Pracovní proces

Tak nějak jsem zjistila, že už jsem tu vlastně 3 týdny  pracovním procesu. Nějak jsem ty dny ani nezaznamenala ubíhat. Ale je to tak a mě se tedy zdá, že už je opravdu na čase tu o tom třeba i něco napsat, ale vezme to pěkně popořádku.

První pracovní den byl noční můra. V sedm nás vyzvedla naše AIESECerka, půl hodiny jsme čekali v ranním transportním smogu na autobus a v osm už stepovali v kanceláři. Ujala se nás milá slečna z HR, provedla po firmě, představila několika lidem a předala jedné z budoucích kolegyň aby nám toho někdo řekl ještě víc. Po opravdu důkladné druhé prohlídce jsme byly usazeny do jednoho z jednacích boxů s heslem, že vedení by mělo dorazit v 10 hodin. Nedorazilo a tak jsme v deset místo toho šly na kávu s jedním z německých členů týmu.

Ani pak se ale žádný zázrak nekonal a tak jsme čekaly, a čekaly a čekaly... Postupně si za námi chodili všichni povídat, byly jsme pozvány na půl hodinovou výuku němčiny... Ve dvanáct jsme vyrazily na oběd do místní italsko-vietnamské restaurace a pak zpět zase čekat. Ve dvě hodiny jsme pana šéfa zahlédly, tím to ale skončilo až do třetí hodiny, kdy nás konečně přijala jeho žena, řekla pár americky entuziastických slov na téma, že zákazník má vždy přednost a s nashledanou zítra nás více méně poslala domů. 

Druhý den už jsme byly přiděleny do pracovních týmů a k projektům a absolvovaly první řádný meeting s vedením.Naslibováno nám bylo leccos, všichni nám ale stále tvrdí ať tomu nevěříme. Nejvíce nás však zaujalo zadání vypracování marketingového plánu pro jedno z našich oddělení pro možnosti dalšího rozšiřování. Práce na 6 měsíců, no proč ne, vypadalo to úžasně!

Můj pracovní tým a náplň práce

Když jsem o tuhle pozici žádala, musím říct, že vypadala o chlup zajímavěji. Nicméně já jsem jedinec, který jde do všeho pozitivně a s lecčím se také srovná. Sedím vedle milé Vietnamky, která řídí několik týmů, dohromady přes 100 lidí. Neřekli byste to do ní, ale zvládá to bez problémů. Na druhé straně mám jednoho z team leaderů, kteří v rámci našeho týmu velí svým skupinám. Na Vietnamce je úplně úžasný, protože se mě nebojí a chce se ode mě učit angličtinu, někdy dokonce češtinu. Zbytek týmu mě přijal také docela radostně i když spousta z nich se mě bojí už o trochu více. Největším problémem je jazyková bariéra. Všichni tu sice musí nějak ovládat angličtinu, protože v ní pracují, většinou jí ale zvládají jen v psané podobě a to ještě pasivně, takže si popovídáte maximálně přes místní chatovací prográmek - Squiggle. Na osobní rozhovor jsou příliš plaší. 

Co se týče mého poslání, tak hlavním bodem by prý mělo být zlepšování úrovně angličtiny ve firmě, což s Vietnamskou plachostí opravdu není jednoduché. Jinak se snažím pochopit běh celého týmu a všechny procesy, které zde fungují. Tohle je úkol relativně nadlidský vzhledem k tomu jak roztříštěné tu jsou mezi lidmi úkoly. Zároveň se postupně učím pracovat s programy, se kterými pracuje můj tým. Nebudu říkat pro koho přesně pracujeme, ale v tuhle chvíli se jedná víceméně o přepis a kontrolu amerických dlužních a hypotečních úpisů. A také si nemůžu dovolit nepoznamenat, že mezi prvními, na kterých jsem já osobně dělala, byly svazky hypoték datované přesně před dobu Hospodářské krize. Člověk se cítil o to víc součástí historie. 

Vzhledem k tomu, že je to práce opravdu relativně nudná, snažím se lapat po jakýchkoli možnostech změny, které kolem mě projdou. Snad se někde objeví něco plodného. Bylo nám slíbeno, že budeme postupně měnit týmy a rotovat mezi projekty, tak snad aspoň tak a také se snažím věnovat jak se patří našemu marketingovému projektu.

Marketingový plán. Opravdu?

Znělo to opravdu úžasně, ale bohužel ne moc dlouho... Naše společnost má oddělení, které se v současné době věnuje editaci videí a fotografií. Našimi zákazníky jsou svatební agentury a internetoví prodejci. Definitivně se jedná o nejzajímavější projekty, ale dokud neumíte s Photoshopem, není zde pro Vás (a tím pádem ani zrovna moc pro nás) místo. 

Úkol pro první dva týdny bylo seznámit se s prostředím aby bylo na čem stavět. Předpokládala jsem, že budeme moct stavět kvalitní analýzy, ale to jaksi nemělo následovat. Na našem prvním projektovém meetingu jsme se od vedení dozvěděli víceméně to, že nemáme nějak echt uvažovat, na to tu jsou oni a my máme hlavně vyhledávat. Vypadá to, že celá firma funguje perfektně impulsivně a bez jakéhokoliv plánu a strategie. Takže žádné analýzy a průzkumy trhu, prostě rovnou skočíme na nějaký veletrh a tam teprv budeme zjišťovat co je potřeba, jakou máme konkurenci, jaký je potenciál zákazníků... Nechci předbíhat, ale přijde mi, že tohle znamená jet na veletrh perfektně nepřipraven, a že získávat klienty na nevědomost nebude zrovna jednoduché. Ale vypadá to, že když se budeme snažit, podíváme se i někam za hranice na tuto krásnou akci a třeba se nám přeci jen povede něco změnit. 

Takže - hodlám se nevzdávat a velmi, velmi se snažit. Hodlám si vydobýt o chlup vyšší plat, o chlup lepší uplatnění a určitě cestu na alespoň jeden veletrh. Zkušenost je to neuvěřitelná ať chci nebo nechci a takhle blízké setkání s místní pracovní kulturou bych jinde jen tak nezažila. O kultuře v dalším příspěvku :)