Pracovní proces

Tak nějak jsem zjistila, že už jsem tu vlastně 3 týdny  pracovním procesu. Nějak jsem ty dny ani nezaznamenala ubíhat. Ale je to tak a mě se tedy zdá, že už je opravdu na čase tu o tom třeba i něco napsat, ale vezme to pěkně popořádku.

První pracovní den byl noční můra. V sedm nás vyzvedla naše AIESECerka, půl hodiny jsme čekali v ranním transportním smogu na autobus a v osm už stepovali v kanceláři. Ujala se nás milá slečna z HR, provedla po firmě, představila několika lidem a předala jedné z budoucích kolegyň aby nám toho někdo řekl ještě víc. Po opravdu důkladné druhé prohlídce jsme byly usazeny do jednoho z jednacích boxů s heslem, že vedení by mělo dorazit v 10 hodin. Nedorazilo a tak jsme v deset místo toho šly na kávu s jedním z německých členů týmu.

Ani pak se ale žádný zázrak nekonal a tak jsme čekaly, a čekaly a čekaly... Postupně si za námi chodili všichni povídat, byly jsme pozvány na půl hodinovou výuku němčiny... Ve dvanáct jsme vyrazily na oběd do místní italsko-vietnamské restaurace a pak zpět zase čekat. Ve dvě hodiny jsme pana šéfa zahlédly, tím to ale skončilo až do třetí hodiny, kdy nás konečně přijala jeho žena, řekla pár americky entuziastických slov na téma, že zákazník má vždy přednost a s nashledanou zítra nás více méně poslala domů. 

Druhý den už jsme byly přiděleny do pracovních týmů a k projektům a absolvovaly první řádný meeting s vedením.Naslibováno nám bylo leccos, všichni nám ale stále tvrdí ať tomu nevěříme. Nejvíce nás však zaujalo zadání vypracování marketingového plánu pro jedno z našich oddělení pro možnosti dalšího rozšiřování. Práce na 6 měsíců, no proč ne, vypadalo to úžasně!

Můj pracovní tým a náplň práce

Když jsem o tuhle pozici žádala, musím říct, že vypadala o chlup zajímavěji. Nicméně já jsem jedinec, který jde do všeho pozitivně a s lecčím se také srovná. Sedím vedle milé Vietnamky, která řídí několik týmů, dohromady přes 100 lidí. Neřekli byste to do ní, ale zvládá to bez problémů. Na druhé straně mám jednoho z team leaderů, kteří v rámci našeho týmu velí svým skupinám. Na Vietnamce je úplně úžasný, protože se mě nebojí a chce se ode mě učit angličtinu, někdy dokonce češtinu. Zbytek týmu mě přijal také docela radostně i když spousta z nich se mě bojí už o trochu více. Největším problémem je jazyková bariéra. Všichni tu sice musí nějak ovládat angličtinu, protože v ní pracují, většinou jí ale zvládají jen v psané podobě a to ještě pasivně, takže si popovídáte maximálně přes místní chatovací prográmek - Squiggle. Na osobní rozhovor jsou příliš plaší. 

Co se týče mého poslání, tak hlavním bodem by prý mělo být zlepšování úrovně angličtiny ve firmě, což s Vietnamskou plachostí opravdu není jednoduché. Jinak se snažím pochopit běh celého týmu a všechny procesy, které zde fungují. Tohle je úkol relativně nadlidský vzhledem k tomu jak roztříštěné tu jsou mezi lidmi úkoly. Zároveň se postupně učím pracovat s programy, se kterými pracuje můj tým. Nebudu říkat pro koho přesně pracujeme, ale v tuhle chvíli se jedná víceméně o přepis a kontrolu amerických dlužních a hypotečních úpisů. A také si nemůžu dovolit nepoznamenat, že mezi prvními, na kterých jsem já osobně dělala, byly svazky hypoték datované přesně před dobu Hospodářské krize. Člověk se cítil o to víc součástí historie. 

Vzhledem k tomu, že je to práce opravdu relativně nudná, snažím se lapat po jakýchkoli možnostech změny, které kolem mě projdou. Snad se někde objeví něco plodného. Bylo nám slíbeno, že budeme postupně měnit týmy a rotovat mezi projekty, tak snad aspoň tak a také se snažím věnovat jak se patří našemu marketingovému projektu.

Marketingový plán. Opravdu?

