flags

flags

neděle 3. listopadu 2013

Vietnamský Halloween v mém podání a tak dále...

Psáno 2.10.2013

Jak se tu tak tiše usidluji, usoudila jsem že Saigon vlastně není místo, které bych považovala za nutné jako turista navštívit. Jediné opravdu zajímavé tu je Muzeum války, ale obávám se že bez těchto dvou hodin deprese se taky dá bez problémů žít. Tady ovšem mé úvahy neskončí. Saigon je totiž místo, které je potřeba opravdu zažít a prožít!

Jsem tu už něco málo přes dva měsíce a teprve teď si to tu začínám na plno užívat. Ano užívat, protože se mi tu prostě neuvěřitelně líbí :) Co mě tak dlouho zdržovalo? Spousty maličkostí. Tak třeba, že neumím Vietnamsky. Netíží mě ani tak, že se nedomluvím se všemi, na to jsem zvyklá, ale tady to například znamená, že budete mít problém se mimo centrum najíst, protože od jisté vzdálenosti se anglického překladu nedočkáte. Teď už jsem se ale byla schopná naučit jména hlavních místních jídel a začala jsem zjišťovat jaké lahůdky se například dají nalézt přímo v naší ulici! Bún Chá / Phó / Banh Cuon / Banh Xéo / Bún Thit Nuong a další (a kdyby moji místní přátelé viděli jak jsem ta jména napsala... zlobili by se :D)... 

Dalším problémem byl fakt, že jsem se permanentně ztrácela. Považuji se za člověka s relativně slušným orientačním smyslem, ale místní změť ulic a uliček mě perfektně vyřadila z provozu. Pomalu se mi místa ale začínala spojovat a dávat smysl. Je to velké město, takže k dokonalosti mám daleko, ale opravdu se blížím k tomu, že regulérně trefím, nebo alespoň vím jak se dostat do správné oblasti. 

No a co víc člověk má chtít než vědět co jíst a jak se k tomu dostat? Někdy to po tom dni práce chce také kvalitní společnost. Musím říct, že i v tomhle bodě = mission accomplished! A to na optimálně internacionální úrovni...

Takže abych se dostala k tomu Halloweenu... Byl to pro mě ze začátku jen další nudný pracovní den, ale v jeho konci jsem docenila několik jeho malých detailů. V první řadě to bylo mé nechutně brzké ranní vstávání (budík na 5:40), díky kterému jsem ale schopná se z práce vykopat před čtvrtou a užít dlouhé odpoledne. Včera už jsem měla tak plné zuby našeho distriktu, že jsem se hned sbalila a chytila autobus do města.

Hlavním cílem byla pošta, kvůli další sadě pohledů, které čekaly na odeslání (poznámka: kdo nedostal a měl by zájem, dejte vědět :P) a další, které jsem se tam chystala napsat, což je také příjemná odpolední činnost, speciálně na tak hezké poště. Bylo ale pouze třičtvrtě na pět po jejich dopsání a já měla skoro dvě hodiny do svého domluveného večeřového rande. 

Pomalým krokem sledujíc nadšené turisty jsem tedy opustila poštu a vyrazila na lov příjemné kavárny. Vyhrálo Highlands Coffee, protože z těch mě nejbližších mělo nejpohodlnější sedačky. A přeci jen je to relativně nový, čistě Vietnamský kavárenský řetězec, tak proč ho neprozkoumat. Kavárny jsou totiž ve Vietnamu pozoruhodně důležitým prvkem a najdete jich tu ne destíky, ale stovky. Je tu snad větší koncentrace kaváren než restaurací a to už je co říct. Jsou úžasné a to nemluvím jen o kvalitě místní kávy, ale hlavně o vždy nadšeném personálu a vynalézavosti co se týká prostředí. Na každém rohu najdete nějakou, kterou prostě musíte navštívit po prvním pohledu oknem dovnitř. 

