Koloniální pevnost Galle

Když pracujete 5,5 dne v týdnu, zbývá Vám zatraceně málo času na cesty po okolí. Speciálně v zemi, kde autem 100 km netrvá hodinu jak jste zvyklí, ale třeba 3. A tak urputně hledáte co se dá zvládnout za den. Okolí Kolomba je v tomto ohledu díky bohu opravdu štědré a jednou z nejlepších destinací (alespoň co jsem zatím viděla a alespoň tedy pro mě) je malebné městečko Galle. Tedy abych to uvedla na pravou míru, ono není celé to městečko zase tak malebné, ale jeho srdcem je koloniální pevnost vystavěná Holanďany a to je opravdu balzám na duši. 

Chyťte tedy bus, vlak či auto z Kolomba (v případě auta v kombinaci s dálnicí Vás čeká 1,5 cesty) a vyražte. V pevnosti se můžete pokochat krásnými kostely, chrámy, mešitami, námořním museem, které Vám povypráví i o Tsunami, užijte si romantické uličky, červené střechy, stařičké stromy, útulné kavárny a restaurace atd. Hlavně nevynechte procházku po hradbách, protože (a to Vám zaručuji) kvůli ní jste přijeli. 

A víc nemá cenu říkat, užijte si fotoreportáž ;)

 ... červené pálené střechy...

 ...tichá zákoutí...

 ...ničím nerušený a plynulý provoz...

 ...božsky zasloužené ticho...

 ...tradiční spojení se světem...

 ...všudy přítomná a léty poznamenaná zeleň...

 ...strážní maják bude hlídat Vaše kroky...

 ...a na nejjižnějším výběžku najdete mladíky co pro Vás i ze zdi skočí...

 ...od hodinové věže je perfektní výhled na kriketové hřiště...

...no není to město prostě slastné?

Maledivy jak je asi jinde neuvidíte

Je zajímavé jak se člověku  průběhu času posouvají hranice představitelného. Opravdu to není dávno (no upřímně přibližně 4 dny zpět) kdy mi destinace jako Maledivy přišly prostě nereálné a nedosažitelné. Člověk celý život vídá ty neuvěřitelné fotky palem sklánějících nad průzračnou vodou, chýší rozestavěných podél nekonečně dlouhých mol a malinkých ostrůvků... a pak je najednou vidíte z okénka letadla kousek pod Vámi a div, že Vám oči nevypadnou z důlků. 

No prostě se mi stalo, že díky novým problémům s vísy jsem takhle v úterý dostala telefonát, že je potřeba abych na pár dní opustila Srí Lanku a na nějakém jejím zahraničním úřadě se vyřídila pár papírů. V tu chvíli jsem opravdu děkovala, že se mi po světě toulá tolik přátel a že jednoho mám i v Male, hlavním městě Malediv. 

V neděli velmi brzy ráno jsem tedy nasedla na velmi pohodlné a poloprázdné letadlo Korean Air a vyrazila na svou krátkou vízovou pouť. Tma nad Kolombem, rozbřesk nad indickým oceánem, borůvkový muffin a už jsme pomalu přistávali nad změtí ostrůvků v NEUVĚŘITELNÉ modři. 

A teď k tomu proč byl můj výlet tak exkluzivní... V první řadě jsem perfektně neměla čas ho naplánovat a stále se mi měnily časy pro schůzku se Srí Lanským konzulátem, takže vlastně plánování ani nebylo možné. Díky tomu jsem na rozdíl od všech turistů nemířila na nějaký malý ostrůvek do resortu, ale přímo do Male, kde mě čekal pobyt u místní (i když ne stoprocentně typické) rodiny. Před sebou skoro celé tři dny.

Přílet

Jestli je nějaký let kdy prostě musíte sedět u okénka, je to let na Maledivy! ve chvíli kdy se vrátíte pod úroveň mraků, čeká Vás prostě pohádkový výhled na různě velké chlupaté zelené puntíky obklopené odstíny modré, které jste si nikdy ani nebyli schopni představit. Následně přeletíte parkoviště luxusních jachet a přistanete na ostrově, který se (alespoň teda mě) zdál prostě příliš krátký pro letiště.

Letiště je malé, ale přátelské a vy na něm pravděpodobně bez problémů naleznete Váš doprovod na jeden z resortů. Já posbírala razítka a vyrazila ven. kde Vás 10 metrů od brány oslepí absolutně azurová modř místního přístavu a ihned přijde chuť tam skočit a cachtat se :) 

Z letištního ostrova do Male jezdi přívoz, minimálně jednou za 30 minut, většinou i častěji, stojí 11 místních čuftlíků či 1 dolar a za 15 minut jste ve městě. 

Život v Male

- cca 100 000 obyvatel

- ostrov je 1,7 km dlouhý a 1 km široký (10 minut jízdy dokola na skútru)

- hlavní dopravní prostředek: skútr

- mají taxíky i autobusovou městskou dopravu

- ulice většinou na šířku jednoho auta

- retardéry každých 50 metrů

- jedna uměle vytvořená pláž

- absolutně žádný alkohol (Maledivy jsou stoprocentně muslimský stát, kdo z Vás tohle tušil?)