Znělo to opravdu úžasně, ale bohužel ne moc dlouho... Naše společnost má oddělení, které se v současné době věnuje editaci videí a fotografií. Našimi zákazníky jsou svatební agentury a internetoví prodejci. Definitivně se jedná o nejzajímavější projekty, ale dokud neumíte s Photoshopem, není zde pro Vás (a tím pádem ani zrovna moc pro nás) místo. 

Úkol pro první dva týdny bylo seznámit se s prostředím aby bylo na čem stavět. Předpokládala jsem, že budeme moct stavět kvalitní analýzy, ale to jaksi nemělo následovat. Na našem prvním projektovém meetingu jsme se od vedení dozvěděli víceméně to, že nemáme nějak echt uvažovat, na to tu jsou oni a my máme hlavně vyhledávat. Vypadá to, že celá firma funguje perfektně impulsivně a bez jakéhokoliv plánu a strategie. Takže žádné analýzy a průzkumy trhu, prostě rovnou skočíme na nějaký veletrh a tam teprv budeme zjišťovat co je potřeba, jakou máme konkurenci, jaký je potenciál zákazníků... Nechci předbíhat, ale přijde mi, že tohle znamená jet na veletrh perfektně nepřipraven, a že získávat klienty na nevědomost nebude zrovna jednoduché. Ale vypadá to, že když se budeme snažit, podíváme se i někam za hranice na tuto krásnou akci a třeba se nám přeci jen povede něco změnit. 

Takže - hodlám se nevzdávat a velmi, velmi se snažit. Hodlám si vydobýt o chlup vyšší plat, o chlup lepší uplatnění a určitě cestu na alespoň jeden veletrh. Zkušenost je to neuvěřitelná ať chci nebo nechci a takhle blízké setkání s místní pracovní kulturou bych jinde jen tak nezažila. O kultuře v dalším příspěvku :)

Balíček z Vietnamu? No snad...

V zemi tak daleké jako je Vietnam se dá najít spousta věcí, o které se chcete podělit se svými známými doma. Ještě ke všemu, když se blíží datum jako například narozeniny Vaší maminky ;-) A tak dokonce ještě dřív, než jsem byla schopná napsat a oznámkovat dopisy, skládala jsem dohromady jeden narozeninový balík. Obsah prozrazovat nehodlám, protože teprve odešel z Vietnamu, až dorazí oslavenkyni, probereme to důkladněji.

Nákup obsahu balíku byl nejednodušší. Pak přišla chvíle, kdy mi došlo, že nemám do čeho to zabalit. V místním papírnictví jsem nenašla pranic klasické kartonové krabici podobného a v obchodech mi nerozuměli co po nich chci. Takže jsem musela ukecat jednoho z AIESECářů aby mi krabici opatřil. Ušetřím Vás vysvětlování jak má ta krabice vypadat, nakonec jsme se dohodli a druhý den na mě čekala v předsíni krásná krabice od stolního oleje 0,5x0,5x0,5m, takže asi tak 4x větší než co bylo potřeba. Vzala jsem nůžky izolepu a asi za 2 hodiny stvořila úhledný, nepromokavý a velmi pevný balík.

Druhý den jsem vyhledala dalšího pomocníka znalého vietnamského jazyka a vyrazila na poštu. "Hello miss, fill in your name and adress, name and adress of receiver and state here all items in the package with their specific quantity. Then I have to open your box." Hell yeah! Takže šup nožík do ruky a rozřezat všechny vrsty mé drahocenné izolepy a probrat se vnitřkem, protože jsem si už ani nepamatovala co vše jsem tam dala. Nemluvě o tom, že jsem opravdu neměla tušení kolik toho tam bylo.

Překontrolováno, podepsáno, znovu zalepeno, přidělána nová adresa na druhou stranu balíku, aby se to nepletlo a já byla odeslána na platební přepážku. Zde si slečna vzala můj ručně vyplněný papír s obsahem krabice a začala položku po položce přepisovat do PC. Pak aniž by se mě zeptala jak chci balík poslat mi naúčtovala leteckou dopravu a když jsem se proti tomuto přístupu ohradila, ozvalo se jen - "Hurry, hurry, we don´t have time here!" Balík měl něco kolem 1,7 kg, což mě do České Republiky stálo pár set Kč. Po vodě by to byla trojnásobná doba, ale cena by byla poloviční, tak příště. Až nebudu mít takové zpoždění s odesíláním :D

Poznatky? Pošta odsud je relativně levná. Jen to chce nervy. Nemá cenu balit věci předem. Prostě si na poštu donést tašku s obsahem balíku a vše co do něj chcete dát, v pohodě si sepíšete seznam, úředníci budou šťastní, že to vše vidí, prodají Vám novou krabici a vše relativně úžasně zalepí. A kupodivu tam všichni mluvili docela slušnou angličtinou.

