Když máte v Paříži hlad a plné zuby francouzského jídla

Hned na začátek bych chtěla říct, že ano, může se stát, že už prostě nechcete francouzskou kuchyni ani vidět. Já se do tohoto stavu dostala po měsíci a týdnu ve Francii. Šlo by to ale určitě i rychleji!

Chtěla bych se s Vámi tedy podělit o dvě božské gastronomické destinace v Paříži, které nabízí přehršle možností, nejsou turistické a stopro si je zamilujete!

Možnost č. 1

Paříž je ukrutně turistická a pokud máte hlad, je strašně jednoduché udělat chybu a zaplatit strašně moc peněz, za něco co vás prostě neobohatí. Já mám tendence hlad předvídat a v tu chvíli se odstranit do postranních uliček, kde doufám, že najdu poklady. No a to jsme se takhle toulaly s mojí francouzskou kamarádkou po centru, navštívily pár obchodů a nevěděly kde oslavit večeří naše setkání.

Celine má v centru jednu očividně oblíbenou čtvrť, která tak nějak mezi nákupním centrem Les Halles a ulicí Boulevard Saint-Martin. Přestože uprostřed města, turisti jsem většinou ani nezabloudí  a tak je to krásně reálná pařížská výspa. Kochaly jsme se po obchodech a narazily na ulici Rue Tiquetonne, kterou hodlám vyhlásit za restaurační poklad! Francouzská kuchyně, tapas, Japonsko, Itálie, čajovny a já nevim co všechno a navíc s takovou úžasnou atmosférou.

A my neodolaly jedné nádherně vypadající japonské restauraci jménem La Maison du Sake. Zvenku vypadala jako malý bar s jednoduchým menu. Uvnitř se objevila druhá místnost s borovicí uprostřed našeho stolu a otevřenou kuchyní. Co se týká menu, bylo krásně stručně a šikovně poskládané na bázi moderní japonské kuchyně s francouzským vlivem, tak trochu ve stylu tapas, dolněné dvoustránkovým! výběrem saké. Ne, ve finále nás to nevyšlo levně, ale byla to úžasně uklidňující zkušenost hodná jak té útraty, tak zájmu dalších návštěvníků! Jen lehké doporučení - my byly jediné v celé restauraci bez rezervace... takže radím ošetřit předem :)

Možnost č. 2

Zde se nacházíme v takové spíš streetfoodové zóně. Což znamená nižší ceny, ale atmosféra stále k nezaplacení. Mezi Náměstím Republiky (které teda samo o sobě po teroristických útocích má docela grády) a ostrůvky s Notre Dame, se nachází židovská čtvrť, která si zaslouží návštěvu, protože je prostě jiná. Co Vám ale echt doporučím, je roh ulic - Rue de Bretagne a Rue Charlot. Proč? Naleznete tu kryté tržiště jménem L´Estaminet des enfants rouge. 

Stánky plné čerstvých květin, ovoce, zeleniny, sýrů, ryb... To je pro trh tak nějak normální. Zásadní součástí tu však jsou otevřené kuchyně a malinké stolečky mezi kterými se budete proplétat. Co si tak pamatuji najde se určitě Japonsko, Libanon, Maroko, Itálie, Francie, Fish and Chips, sandwiche, burgry... Vše s úsměvem a absolutně božskou a hlavně autentickou chutí. 

My jsme zabrzdily u Libanonu, protože tak pohledený Taboulleh prostě nešlo nechat o samotě! A za 13 EUR jsem měla plný talíř poskládaný ze tří salátů (v mém případě hummus, taboulleh a baba ganoush), k tomu dva hebké falafelové bochánky, zeleninová skvěle kořeněná směs, jogurtový dressing, libanonský chleba a Ayran na zapití. No a neodolaly jsme a u kolegů maročanů jsme se stavily pro baklavu, kterou jsem absolutně přeplněná dojídala ještě celý zbytek dne. Sedmé nebe!