- vysoké a úzké domy

- skoro žádná zeleň a pokud park tak plný odpadků

- všude se válí prázdné modré pet lahve

- spousta přistěhovalců ze zemí jako Srí Lanka, Indie, Bangladéš, kteří si tu vydělávají jako pomocné síly v domácnostech

- hlavní surovinou je tuňák

- absolutní závislost na importu

- večer všichni vyjdou do kaváren a na zmrzlinu

No to by bylo asi tak shrnutí... Já to vše měla ještě s tím bonusem, že jsem přijela v době Ramadánu, takže nikdo nikde nepracoval, ale také nemohl pořádně dělat nic jiného a město se probouzelo k životu až po sedmé hodině večer.

Jinak tu víceméně není ani co navštívit! Pár obchodů se suvenýry, jedno museum, které ovšem nevypadá nijak lákavě a pak se můžete jen prostě courat kolem. Což v místních 30 stupních, přímém slunečním žáru a minimálně 70% vlhkosti, prostě není nejjednodušší.

Hulhumalé

Druhý den jsem se zařekla, že prostě musím navštívit alespoň jeden další ostrov, nicméně místní dopravní systém relativně nepravidelných přívozů mě dostal jen na Hulhumalé, které se nachází hned zaletištěm. Je to víceméně uměle dostavěný ostrov, který slouží jako rozšířená ubytovací zóna pro Male + sídlo v dnešní době již desítek levných guesthousů pro více dobrodružné a méně zámožné cestovatele. 

No moc toho tam nenajdete a já kdybych neměla domorodého průvodce (ono není moc kde provádět, ale průvodce zní lépe jak společník) asi bych se jen spálila a nudila. Takhle jsem se spálila, ale bavila :) Na jedné straně ostrova je dlouhá běloskvoucí se pláž s azurovým mořem a v jednom místě dokonce mořským bazénem. Boží na ní jsou miliony krabů poustevníčků všech velikostí, kteří se tu živě hemží. Druhou stranu ostrova lemuje přístaviště výletních a soukromých jachet, na které je nutno dodat hezký pohled. Zbytek ostrova jsou bytovky vystavěné či ve výstavbě, často dotované jinými státy, stále ještě jako pomoc po zkáze, kterou přineslo tsunami.

Rady pro cestu na Maledivy

1. Plánujte a plánujte řádně. Tohle nebude v žádném případě levný výlet, ale dá se to zvládnout dobře.

2. Návštěvu Male můžete opravdu s lehkým srdcem vynechat, pokud neznáte nějakého domorodce, který by Vám poskytl interní náhled do místního života.

3. Najděte se resort ve vaší finanční kategorii

4. Pokud takový neexistuje, volte guest house, ale určitě ne v Hulhumalé, leč na ostrově Maafushi. Ten je o chlup dál a přívoz tam nejezdí každý den, nicméně zážitek to bude zajímavější.

5. Pokud se nepotápíte, věřte mi, že déle jak 4 dni v jendom místě budou nuda. Resorty jsou na malých ostrovech a i když oni mohou nalévat alkohol, obávám se, že ani to nezachrání vše. Takže si vymyslete přejezd mezi ostrovy a nebo výlet na Maledivy zkombinujte s pobytem v Dubaji či na Srí Lance aby to nebylo celé tak krátké :)

6. Silný opalovací krém a boty do vody jsou nutností (já odjela spálená a božsky poškrábaná od korálů)

7. Na ostrovech jako je Male, Hulhumale a Maafushi, které jsou normálně obydlené, by se neměly dámy příliš odhalovat. Tím je myšleno zahalit ramena a stehna a bikiny nechat doma. Je na Vašem posouzení jak to dodržíte :)

8. Prosím buďte šetrní jak k místní muslimské kultuře tak k prostředí. Tohle místo si zaslouží péči a pozornost!

Závěrem dodám, že já si své 3 dny užila i bez maličkých ostrovů. Ano, příště na nějaký pojedu, ale tohle byla tak poučná cesta, že jsem si nemohla přát více! Maledivci jsou úžasní lidé, lehce pomalí (jak v chůzi tak výkonu práce), neuvěřitelně milý a pohostinní. A kudrnatí! :D

Nicméně tři dny byli více než dost pro mě a já musím místní obyvatele obdivovat, že mají nervy na to zůstat. Ostrov má přeci jen velmi jasné hranice a jaksi z něj není útěku. A tak jsem se i cítila, prostě lehoulince jako nádherné, tropické, azurově modré vězení. 

A bylo ticho... BYLO!

Tenhle týden, jsem zjistila, že se stydím. Stydím se, že je to už skoro 3 měsíce jsem na blog nešáhla! Že se nestydím...

Nejdřív jsem to sváděla na rozbitý notebook, poté na značnou míru změn, na u mě nazvyklý nápor práce a tak podobně. Obávám se, že mi ale došly výmluvy. A co je lepší našla jsem super témata o kterých psát! Nicméně nejdřív bych ten už skoro rok co mám za sebou chtěla velmi stručně zrekapitulovat.

1. V létě 2013 jsem dostala nabídku na stáž ve Vietnamu, přerušila studium a rozhodla se odjet na 10 měsíců na druhý konce světa.

2. 27.8.2013, nehorázně brzo ráno, v přibližně 7 stupních Celsia jsem opouštěla Českou Republiku.

3. V září 2013 jsem začala pracovat pro společnost Transcend People, Limited, zabývající se Business Process Outsousirgem, v největším městě Vietnamu - Ho Chi Minh City (Saigon).

4. V prosinci jsem poprvé v životě slavila Vánoce v zahraničí a ještě ke všemu v tropických vedrech!

5. Bohužel práce nesplňovala co jsem si představovala a tak jsem ke konci ledna ukončila pracovní poměr.

6. Na přelomu ledna a února jsem vyjela cestovat po Kambodži.

7. Po návratu do Vietnamu mě čekaly dlouhé týdny pracovních pohovorů, psaní motivačních dopisů a zařizování víz, které mi jaksi nebyly vždy dopřány.