Vung Tau

Vždy když začnete cestovat, je nejlepší hledat si přátele mezi místními, protože jedině tak můžete zažít nepoznané. Ani my jsme čas nemařily a tak už tento týden přišla pozvánka na výlet k moři, do rodného městečka jedné naší studentky angličtiny a my samozřejmě vyrazily!

2 hodiny na skútrech

Jako dopravní prostředek byl zvolen skútr. Přeci jen to je pouze 80km, tak proč chytat autobus? Nicméně 80km na skútru po zdejších silnicích bylo odhadnuto na 3 hodiny. Zadek mě bolel jen při pomyšlení, ale nakonec jsme to díky bohu zvládli rychleji.

V rámci přípravy jsem zakoupila krásně barevnou roušku, připravily jsme po dlouhé době kalhoty, svetry, šátky, sluneční brýle, pláštěnky a vyrazili. Čekal nás tunel pod Saigonskou řekou, 15ti minutový přívoz, průjezd neuvěřitelnou developerskou zónou na kraji Saigonu, výhled na vilky boháčů v okrajových čtvrtích,  nabouraný autobus, průmyslová zóna s cementárnami za Saigonem a spousta kilometrů neuvěřitelné rovných a nesmyslně širokých silnic napříč venkovem. Projížděli jsme úžasnými kaučukovníkovými plantážemi a kroutili hlavami nad spoustou houpacích sítí, která se zde pod záštitou občerstvení a opraváren motorek vyskytovala.

Prostě jsem byla ráda, že jsem si koupila tu roušku, protože jsem celou cestu jela (s prominutím) otevřenou hubou, jak mi padala čelist údivem nad celým Vietnamem. 

Rodinný oběd

Na konci první etapy cesty nás čekal útulný dům maminky naší organizátorky a perfektní oběd. Vietnamci jsou neuvěřitelně přátelští lidé a rádi tento pocit sdílí, takže jsme se cítili jak na zámku. Oběd byl hotpot, který si v restauraci nedáte, protože proč byste si měli vařit sami, ale jako friend group akce je to opravdu super :) Ve finále tedy vlastně polévka s nudlemi, krevetami, chobotničkou, vajíčky, masovými koulemi, různorodým listím a bůh ví čím ještě a nutno dodat, že byla opravdu, ale opravdu chutná! jako dezert ještě spousta ovoce a naštěstí začalo zrovna pršet, protože jezdit na skútru s takhle plným žaludkem nemůže být zdravé. 

Následoval lehce mokrý přesun dále do města, které mě poněkud začínalo překvapovat svou velikostí. Nicméně smůla se nám nevyhla a jedna motorka píchla, takže jsme si užili i coffee pauzu a houpací sítě u silnice. Ubytovali jsme se na hotelu (kde samozřejmě motorku zaparkujete až ve vstupní hale před recepcí), převlékli, odpočali a vyrazili na svačinku. Pak nás trošku chytnul rapl a vyrazili jsme pro plavky a šup do černočerného oceánu noci a místní slané vody. Já byla v moři po 4 letech a musím říct, že po tom dánském, co mělo s těží 18 stupňů, byla tohle opravdu lahoda. Až na ty medůzky, ty by v Dánsku umrzly...

Parkové BBQ a přímořská party

BBQ je ve Vietnamu velmi časté na jídelníčku a ono čemu se divit když jste zavaleni tolika čerstvými ingrediencemi. A tak jsem zjistila že motorky byly plné vepřového a chobotniček. Dojeli jsme do parku mezi horami a mořem, za relativně směšný poplatek si vypůjčili plachtu, přenosný grileček, koupili pití a užívali si vlahého večera se skvělými lidmi a neuvěřitelně dobrou večeří! Opravdu doporučuji se těch mořských potvor nebát, stojí za to!