Když se vrátím ke kvalitě kávy ve Vietnamu, musím říct, že na mě měla zásadní vliv při vybírání z kavárenských menu. Jaksi tu neuvažuji o kapučínech, latté či takových podobných věcech. Místní ledová černá káva, případně s kondenzovaným mlékem totiž vždy potěší na těle i na duši svou jednoduchostí a neuvěřitelně plnou chutí. Takže moje včerejší volba bylo zase Ca phe sua da a s ním jsem se usadila do příjemného koutku a otevřela knihu. 

Strávila jsem tam skoro hodinu a půl s jednou kávou a náramně si to užila. Všude kolem běhaly děti v barevných pláštících a s pomalovanými obličeji, že si člověk připadal jak v zajetí běhajících dýní. Hrála strašidelná halloweenská hudba a já lítala myšlenkami v Japonsku, protože jsem tu konečně ukořistila Memoirs of a Geisha a zatraceně se mi ta kniha líbí!

Pak konečně přišel čas na večeři a já se setkala ve své povznesené náladě s jednou ze svých nejmilejších Vietnamek a vyrazily jsme na mořské potvory. Měla jsem přání ochutnat kraba a tak mi na stole přistálo hned několik klepet v dobrovodu nějakých těch šneko-mušlí v kokosovém mléce a dalších v máslovém sósu. A největší kouzlo toho místa bylo, že bylo čistě Vietnamské, včetně menu, takže by storpocentně zůstalo neobjeveno nebýt dobrých známých, co mají dobré jídlo rádi stejně jako já.



















Měly jsme stále hlad a tak jsme vyrazily ještě pro Bánh mi a zase na neuvěřitelné místo. Tyhle místní bagety se většinou prodávají podél cest z malých pojízdných stánečků, to je vše ale slabý odvar. Tahle pocházela z kamenného obchodu, který měl víc zákazníků než místní Burger King. Vážila snad půl kila a byla neuvěřitelně dobrá. 

A abych se dostala k tomu Halloweenu... Já takové párty nevyhledávám, ale nikdy jsem nepomyslela jak po nich budou toužit Vietnamci! Bagetu jsme chtěly doprovodit čerstvým džusem od Bui Vien (místní nejživější párty ulice), ale už jen pohled na dopravu a zácpu u parkoviště když jsme přijely nás dostatečně odradil. Ani jsem nevěděla, že Saigon může pozřít tolik mladých jedinců a že se opravdu všichni dnes rozhodli sejít na jedné ulici! Odpolední dopravní zácpy jsou nic proti tomu co jsme viděly, když se ani motorka na silnici pohnout nemohla, nemluvě o tom autobusu, který měla v zádech

Přesunuly jsme se tedy na jinou adresu a to do parku mezi Independence Palace a Notre Dame, kde se většinou schází studenti, povídají si, hrají, zpívají, pijí, jedí, užívají si. Když přijdete, dostanete noviny pod zadek a po celém parku funguje centralizovaná obsluha ke všem přilehlým občerstvujícím stánkům. Dnes si ale ani tady málem nebylo kam sednout a když už jsme našly svůj kus volného obrubníku, málem jsem z něj spadla, když se obsluha objevila s maskou týraného orangutana na hlavě. A jako bonus? V půl jedenácté se celý park perfektně vyprázdnil jak mladým Vietnamcům zahrozila večerka. 

Vracela jsem se domů unavená, přejedená, nadšená, spokojená a těšící se na další podobné zážitky. Poučení? Nebojte se cestovat dlouhodobě, má to neuvěřitelné výhody a pokud to přeci jen nepůjde, snažte se alespoň potkávat místní lidi. Teprve tehdy zažijete nepoznané!

2 komentáře:

  1. Ty mě hoooodně moc provokuješ... Jediný důvod, proč tam ještě nejsem je, že bych bez sýrů prostě nežila...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Věř, že ti to nedělám naschvál :)

      Vymazat