8. Na začátku dubna jsem zase vyrazila na cesty, tentokrát na Filipíny, kde mě čekala výpomoc v hotelu na severu ostrova Luzon.

9. Visova situace se uklidnila a na konci dubna mě čekal přelet na Srí Lanku za novými pracovními zážitky.

10. 1.5.2014 jsem přistála v Kolombu a den na to započala pracovat v nové pozici v cestovní kanceláři Red Apple Travel & Holidays Lanka (Pvt) Ltd.

11. Další visove trable mě v červenci vyhnaly na kratký leč velmi koncentrovaný výlet na Maledivy.

12. Žiju v hlavním městě Srí Lanky Kolombu, trápí mě vedra a neuvěřitelná vzdušná vlhkost, baví mě má nová práce a propadám kouzlu tohohle ostrova koření. Tak to se mnou vypadá teď :)


No a brzy snad už řádný příspěvěk ;)

Filipínské postřehy

Často mě napadají jen nesouvislé body, tak proč je nezkusit trošinku zkategorizovat?

Positiva	Negativa
·         Žádné igelitky na nákupech! Papírové či látkové tašky...	·         MHD funguje náhodně a neorganizovaně
·         Všichni mluví anglicky a i když se budou omlouvat jak málo umí, vždy se v pohodě domluvíte	·         Wifi není  v kavárnách a restauracích      samozřejmostí
·         Taxíky musí mít oficiální certifikaci a zapečetěné (viditelně) taxametry! Už jen je donutit je zapnout...	·         Všude jen Fast food a jako bonus    Filipínské jídlo je také skoro všechno smažené  a nesmírně tučné
·         Filipínská voda z vodovodu je pitná a chutná	·           Filipíncům nevadí když přijdou pozdě,  případně se nedostaví vůbec...
·         Ve většině restaurací si můžete říct o „service water“ zdarma	·         Filípínci děsně krkají, nedoporučuji s nimi  chodit na pivo...
·         Důchodci mají všude přednost	·         I když většina zásuvek je uzpůsobená,  nezapomeňte si redukci (typ zásuvek A)
·         Manilské vlaky mají speciální nástupní místo pro   ženy	·         Kokosovou vodu vylévají z ořechu do  kelímků!
·         Mají tu nejkrásnější západy slunce co jsem kdy viděla	·         Města výrazně trpí smogem (opravdu příliš  mnoho SUV...)
·         Filipínci jsou ve své podstatě nejpřátelštější a nejnápomocnější národ co jsem potkala	·         Chlapi si tu vyhrnují trička nad pupek jako  větrání
·         San Miguel je Filipínské pivo a má i cider verzi!	·         Pánové se koupou se zakrytou horní    polovinou těla, stejně tak dívky, u kterých jsou  zároveň očekávány nohavičky
·         Filipínské mango se dá jíst lžičkou J	·         V Manile se na ulicích nesmí pít alkohol, ani    v papírových pytlících
·         Češi pro měsíční turistické potřeby nepotřebují předem zařízená visa	·         Toaletní papír není ani z daleka  samozřejmostí
·         Filipínci jsou recyklační šílenci a jsou v tom velmi vynalézaví!	·         Dámské hygienické potřeby jsou  v provinciích jen velmi těžko k sehnání
·         Turisti ještě nepřišli na to, že Filipíny jsou hezčí než Thajsko!	·         Káva se tu pije většinou instantní a místo  mléka do ní dostanete práškový coffee  creamer (non diary product)
·         Filipínci umí stát ve frontě a dělají to rádi	·         Nevěřte žádnému tekutému mléku, ještě  nedávno bylo sušené
·        Všechny veřejné budovy a dopravní prostředky jsou striktně nekuřácké, restaurace mívají oddělené prostory	·         Není tu nijak omezen lov žraloků
	·         U vstupu na stanice MHD či do  obchodních center budete vždy zkontrolováni  ochrankou
	·         Základní příbor je lžíce a vidlička

A teď se mi nějakým záhadným způsobem zase podařilo najít víc negativ než pozitiv. Asi jsem moc citlivý jedinec! Protože jinak bych ten Filipínský vzduch za nic nevyměnila! :)

Filipínské cestování

Zrovna dneska jsem se bavila s jedním zcestovalým Britem v hotelu kde se teď zdržuji a tak jsem měla šanci získat názor na místní dopravu i od někoho kdo tu je ochoten řídit a není Filipínec. No, co mi řekl jaksi nebylo překvapením: "Nedávno jsem byl v Dubaji, přišlo mi to šílené. Před nějakou dobou jsem byl v New Yorku, zácpy mi přišly nekonečné. Ale Filipíny? To je jiný level... Jo a Manila se tomu všemu ještě víc vyjjímá! Prosté šílenství."

Manilská doprava

Manila má neuvěřitelný dopravní problém a ještě ke všemu to ví. Je ale bohužel velice těžké s ním něco dělat.

