou. Byly jsme ve městě, přecházely ulici a najednou se ke mě blížíl skútr. Vzhledem k tomu jak jel blízko očekávala jsem, že mě spolujezdec chce pouze odstrčit z cesty, když ke mě vztáhl ruku. Ta ruka ovšem skončila na uchu mé kabelky, kterou se mi pokusila servat z těla. Měl smůlu, nevěděl co je to kvalitní češká kabelka. Ale šok a zkušenost to byly zajímavé. 

Poznámka 1: Je skoro jedno jestli máte kabelku na zádech nebo vpředu. Možná se lupiče všimnete ale neuděláte s tím stejně v tu chvíli skoro nic.

Poznámka 2: Jediné co Vám kabelku a její obsah zachrání je kvalitní materiál, což se včera prokázalo. Pokud taška nebo její popruhy neprasknou, spíš zloděje strhnete z motorky než že by on udělal něco Vám. (Maminko děkuji, tahle byla od tebe a je stále vcelku a v mém vlastnictví!!)

Poznámka 3: Na motorce nikdy nemějte nic na zádech. Pokud možno zacazadla narvěte pod sedačku nebo mezi nohy a nikdy z tašek za jízdy nic nevytahujte, jako třeba mobil nebo foťák. To je opravdu činnost na vlastní nebezpečí. 

Poznámka 4: I když se budete snažit své věci chránit, určitě nemá cenu sebou nikdy tahat originál pasu, velké sumy peněz a cenosti. 

Poznámka 5: Nikdy si kabelku/tašku/cokoliv neodkládejte v restauracích jen tak na stůl, speciálně pokud sedíte u silnice. Ani si nevšimnte jak rychle by zmizela. 

Poznámka 6: Tvařte se hrdě, sebejistě a nebojácně. Snažte se omezit chůzi v podnapilém stavu.