Pryč ze severu a nějaké ty drby

Opouštím Normandii a jak si tak sedím na nádraží nechávám se fascinovat Francouzskými detaily. Speciálně těmi, co si vážně nedokážu vysvětlit, natož je pochopit. Aneb je tu další článek z rubriky kulturních postřehů, tentokrát na téma severní Francie (nedovoluji si tvrdit, že to platí i pro celý zbytek státu).

• V Normandii neumí vařit kafe. Ve všech kavárnách mají drahé stroje, ale pravděpodobně jim nikdo nevysvětlil k čemu jsou. Za měsíc a půl, jsem měla jednu jedinou ucházející kávu. Zbytek byl spálený nebo prostě hnusný. Slovo cappuccino tu také nikdy nikdo neslyšel.
• Francie má být země jídla a Normandie má spoustu božských specifických surovin. Vařit se tu ale ještě nenaučili. Díky bohu, že ústřice jsou nejlepší syrové. Jinak by je určitě podávali rozmražené s parboiled rýží nebo přesmaženými hranolkami, jak to dělají se vším ostatním.

• A hlavně, pokud tu dostanete chuť na ústřice, doporučuji si počkaj na odliv a s pohrabáčkem, kýblem a holinami se projít po skalnatém pobřeží... Vlastnoručně sesbíraná pochoutka je ta nejlepší!

• Calvados se tu sice vyrábí, ale ty ceny! No málem mi vypadly důlky z očí, teda opačně. Hezkou lahev pod 30 EUR nedostanete.
• Jablečný cider tu je jiná liga. Přidaný cukr? Blázníte? Pořádná suchá chuť zkvašených jablek!
•  Fouká tu vítr. Neustále. I když Vám místní budou tvrdit, že dneska teda ne.
•  Pondělí? Proklínaný to den! Chcete jít na trh? Do restaurace? Do malého obchodu? Koupit čerstvé maso? Počkejte si do zítra. Zlatá situace u nás, že zavírají jen muzea!
• Nemáte-li auto – půjčte si ho. Meziměstská doprava je skoro neexistující a mezivesnickou byste nenašli vůbec.
• Maso v obchodech – kvalitní, čerstvé, ale skoro úplně bez tuku. Prorostlou krkovici Vám prodají jen s hrůzou v očích.
• Každý místní venkovní trh má neuvěřitelně vonící stravovací sekci. Pro mě byl však fascinativní výběr jídel – palačinky jak sladké tak slané, hranolky, bagety, grilované kuře, paella a kuskus. Ehm.
• Pozorováním zjištěno – spousta francouzů nemá rádo modré sýry!
• Ano, i ve Francii je velice jednoduché najít vinnou sekci nápojového lístku v této podobě: Bílé / Červené / Rosé. A nikdo se na Vás nebude špatně dívat, když s tím budete spokojeni.

• Francouzi milují značky. Mají je všude a mají jich milióny.

• V Normandii je neuvěřitelná spousta přistěhovalých angličanů. Většina z nich sem odjede trávit klidný a levnější důchod. A co je na tom zajímavé? Jak utíkají. Většina z nich tu vydrží přibližně 10 let a pak se vrací do své drahé anglie, k rodinám apod. Chybí jim tu custard, gravy a čaj s anglickým pytlíkem.
• I Normandie začíná být zaplavena řepkovými poli.
• Původní architektura je tu kamenná. Nicméně sádrokarton je prostě levnější...
• Z fast foodu tu najdete McDonalds a Buffalo Grill. Nic z toho však v centru měst. Oboje, nutno dodat, otevřené i v pondělí!
• Všichni tu šílí ze svých zahrádek. Musí být barevné, dokonalé, zastřihnuté a upravené. Na ceně nezáleží. I kdyby jeden květináč měli kupovat desetkrát za sezónu, protože jim ty kytky pokaždé umrzly.