Složení silničního provozu výrazně vládnou auta. Vedle miliónů taxíků, Filipíňani výrazně holdují SUV vozům a samozřejmě tu figurují i nepřehlédnutelné Jeepy. Mezi tím se proplétá několik tříkolek a také motorkářů, kteří ale na rozdíl od Vietnamu většinou nevolí skútry, leč stroje silnější. Možná aby nemuseli tolik troubit, protože je stoprocentně slyší celá ulice, když vytáčejí motory jak šílení jen aby o 20 metrů dál museli znovu zastavit. Asi nejrychlejšími cestovatelskými jednotkami jsou v součtu všeho cyklisti. Takový cyklista zabere málo místa, je schopen reagovat již na krátké vzdálenosti, zvládá kličkovat a přinejhorším to vezme na chodník. Nutno ovšem dodat, že prostě musí mít duši sebevraha, jinak by do toho provozu nelezl.

Jako pěší chodec máte relativní šanci na přežití, ale je to nepohodlné. Chodníky tu jsou, dokonce tu často jsou i nadchody a propracované pasáže, nicméně mně ten smog nebavilo dýchat již po prvním dni přemisťování.

Vzhledem k tomu, že celé město je plné křižovatek (ne kruhové objezdy tu opravdu moc nenajdete), je také plná semaforů. Velmi pozoruhodně nastavených a pravděpodobně z toho důvodu také velmi často ignorovaných semaforů. Díky tomu dennodenně nastavují své životy v zájmu plynulého provozu, stovky policistů, kteří ze středů křižovatek či jakýchkoli vysutých bodů mávají, navigují a usměrňují. Někteří na to  mají dokonce krásné dvoubarevné reflexní rukavice! A nejlepší je, že jsou shovívaví k chodcům a pokud se budete tvářit hodně ztraceně, klidně kvůli Vám zastaví 4 pruhy a nechají Vás přejít.

Manilská MHD

Na první pohled Evropana je poněkud neexistující. Když se ale zakoukáte, najdete hned několik způsobů jak se přesouvat z místa na místa pomocí dopravních prostředků, které nevlastníte.V první řadě tu existují vlakové linky. Ne není to metro, je to normální nadzemka, protože vozy metra by tu většinu roku musely být vodotěsné. A ano, v dopravní špičce jsou opravdu narvané k prasknutí. Cena se pohybuje od 8 PHP do dejme tomu 30 PHP v závislosti na vzdálenosti, kterou se chystáte ujet (4-15 Kč). Lístky se kupují před vstupem na nástupiště a jako na většině Manilských veřejných míst, i tady si poté projdete kontrolou ochranky. Pro dámy ještě jedna pozitivní zpráva - při čekání na vlak se rozhlédněte po frontě pro dámy "FEMALE ONLY", kde se pravděpodobně budete cítit alespoň o chlup lépe.



Další a opravdu nepřehlédnutelnou složkou jsou Jeepneys. Ty původní exempláře byly vytvořeny z jeepů, které tu zanechala americká armáda po 2. světové válce, to ale dávno nestačí a v dnešní době jsou již vyráběny systematicky. Ve velmi stísněném předním prostoru sedí řidič, který také vybírá poplatky za jízdné, vedle něj je dvojsedačka dostupná ze strany vozidla otvorem, kde by člověk čekal dveře a vzadu jsou po stranách kryté korby lavice, kam se vměstná až neuvěřitelné množství Filipínců. Kdo se nevejde, může se vzadu chytit a vesele vlát ze stupínku s větrem ve vlasech. Základní jízdní je 12 PHP, delší trasa vyjde na 16. Jízdní řády ani zastávky neexistují a kam jeep jede musíte vyluštit z nápisů na jeho kapotě. S tím jaksi souvisí, že je dobré znát jejich trasy. Pokud chcete vystoupit, doporučuji se naučit říct Stop v místní řeči, jinak počkejte až budete stát v zácpě nebo hodně řvěte.




Poslední možností (mimo hádání se s taxikáři) jsou tříkolky. A věřím, že ač já si je užila, pro někoho to bude opravdu ta POSLEDNÍ možnost. V některých částech města je ani nenajdete, protože jaksi narušují ráz a eleganci, ale když opustíte mrakodrapy, budete jimi obklopeni. Tříkolka je motorka, zabudovaná do konstrukce, která obsahuje střechu, prodloužení sedadla a sidekáru. Uveze přibližně 5 lidí včetně řidiče, nástupní taxa je 40 PHP a zbytek se odvíjí od vzdálenosti. Krásné nicméně je, že se bez obav nemusíte o ceně hádat před nástupem, Filipínci jsou dostatečně rozumní a přátelští, aby řidičem nabídnutá cena byla únosná. Uznávám, že když se náš první řidič začal škrábat do strmého kopce a v půlce už motorka ječela a odmítala se pohnout o centimetr dál, měla jsem trošku strach, ale jinak je to vozidlo stabilnější než samotná motorka a mám v ně plnou důvěru.

Cestování napříč Filipínami

Létání je neekologické, že? Hmmm... Hodlám ale tvrdit, že tady tu svou eko stopu i docela dobrovolně zašpiním. Letiště tu má snad každý ostrov, některé nabídnou i více než jedno. A pokud nekupujete na poslední chvíli, nebo na období křesťanských svátků, dají se letenky pořídit opravdu zatraceně levně. Dále jsou na pořadníku lodě, přeci jen jsme v ostrovním území. Nemám bohužel osobní zkušenosti, ale jisté je, že Vám to natáhne dobu cestování.

Já mám zatím jen tu možnost referovat o přesunech pozemních, v rámci největšího ostrova - Luzon. A ještě ke všemu v nejhorší dobu v roce - před Velikonocemi 2014. Nejhorší protože autobusy byly plně rezervované třeba i několik dní dopředu a protože největší Filipínská autobusová společnost měla pozastavené fungování kvůli jakési nehodě. Mým cílem tedy byly Victory Lines, další největší společnost operující na lince z Manily do Tuguegarao. Internetová rezervace funguje pouze 8 dní dopředu, což jsem nestíhala a byla tím pádem odsouzena si vystát 30 minut ve frontě na rozpáleném terminálu.