V další etapě nás čekal náhled do klubového života výletních letovisek ve Vietnamu a to Vám povím, že se směju ještě teď. Ceny drinků více než evropské, hudba tak abyste ani slovo neslyšeli a taková spousta ztrozkotanců na lovu, že si to snad ani nedokážete představit. Vietnam je v některých ohledech opravdu výspou, kam se jistý typ mužů uchyluje, když už nic jiného nezbývá. A bohužel je tu i ten typ dívek, které si myslí, že ulovit takového jedince znamená nový život. My jsme nicméně v rohu místnosti našli stolní fotbal a večer si u něj náležitě užili :)

133 schodů na ramena

Druhý den jsme se v poněkud mátožném stavu po osmé raní vydali na čistě vietnamskou snídani v podobě Bún Bó, tedy jedné z místních vepřových polévek a poté už na kopec. Abych nastínila situaci - slunce pálí tak, že na něm nevydržíte, potíte se i když se nehýbete, stínu minimum už od rána a vy víte, že máte podat výkon... Věřte, že takhle rychle jste si na pot ještě nikdy nezvykli a že jste ani nikdy netušili, kde všude je vaše tělo schopné se potit. A nejvíc Vás budou iritovat přítomní Vietnamci, kteří budou mít dlouhé kalhoty a mikiny či svetry, protože jinak by se přeci spálili... 

Nicméně výhledy stojí za to. Zjistili jsme, že moře tu je opravdu modré i když včera večer jsme tomu nevěřil nikdo. Že Vung Tau opravdu není malé městečko na pobřeží, ale zástavba jak Brno pokrývající celý poloostrov. A v neposlední řadě, že do sochy, která je opravdu dutá a dá se jí vylézt nahoru po přesně 133 schodech, Vás nepustí ani v krátkých kalhotech, ani v tílku. My byli ale připraveni a tak šup zout a na ty neuvěřitelně úzké schody, které musíte zvládnout zdolat při obousměrném provozu. na vrchu Vás čeká balkonek o šířce max 70cm a délce jednoho metru v každém z ramen sochy, do tohoto prostoru se ale zvládne vměstnat vždy tak 5 lidí... 

Pláž, dezert a hurá domů

Sightseeing byl za námi a tak hurá na pláž před odjezdem a já už to ani slovně nebudu moc natahovat. Cestou z Vung Tau nás kromě další polévky k večeři, čekala ještě druhá zastávka u hostitelů na dezert v podobě sladké fazolové polévky (na to ještě žaludek opravdu nemám) a Flan caku, který byl ovšem výborný. 

Byl to opravdu další skvostný víkend, počasí relativně vyšlo, lidé úžasní a můj mozek ještě teď zpracovává co vše viděl. Uznávám, že Vung Tau, nemusí být místem pro všechny a pokud ho chcete navštívit, doporučuji tak udělat před výlety do jiných Vietnamských přímořských letovisek, protože tohle určitě není ten tropický ráj, který možná chcete zažít. Pokud máte ale dobrou náladu a bandu, určitě se toho nebojte, speciálně jako víkendový únik z HCMC je to skvělé. 

Cu Chi Tunnels

V Čechách o Vietnamu neuslyšíte pořádně nic jiného, než že tam byla ta děsná válka. Je to škoda, ale také je to opravdu ta událost, která Vietnam poznamenala z daleka nejvíce a upřímně také ta, která sem táhne zatím nejvíce turistů. A na tom Vietnamci staví. Je fakt, že mají co ukazovat. Základem je určitě návštěva Válečného muzea v HCMC, ale v návaznosti je určitě zajímavé navštívit vzdálenější district Cu Chi a jeho tunely. 

Je zde velké přírodní muzeum, které Vás provede tunelovým životem Vietcongu se vším všudy. Jen z toho vyprávění začnete Vietcong prostě milovat, což je trošku pozoruhodné. 

Cu Chi se vyznačuje relativně značnou (na Vietnam určitě) nadmořskou výškou a velmi pevnou půdou, která je pro podkopávání velmi vhodná. Tunely byly vybudovány v délce 200 km a to vše ručně, pouze s motyčkami a bambusovými koši na vynášení hlíny. Ta se ale nemohla jen tak vyhazovat, protože by tunely prozradila, proto se sypala buď do Saigonské řeky nebo kráterů po bombách. Tunely měly tři patra - v horních byly obytné prostory, střední patro bylo určeno hlavně pro pohyb a spodní patra byla úniková v případě zasypání horních dvou po výbuchu. Unikalo se do Saigonské řeky. To jsem jim upřímně nezáviděla.