No a člověk by řekl, že lidi tu budou zapšklí stejně jako počasí. Není to však kupodivu pravda! Například teď si povídám ve vlaku s pánem, který je fascinován, že mu dokážu ve francouzštině rozumnět a který byl v Praze (stanoval na Bílé Hoře), navštívil Karlštejn a zná Krnov. 

D - Day

Co se kdy stalo v Normandii? No přeci vylodění! Tohle mi dloouhou dobu co jsem tu byla nedocházelo. A ještě méně mi docházelo, že by z toho tady vlastně mohla být slušná turistická atrakce. No a ona je! Libo-by-bylo mapu všech hřbitovů? Národnostně oddělené!

Nejsem člověk, který by se věnoval historii. Mám tušení, ale nikdy nevím data. Ráda navštěvuji historická místa, ale většinou si z toho nakonec stejně nic nezapamatuji. Ne, to není ignorantství ani braní historie na lehkou váhu, jen moje paměť prostě čísla nezpracovává a o zbytku mám povědomí, detaily se vždy dají dočíst. Tím jsem chtěla říct, že Vám tu neplánuji dát historickou přednášku, spíš říct, co je možné vidět, a že to stojí za to!

Jen velmi krátce - Vylodění v Normandii, mluvme konkrétně o Dni D, se odehrálo 6. června 1944. Jeho cílem bylo prolomit takzvanou Atlantickou zeď, tedy seskupenení německých jednotek podél severo-francouzského pobřeží. Němcům se v relativně krátkém čase podařilo zbudovat stabilní síť bunkrů a dělostřeleckých hnízd, rozmístěných hlavně na útesech a ve vyvýšených pozicích. Bunkry božsky stejné jako ty co máme v Jizerkách! 

A co že tam teda budete dělat teď? Plakat asi tak jako ve všech koncentračních táborech, vězeních a na podobných místech plných zvěrské historie. Krásné je, že se tu z toho všichni snaží udělat oblast oslavy míru, plnou mírových památníků. 

Co já bych Vám tedy doporučila... Zaprvé se podívejte na mapu:

Šipky nám znázorňují směry útoku, vlaječky na pevnině všechny hřbitovy. Mezi tím je možné najít nespočetné množství muzeí a dalších míst, která si zaslouží navštívení. Já bych Vám doporučila lehce geograficky přeskakovat, ale myslím si, že dojmový výsledek stojí za to! (P.S.: vše kde jsem byla, je zdarma!)

1. Navštivte americký hřbitov u pláže Omaha. Ten má v první řadě nádherně zpracované "muzeum", která vás provede časovými liniemi vylodění, seznámí vás s vybavením obou stran apod. K tomu je tu zhruba 20ti minutový film s příběhy některých padlých vojáků, který určitě stojí za shlédnutí a za tu husí kůži, kterou Vám způsobí. Po vzdělávací části se vydejte na procházku hřbitovem, kde Vás dostanou do kolen perfektní řady bílých křížů a hvězd. 

Skrývají se mezi nimi spousty Neznámých vojínů...

...známých osobností - jako například Teddy Roosevelt a jeho bratr (i když padl v jiné válce).

A pokud v tom množství potkáte nějaký pozlacený hrob (kromě Teddyho), Znamená to, že byl v nedávné době navštíven rodinou. Používá se barva, která během  příštích několika dešťů oprší a zmizí a pak se náhrobek vrátí zase do původního stejnokroje.

Mimochodem tento hřbitov se nachází vedle vesničky Colleville sur Mer, která vymyslela nádherný a vážně děsivý projekt - po vesnici rozvěsili velkoformátové dobové fotografie ze dnů vylodění a to přesně na místa, která jsou na nich vyobrazena. Jeden průjezd a málem mi vypadly oči z důlků. 