Jízdenka pořízena (655 PHP jeden směr) a už se jen připravit na tu smrtící cestu. Vzdálenost byla jen cca 450 km, nicméně vzhledem k nutnosti překročit hory a absolutní absenci jakýhkoli rychlostních silnic mě čekalo dle plánu 10 až 12 hodin cesty se zastávkami. Autobusy tu jsou průměrného komfortu, což platí pokud máte sedačku. Ti co jsou ochotni pokládat oběti aby se dostali kamkoliv bez předem zakoupené jízdenky, si jistě užijí sezení na zemi, případně na kýblu v uličce. V realitě to nakonec bylo 14,5 hodin cesty a já byla nesmírně vděčná, že i přes svůj odpor jsem si opravdu na jednu noc zabookovala hotel.

Kratší vzdálenosti už jsou zase obsluhovány velmi náhodně. Často si budete moci naskočit na Jeep, v mém případě jsem hledala "bílé dodávky". Zase bez jizdních řádů a zastávek, ale alespoň měli v Tuguegarao výchozí terminál. Když se dodávka naplní, vyjede na cestu. A naplní v našich pojmech znamená přeplní. Na originálních 12 místech včetně řidiče, nás SEDĚLO v jednu chvíli 20, včetně 4 dětí (nikdo neseděl nikomu na klíně). 2,5 hodiny cesty, 180 PHP.

Jedna rada - nezkoušejte být nikde včas a hlavně se nerozčilujte :)

Když se řekne Manila...

Moje cestovní plány jsou jaksi plovoucí a moje plachty minulý týden chytily směr Manila. 

Jako obvykle jsem měla letenky, tušení kde budu spát, zajištěný doprovod z letiště a to bylo asi tak vše :) Netušila jsem co mě čeká, jaký typ města, jaké prostředí... O to větší byl možná můj šok a nebo za to mohla únava?

Přílet do Manily

Přeci jen jako každé větší město má i Manila řádné letiště s celkem třemi terminály. Krásné na něm je umístění pomalu ve středu města. Češi (při turistických návštěvách) na Filipíny nepotřebují předem udělená víza. V letadle dostanete imigrační a deklarační formulář, musíte mít zajištěnu letenku pryč z Filipín a pak už jen dostanete měsíční razítko a je to! Speciálně pokud budete přilétat v podobný čas jako já (cca 4:30 ráno), můžete si být jisti že Vás unavení imigrační úředníci otravovat nebudou. 

Větší challenge nastává pokud se chcete z letiště dostat. Taxíků je kolem spousta, ale s absolutní většinu z nich nechcete nic mít. Na příletovém podlaží jsou zaparkovány řady žlutých a bílých taxi, kteří Vás neuvěřitelně natáhnou neb odmítají zapnout taxametr a cenu Vám nasadí skoro trojnásobnou co by chtěla mít. Pokud chcete rozumný odvoz, je nutné vylézt na odletové podlaží a na jeho vzdálenějším konci najdete frontu těch co mají zkontrolovaný, zapečetěný a spuštěný taxametr. Co víc si přát!

První městské dojmy

Následující řádky jsou velmi subjektivní a řekla bych, že masivně ovlivněné faktem, že jsem posledních 7 měsíců strávila v Saigonu. 

Když se se mnou rozjel taxík z letiště, jal mě děs. Kam jsem to zase vlezla? Jedna špinavá, betonová, víceúrovňová křižovatka za druhou. Všude lešení, rozestavěné betonové mrakodrapy a prostory mezi nimi zaplněné boudami z vlněného plechu. Ještě smutnější bylo, že ani hotel tenhle pocit nezměnil, protože do pokoje v osmém patře vedl výtah, zvenku přilepený na budovu, zbudovaný jako prosklená trubka, jejíž okna ovšem nikdo neumyl dobrých 10 let. Tak post-apokalyptický výhled jsem ještě nezažila. Pokud někdo českým panelákům říká králíkárna, zajeďte se podívat do okolí Makati Avenue. 

Ani po probuzení někde po poledni se můj náhled na věc nezměnil. Venku hučely motory aut,  troubily klaksony, svištěla kola motorek, které se snažily kličkovat jak myšky, dopravní zácpa končila v nedohlednu stejně jako smogový opar. Po ospalém Saigonu jsem se ocitla v zaměstnaném a spěchajícím pekle, kde budete mít snad vždy minimálně půlhodinové zpoždění, ale nebude to nikomu vadit, protože ostatní na tom budou stejně. 

Metro Manila

Ne, v Manile metro nenajdete, jde pouze o označení té neuvěřitelné aglomerace co ji tvoří. Celkem 16 městských celků zde splývá v jednu monstrózní oblast obydlenou cca 12 milióny lidí. Samotná Manila je absolutní centrum toho všeho, ale bez přilehlých oblastí by nebyla schopná fungovat. 

Já se hlavně zdržovala v Makati City, které je finančním a ekonomickým centrem. To má za důsledek, že si tu jako baťůžkář připadáte krajně mimo a nevhodně oblečeni, všude kam půjdete jsou nákupní centra, ale díky bohu také normální kavárny a parky! Zeleň přece patří k business image :)

Jednu půldenní návštěvu jsem věnovala samotné Manile, přesněji její zátoce s proslavenými západy slunce. Nutno dodat, že by měla být také proslavená smradem, ale to se asi nahlas neříká. Je to tak trochu město duchů, plné žebráků a lidí v jejichž okolí se prostě necítíte dobře. Nemluvě o tom, že se Vás budou všichni snažit natáhnout na cenách.



