Cao Dai Temple

Když člověk pracuje, má pozoruhodně málo času na cestování - to je jedno nepříjemné zjištění tohoto víkendu. Speciálně když má někdo čas od času pracovní soboty. Takže tento víkend jsme řádně oslavily první týden práce a po pár hodinách spánku utíkaly chytit autobus na tříhodinovou cestu za HCMC, podívat se na Vietnamskou specialitu, chrám Cao Dai.

Cestou jsme viděli veliké kaučukovníkové plantáže, bohužel jen zpoza okna autobusu za velmi drkotavé jízdy, ale stály za to. Taky jsme viděli horu. Strmou horu v absolutní rovině Vietnamských rýžových polí. Tam taky musíme! A taky jsme zažili přejezd mostu širokého max na autobus, kde náš průvodce musel vybíhat a na druhé straně zastavovat tvrdohlavé skutristy abychom mohli projet.

Na konci nás čekal jeden ze zatím nejbarevnějších zážitků mého života, chrám v Cao Dai. Kaodaismus je učení, víra, která vznikla ve Vietnamu ve 30. letech 20. století. Jedná se vlastně o ideální záležitost, která by měla sjednotit celý svět.  Jejími základními pilíři je budhismus, taoismus a konfuciánství, ale opírá se také o křesťanství a islám. Hlavním symbolem je vše vidoucí oko a spojení barev značící hlavní náboženství, mezi kterými hledá svou tolerantní cestu. Cílem je, abychom byli všichni bratry a sestrami bez ohledu na vyznání. Nejsem v tomhle ohledu zrovna nejlepší vypravěč a tak doporučuji například tento článek z idnes.

Zážitek to byl obrovský, stejně jako areál chrámu, který má prý 16 hektarů. Chrám samotný je taky docela drobek, ale krásně vzdušný. Před vstupem do chrámu se musíte vyzout a řeknu vám že místní dlažba pod vietnamským sluncem je pekelně horká. Čtyřikrát denně se tu konají bohoslužby, které jsou veřejně přístupné a na jednu z nich jsme se chystali. Samotné bohoslužby se účastnili příslušníci jak budhismu (žluté hábity), taoismu (modré), konfuciánství (červené). Jim byla rezervována místa v přední části chrámu. Dále přišly desítky bíle oděných řadových věřících, příslušníků kaodaismu. Modlitba byla melodická, doprovázená živým orchestrem, kterému vévodil zvučný gong. Po pár minutách se rozezvučel i dívčí sbor, jehož hlasy se tiše nesly chrámem. Bylo to oku i uchu lahodící a uklidňující. 

Velká škoda bylo, že jsme nedostali možnost projít si přilehlý areál, který skrývá jak mnišské ubikace, tak třeba nemocnici a samozřejmě překrásné zahrady.

Místo, které určitě stojí za návštěvu! Alespoň jednou se nadýchat místní atmosféry...