 2. Zajeďte se podívat na Point du Hoc. Za prvé je to přírodně nádherné místo s kouzelnými útesy. Za druhé je to místo, kde se odehrály zásadní boje. Byly zde například vysazeny první jednotky, které měly za úkol vylézt!!! tyto útesy a dobít bunkry, které je chránily. Zbytky bunkrů jsou k nahlédnutí a určitě vás zamrazí až si projdete několik kráterů, kterými je to tu poseto. Hezká procházka na čerstvém vzduchu ;-)

3. Pro srovnání a pro prohloubení pocitů, určitě navštivte nějaký ten Německý hřbitov. Jsou tu v jasné menšině, ale věřím, že své místo si zaslouží také. My se byli podívat v La Cambe.

4. No a nakonec bych Vás poslala do nějakých těch muzeí. Jsou všude.... kolem příjezdových cest k místům, která jsem zmínila, ve všech větších městech (někdy i menších) v okolí apod. Přiznávám, my nešli nikam. Jsem trošinku převálčená a lézt po tancích už mě také nebaví tolik jako před 15 lety. Ale fandím Vám :)

Le Trot

Byla jsem tu druhý den a ozvalo se nenápadné - Máš ráda koně? No... Můj vztah ke zvířatům se dá definovat, jednoduše tak, že dokud to není mládě, nebo ještěrka, stačí mi určitá vzdálenost našich dvou entit. Letos na Valentýna jsem se byla projet na koni a bylo to příjemné, pro mě nevšední, ale nestalo se nic, co by mě urgentně nutilo tuto činnost opakovat. Tedy pokud nepočítáme tu božskou představu regulérního cestování na koni nekonečnými prériemi. Jo... to by šlo! 

Moje odpověď tedy byla, že proti nim nic nemám, ale netuším kam dotaz směřuje. No a odpoledne jsme vyrazili na výlet! Byla zima, foukal ledový vítr, já byla asi ještě nemocná a hrozilo, že začne pršet. Dojeli jsme do nejbližšího městečka jménem Villedieu-Les-Poeles a hned na začátku zabočili směrem na Hypodrom. 

Tak a teď ruku na srdce - kdo zná sportovní disciplínu zvanou Trot (vážně nemám tušení, jestli to má český překlad)? Jedná se o koňské závody kdy koně KLUŠOU a v závěsu mají velmi jednoduchý vozík s usazeným žokejem. Je daná celková vzdálenost, i když okruhy mohou být různě dlouhé. Cílem je samozřejmě být nejrychleji v cíli. Zásadní překážkou však může být touha koně přejít do cvalu (ne, nerozumím moc koňské terminologii, takže mi překládání termínů z angličtiny dává drobek zabrat), což když žokej neukočíruje, jsou oba diskvalifikováni. 

Co jsem pochopila, jedná se o zdaleka nejoblíbenější sport v Normandii. Koně tu jsou všude, závodní ovály také a trénuje kdo může. No a kdo nemůže nebo nechce, chodí se pravidelně koukat a sázet. V městečkách jako je Villedieu se příliš velké sumy netočí, ale mnoho koní, které jsme viděli běžet, by na větších soutěžích protočili i stovky eur.

Nikdy dříve jsem na dostizích nebyla a bohužel se tu nekonalo nic jako extravaogantní klobouky , nicméně bylo vidět, že leckdo dorazil v nedělním oblečení, ač zabalen jak při výletu na severní pól. Podávalo se svařené víno (v jedno-decových skleničkách! Člověk se hrozně nachodí k baru...), smažily se hranolky a fandilo se nahlas. Jezdilo se na etapy, každou půl hodinu a to tuším na sedmkrát. Bylo kolo pro začátečníky, mladší jezdce a ženy, ostřílené profesionály i pro koně, kteří byli po závodě dostupní k dražbě.

No a nejkrásnější jsou ale tréninky výdrže! To se totiž takhle procházíte po skoro jakékoliv Normandské pláži a jednou za čas, kolem vás prosviští kůň. A to je teprv nádherný pohled. Mimochodem jsem nikdy netušila, že podkovy dokážou klapat i na písku!