Pak už jsem viděla jen kousky a je pozoruhodné jak rozličné ty kousky jsou. Každá část velké Manily je absolutně jiná. V drsných skocích na sebe navazují mrakodrapy se slumy či historickými budovami. Vše je to pospojované nekonečnými dopravními problémy, miliony fast foodů ze všech konců světa a faktem, že bezpečně se nebudete cítit prostě nikde. I místní chodí s rukama neustále překříženýma přes svá zavazadla, výrazné či drahé šperky budete také dlouho zvažovat. Nemluvě o tom, že při každém nástupu do taxíku Vám hlavou prostě proběhne výpočet jak velké jsou šance, že nedojedete tam kam jste chtěli. A ne, hromadná doprava opravdu není bezpečnější.

To je ale negativ co? Příště se to pokusím trošinku vyrovnat :)

Vietnamská káva

Můj vztah ke kávě byl většinu mého života dost vlažný. Když jsem byla menší, milovala jsem bílou kávu. Byla jsem to jedno z mála dětí v jídelnách a na táborech, které jásaly když byla na menu tato pozoruhodná nahnědlá tekutina. Zde však mé nadšení skončilo a pak jsem dlouhá léta odmítala se na jakoukoliv kávu jen podívat. Změna přišla s brigádami na které bylo nutné vstávat před šestou ráno a se stále delšími a náročnějšími seminárkami. V tu dobu to ale pro mě byl nápoj nutnosti a ne požitku. 

No a pak jsem odjela do Vietnamu a pochopila, že to jde i jinak. První setkání s Vietnamskou kávou proběhlo asi tím nejlepším možným způsobem, přibližně 4 dny po příjezdu. Po návštěvě War Muzea jsme si sedli na obrubník v nejbližším parku a do rukou dostaly náš první plastový kelímek, plný ledu, s brčkem a chuťovým blahem nazývaným cà phê sữa đá, to vše za 12 Kč. Vzpomínka na tenhle moment mě bude bavit ještě dlouho - stačila minuta, dvě nasátí brčkem a káva byla pryč. Náš vietnamský průvodce se na nás díval jak na blázny, jak jsme to mohly vypít tak rychle a jak je možné, že chceme hned další. Nicméně místní káva je návyková záležitost a netrvalo dlouho a naučily jsme se ji pít jako pravý Vietnamci :)

Co dělá Vietnamskou kávu tak specifickou?

• Vietnam produkuje svou vlastní kávu, několika druhů a kvalit, včetně té světově nejdražší - Kopi Luwak.

• Vietnamská káva je překapávaná přes speciální hrníčková sítka pro představu, tady je obrázkový návod).

• Vietnamci jsou na sladké a tak i svou kávu rádi přeslazují - místo klasického mléka se používá kondenzované a pokud chcete černou, očekávejte na palec vysokou vrstvu cukru na dně sklenky.

• V místním podnebí je nejoblíbenější cà phê đá, tedy káva s ledem. Na ulici ji dostanete průhledném plastovém kelímku s brčkem, v restauracích a kavárnách nejčastěji v úzkých vysokých sklenicích.

• Pokud chcete kávu teplou, zajděte do jakékoliv z milionu místních kaváren a dostanete pravděpodobně malý hezký hrneček s překápavačem. Často také dostanete termostičku nebo sklenku s vodou navíc, kterou si můžete kávu doředit na správnou "sílu" nebo si překapat další dávku. 

• Dobrá Vietnamská káva má chuť po karamelu nebo lískových oříškách. Co na ní mám ráda nejvíc, je ale plnost té chuti, něco co jsem evropského Espressa nikdy nenašla.

• Ať si kdo chce co chce říká, Vietnamská káva je silná!

Ano, potkala jsem tu lidi co Vietnamskou kávu rádi nemají a stále tu hledají italštější a italštější kavárny. Já jí ale absolutně propadla. Když je špatná nálada, kondenzované mléko Vás pohladí na duši a kofein nakopne. Když je teplo, černá káva s ledem Vám zchladí organismus. Když se potřebujete probrat, síla tohohle nápoje Vám dodá energii. A hlavně, je to první káva, která mi v žádné podobě nedráždí žaludek. Což je značně zajímavé, protože většina lidí na ní prý reaguje opačně. Já měla vždy po kávě problémy s pálením žáhy, to se mi ale s vietnamskou ani jednou nestalo a že jsem jí jeden čas pila na litry. 

Káva ve Vietnamu hlavně patří ke kultuře. Je to rituál, je to zvyk, je to závislost... Je to určitě nejoblíbenější a každodenní nápoj a je to důvod proč je všude tolik nádherných kaváren, které si stoprocentně zamilujete hned po příjezdu. O tom ale už někdy příště ;-)

Phnom Penh - to hlavní město, které lze vynechat...

A je tu poslední zastávka mých Kambodžských cest. Hlavní město Phnom Penh (necelých 2,5mil obyvatel) jsem si nechávala až nakonec kvůli návštěvě ambasády a získání nových víz do Vietnamu. Dostavila jsem se už drobínek unavená a zahlcená zážitky, což je možná jeden z důvodů proč mně to město nijak neuneslo (a já co se týče cestování, jsem městský objevitel, ne že ne!). Možné ale taky je, že za to opravdu nemůžu já, protože když jsem se ptala kohokoliv dalšího, nenašla jsem jedinou duši, která by byla vyloženě nadšená...