Vietconžští partyzáni tu žili 20 let se vším všudy. Vařilo se pod zemí - jen ráno aby kouř mohl splynout s parami pralesa. Boty se vyráběly z pneumatik amerických vozidel. Byly použitelné oboustranně aby nebylo jednoduché vystopovat směr chůze podle stop. Žilo se pod zemí, bez světla, s hady, pavouky, komáry... Munice se dělala z nevybuchlých amerických pum, z bambusu se dělaly kopí otrávené kobřím jedem, případně potřené zvířecími výkaly a močí kvůli infekci. Z tunelů byly všude v pralese úniky aby se partyzáni mohli vždy dostat za záda nepřítele a bez problémů také uniknout. 

Nutno také dodat, že Vietnamci jsou opravdu malý národ a to Vám zde připomenou opravdu na každém kroku. Přesunovací tunely jsou asi tak velké jako jezevčí nora a i tak se tu Vietnamci vesele plazili. V poslední části prohlídky areálu dostanete pozvánku do tunelu. Určitě jí nevynechte, ale věřte, že vás budou bolet záda, kolena a ostatní příslušenství. A hlavně se neuvěřitelně zpotíte. Je tam vlhko, je tam teplo a i když jsou ty tunely "zvětšené pro cizince, tak aby se tam vešel i řádný američan" nelze se pohybovat jinak než stylem kačátko. No dobrá, můžete lézt klidně po čtyřech v tom bahně. Tunelová exkurze je tak dlouhá jak se cítíte - minimálně 20 metrů, maximálně 100. A když zapomene vylézt i tam, průvodce Vám doporučí, abyste pokračovali hlavně rovně, Vpravo je Kambodža, vlevo Saigon river...

Cao Dai Temple

Když člověk pracuje, má pozoruhodně málo času na cestování - to je jedno nepříjemné zjištění tohoto víkendu. Speciálně když má někdo čas od času pracovní soboty. Takže tento víkend jsme řádně oslavily první týden práce a po pár hodinách spánku utíkaly chytit autobus na tříhodinovou cestu za HCMC, podívat se na Vietnamskou specialitu, chrám Cao Dai.

Cestou jsme viděli veliké kaučukovníkové plantáže, bohužel jen zpoza okna autobusu za velmi drkotavé jízdy, ale stály za to. Taky jsme viděli horu. Strmou horu v absolutní rovině Vietnamských rýžových polí. Tam taky musíme! A taky jsme zažili přejezd mostu širokého max na autobus, kde náš průvodce musel vybíhat a na druhé straně zastavovat tvrdohlavé skutristy abychom mohli projet.

Na konci nás čekal jeden ze zatím nejbarevnějších zážitků mého života, chrám v Cao Dai. Kaodaismus je učení, víra, která vznikla ve Vietnamu ve 30. letech 20. století. Jedná se vlastně o ideální záležitost, která by měla sjednotit celý svět.  Jejími základními pilíři je budhismus, taoismus a konfuciánství, ale opírá se také o křesťanství a islám. Hlavním symbolem je vše vidoucí oko a spojení barev značící hlavní náboženství, mezi kterými hledá svou tolerantní cestu. Cílem je, abychom byli všichni bratry a sestrami bez ohledu na vyznání. Nejsem v tomhle ohledu zrovna nejlepší vypravěč a tak doporučuji například tento článek z idnes.

Zážitek to byl obrovský, stejně jako areál chrámu, který má prý 16 hektarů. Chrám samotný je taky docela drobek, ale krásně vzdušný. Před vstupem do chrámu se musíte vyzout a řeknu vám že místní dlažba pod vietnamským sluncem je pekelně horká. Čtyřikrát denně se tu konají bohoslužby, které jsou veřejně přístupné a na jednu z nich jsme se chystali. Samotné bohoslužby se účastnili příslušníci jak budhismu (žluté hábity), taoismu (modré), konfuciánství (červené). Jim byla rezervována místa v přední části chrámu. Dále přišly desítky bíle oděných řadových věřících, příslušníků kaodaismu. Modlitba byla melodická, doprovázená živým orchestrem, kterému vévodil zvučný gong. Po pár minutách se rozezvučel i dívčí sbor, jehož hlasy se tiše nesly chrámem. Bylo to oku i uchu lahodící a uklidňující. 

Velká škoda bylo, že jsme nedostali možnost projít si přilehlý areál, který skrývá jak mnišské ubikace, tak třeba nemocnici a samozřejmě překrásné zahrady.