Mé poznámky k Phnom Penhu jsou skromné, stručné a pocházejí z dvoudenního průzkumu, který by stoprocentně nesedl každému. Zahrnoval Couchsurfing, celodenní Geocaching (a následně spálená záda), strašně moc pěších přesunů, brzké ranní vstávání kvůli Vietnamské ambasádě a ještě ke všemu jsem vynechala některé z nejdoporučovanějších atrakcí. A prostě jsem si s tím místem nesedla, třeba budete mít větší štěstí! 

Vzdělávání

Co Phnom Penhnu (dále už opravdu jen PP) na pozitivní náladě nepřidá, je jeho historie. Když vládu nad Kambodžou převzala Angka (strana zastupující Khmer Rouge) došlo k vylidnění PP a to velmi násilnému. Vzniklo zde jedno velké město duchů jen s pár pohlaváry a vězeními. Nicméně z chyb je nutné se učit a tak dnes můžete navštívit několik zajímavých muzeí. Já osobně jsem zavítala do S21. Areál bývalé školy byl přetvořen v nelidské vězení, kterým dnes můžete projít, nechat si přeběhnout husí kůži po zádech a pročíst se příběhy jednotlivých vězňů. Pokud jste dříve navštívili muzea koncentračních táborů a podobných institucí a nedělalo Vám to dobře - asi nepokoušejte své štěstí, tohle byl stejně děsivý zážitek. 

Další zastávkou by pak měly být Killing Fields, která prý mají velmi sugestivně zpracované audio průvodce, ale na to já jsem tentokrát už nenalezla síly. 

Kam jsem se však pokusila zajít vzdělat, bylo Národní Kambodžské muzeum. Varuji Vás - nenásledujte mé stopy. Budova muzea sama o sobě je velice zajímavá, ale její obsah už tolik ne. Z absolutní většiny se jedná o sochy, které potkáte postupně ve všech chrámech a pagodách. Navíc k tomu zde najdete několik artefaktů, šperků a kusů nádobí, ale není to nic co byste jinde neviděli a celkově prohlídka prostě není dostatečně výpravná. Zajímavá jsou určitě přidružená videa s animacemi a vizualizacemi dávných dob, ale jsou někdy tak zle zakomponovaná do celku prohlídky, že si z nich moc neodnesete. Byl to pro mě spíš odpočinek od slunce, než krmení pro duši. 

Nákupy

Do téhle kapitoly mě tentokrát navedl Geocaching a ne touha si zatěžovat zavazadla a bylo to nakonec fajn. Turisty hojně navštěvovaný je tak zvaný Russian Market. Na rozdíl od Ho Chi Minského, se nejedná o samé zimní bundy, ale o tradiční směs všeho co lze i nelze prodávat. Má příjemnou atmosféru a pokud se rozhodnete pro návštěvu, určitě Vám poradím překonat ony typické smrady potravinové části a vyhledat krámek se sladkými polévkami (ve Vietnamu se jim říká Che, ale Kambodžani mají jiné příchutě než tady!) a zaplnit si žaludek směsí sladkých fazolí, kokosového a kondenzovaného mléka a dalších sladkostí. 

Trh, který mě ovšem absolutně fascinoval je na druhé straně města a ten opravdu nevynechávejte! Central Market je zaprvé úžasná stavba a za druhé skvělé místo na večeři či nákup čerstvých potravin. Speciálně tu večeřovou část opravdu doporučuji, protože tady najdete jak všechny druhy street foodu co si jen dokážete představit, tak i skvělé mořské plody, ryby a prostě vše. No a samozřejmě za relativně slušné ceny. 

Sightseeing

Pokud se chcete jen courat a očumovat (a máte dostatek energie, vody a opalovacího krému) nabídne Vám PP spousty parků, pagod a očumovacích míst. Nejzásadnější zastávkou by měl být Královský palác se stříbrnou pagodou (na které já už jsem byla bohužel příliš vyčerpaná). Dále pomník Nezávislosti ve svém kruhovém objezdu a s přilehlým parkem. No a mnoho dalších a menších.

Místo, které však dostalo mě, bylo nábřeží. PP má samozřejmě svoji řeku a u ní krásnou promenádu se spoustou míst na posezení, pojedení, vychutnání atmosféry. odpoledne můžete krmit hejna holubů, večer se posadit a třeba sníst večeři, kterou jste si donesli z nedalekého Central Marketu. Jen mě trochu vyděsilo kolik neznámých lidí mě tam v rámci mého večeření varovalo před večerními lupiči. No, pokud nebudete své foťáky, telefony a kabelky vyloženě nabízet k odebrání, měli byste to přežít v pořádku. Stejně tak se podél nábřeží táhne linie příjemných restaurací a veselých-zelených pizzerií, pokud vyžadujete více pohodlí než betonové lavičky. 

Zbytek a zmatek

• Doprava v PP není tak šílená jako v Saigonu.
• Pokud cestujete sami a chcete ušetřit, nehledejte Tuk Tuky (i když to pohodlí svádí), ale motorbike taxi. Nicméně pozor, v Kambodže spolujezdci nemusí nosit helmy!
• Vietnamská ambasáda je otevřena 6 dní v týdnu! Tedy i v sobotu dopoledne...
• Pro dopravu mezi PP a Saigonem doporučuji služby společnosti - Kumho Samco (nejpohodlnější autobusy v oblasti).
• Ano, ulice v PP jsou většinou značeny primárně číslem, ne jménem.
• Nevěřte Google mapám.
• Ano, Happy Pizza opravdu obsahuje marihuanu, takže zvažte síly až se Vás zeptají jak moc happy jí chcete. 
• Pokud máte energii na to se jen courat, doporučuji projít oblast ambasád, protože to jsou pozoruhodná díla. Za prohlídku také stojí nádherné francouzské vily v uličkách kolem 240. 
• Pokud Vás bude někdo neznámý zvát domů, nechoďte ať bude jakkoliv přátelský. Neublížili by Vám, jen okradli... 

Přeji Vám hodně objevovacího štěstí!

Battambangská oáza klidu

Zda se vydat do těchto končin Kambodži jsem se rozhodovala poměrně dlouho. Nakonec zvítězilo klasické "proč vlastně ne" a tak jsem ze svého výletu udělala víceméně hezkou okružní cestu. 

Battambang je prostě jiný, jinak se mi to nedaří popsat. Populace přibližně 180 000 není na místní poměry nic zvláštního, architektura jako obvykle francouzsko-asijská, kolem řeky vede příjemná promenáda, najdete zde spoustu uměleckých kaváren a restaurací, ale hlavně na těch lidech tu je něco zvláštního, jsou nezdolní, motivovaní a svůj život tu milují. 

Mým největším štěstím bylo, že jsem se konečně rozhodla pro Couchsurfing, pro mě poprvé na asijském kontinentě a našla úžasného domorodce, který pro mě obrátil Kambodžu vzhůru nohama. Můj hostitel byl rodilý Kambodžan, narozený před 21 lety v městečku Sisophon, který se po projití velké části země a neuvěřitelných zážitcích usídlil zde, založil a řídí Green Lotus Tours, vyrábí a prodává kokosovou bižuterii GoGonut, učí cizince Khmérštinu a kambodžské děti lifeskills, aby nemusely žebrat na ulicích. A abych nezapomněla dodat - má můj nehynoucí obdiv! 

A ano, teď se tu chystám dělat velkou reklamu! Co v Battambangu určitě musíte udělat je, vydat se na tůru po okolí. Nacházíte se v centru velmi chudé oblasti, která je závislá na zemědělství, rybolovu a tradičních řemeslech. Vyváží se odsud rýže a zelené pomeranče a lidé uchovávají umění tradičního tkalcovství, ruční výroby cihel, ruční výroby vodních nádob atd. Stejně tak i sem dosáhl PolPotovský režim a i Battambang má bohužel svá killing fields. Tohle vše a další můžete vidět na kole nebo Tuk Tukem, já vám doporučím kolo, tak budete mít radost i ze svého výkonu! Ráno jsem se tedy přidala k Australskému páru, který do Green Lotus Tours dorazil s touhou po průvodcovaném výletě a jeli jsme poznávat! A Seavyi je mimochodem skvělý průvodce se spoustou informací, názorů a nápadů ;-)

Výroba nádob na uchovávání vody

Tradiční produkce cihel

Killing fields

Výroba rybí pasty

Tkaní tradičních šál

Stejně tak se seznámíte s místními pochoutkami a tak Vás čekají kokosy, rýžový papír, závitky a bombastická sticky rice s fazolemi, pečená v bambusu!

                                                            

Na co jsem se však já těšila z celé návštěvy nejvíc, byl večerní program. Kolem města jsou k nalezení neuvěřitelná místa a samozřejmě spousty chrámů. Pro mě bylo na seznamu jedna lokace, kterou jsem ani za nic nechtěla vynechat a to Phnom Sampeu. V průvodcích se dočtete, že tu jsou k nalezení Killing caves a nádherný chrám na kopci. pod ním je také pozoruhodná, velikánská hlava Buddhy vytesaná do skály, které chybí tělo, po tom co se při stavbě zřítila celá konstrukce s dělníky. Pro mě tu ale byla nejdůležitější takzvaná Bat cave. Ano, netopýři, hlavně mnoho netopýrů! Každý večer z této hory vylítají tisíce těchto malých potvůrek na lov. Trvá to přibližně 40 minut než se vyprázdní celá jeskyně a ještě dlouho poté můžete sledovat ten černý proud napříč nebem, jak se kroutí a svíjí. Nezapomenutelný a absolutně přírodní zážitek. Jediné co Vám doporučím je nepozorovat s otevřenou pusou, letí jich opravdu hodně a jsou to rozumní živočichové, přece se nebudou vyměšovat u sebe doma, když mohou svým vylučovacím soustavám ulevit až venku. Kdyby se Vám zdálo, že prší, nevěřte tomu...

Když budete zkoumat průvodce, Nedozvíte se o Battambangu mnoho. Všude je hlavně zmiňován Bamboo train, který by měl být opravdickou specialitou. Já se ale přiznám, že jsem ho šťastně vynechala. Pokud se ptáte proč, odkážu Vás například na tento článek: The Bamboo Train in Battambang: The Good and the Ugly. Pro mě byl tak Battambang exkurzí do té pravé Kambodžské kultury, náhledem do života francouzské artistické kolonie, která se tu shromažďuje, místem setkání úžasných cestovatelů (Couchsurfing forever!) a prostě relaxačním bodem celého kambodžského putování. Ano, Battambang je místo kam si přijedete zklidnit tep, odpočinout od turistické mašinérie a zaručuji, že se Vám nebude chtít jen tak odjíždět...