Místo, které určitě stojí za návštěvu! Alespoň jednou se nadýchat místní atmosféry...

Mekong Delta trip

Jsou místa, která jsou prostě turisticky známá a když se pohybujete v oblasti, musíte je navštívit. A ono proč ne? Vidět řeku jako Mekong je zážitek pozoruhodný. 

Vzhledem k tomu, že jsme se pro návštěvu rozhodly ani ne po týdnu pobytu ve Vietnamu, nejely jsme na vlastní pěst, ale objednaly zájezd přes jednu z místních známých cestovních kanceláří. Doma bych to asi neudělala, ale tady vám to ušetří nervy a draho to opravdu nevyjde. Jeden den, přibližně anglicky mluvící průvodce, autobus s klimatizací, oběd, cesta lodí a návštěva několika míst - to vše za necelé 400 Kč. 

Nalodily jsme se do autobusu a ten za HCMC najel na jedinou Vietnamskou dálnici, postavenou před třemi lety. Projeli jsme kolem místa, kde se prý staví (a za 3 roky má být otevřen) monstrózní zábavní park, přirovnávaný k Disneylandu v Honkongu nebo Paříži. Umístěn mezi rýžovými políčky vypadá staveniště zatím víc než vtipně. 

Po 2 hodinách jsme přesedli z autobusu na loď v městečku Cao Bei, které je proslavené svým plovoucím trhem. Ten neslouží pro nákupy domácností po kilech či míň. Zde z lodě na loď lítají desítky kil tropického ovoce, rýže, ale třeba i štěrku, cihel... Vše pro další prodej. Naše zásadní nevýhoda byla, že jsme zde byli až po deváté hodině a tak jsme viděli jen minimum lodí. Trh začíná kolem šesté a prý není na řece skoro vody vidět :)

Poté nás čekaly klasicky turistické zastávky typu - podívejte co tu máme a hlavně si něco kupte! A tak jsme ochutnali Vietnamský čaj s Vietnamským medem a Vietnamskými limetkami, koukli jak se vyrábí chlebíčky z pufované rýže, rýžový papír a kokosové bonbony. V neposlední řadě jsme si lokli hadí pálenky. Nechutná špatně... Ale nemyslete na to co se v ní válelo :)

Čekal nás oběd v turistickém zájezdním hostinci, který ale dobře vařil a měl nádherné zahrady plné tropického ovoce a květů. Smažené závitky, polévka, vodní špenát (či co ta zelená dobrá věc byla), karamelizovaná ryba a pak také na stole dělané čerstvé závitky z okurky ananasu a pečené ryby, která se na nás tak mile usmívala. Měla následovat tradiční hudba, ale vzhledem k tomu, že ve vedlejším domě řvalo disko, nebyl to zážitek zrovna silný. Já jsem si šla radši fotit ven a viděla svého prvního kolibříka!

No a pak přišla dlouhá projížďka po té neuvěřitelné řece. Akčně jsme ukořistily jediná dvě místa na přídi a užívaly si výhled. V místě kudy jsme projížděli měl Mekong na šířku 3 km a uprostřed něj byl ostrov. Prostě neuvěřitelná plochá masa teple hnědé vody všude kam se podíváte. V tom si plavou lotosy, sem tam zde stojí bagr a plují lodě od moře či od Kambodži. Nejúžasnější je, že i když je ta voda opravdu sytě hnědá, máte z ní dojem perfektní čistoty. Nesmrdí, plave v ní lotos, příjemně chladí v tom nechutném vedru...

Poslední zastávkou byl trh ve Vingh Long, kde se dalo sehnat opravdu vše. Měli zde nádherné a voňavé tropické ovoce, spoustu čerstvé zeleniny, stejně jako rybářské vlasce, domácí potřeby. Pak ale také sušené ryby a krevety zároveň se spoustou živých mořských zvířátek - rybičky, mušle, krevety, kraby, hadi, želvičky... Taky nás tu chytil krásný odpolední vietnamský déšť, díky kterému jsme ty želvičky mohli sledovat déle...

Shrňme to - Mekong je úžasný, nekonečný a pozoruhodný. Turistické zájezdy jsou systematické, omezující, ale peníze, čas a nervy šetřící. Viděli jsme úžasné věci, ale hlavně jsme viděli kam je možné se ještě někdy podívat na vlastní pěst a zvládnout se při tom neztratit. Byl to velmi barevný den, který určitě nezapomeneme!