První AIESEC akce

Hned v prvním týdnu jsme se staly zachránkyněmi. A bylo to neuvěřitelně super!

Hočiminský Aiesec provozuje GCDP program s názvem Global passport, který je určen pro vysokoškolské a starší Vietnamce aby mohli zlepšovat svoji angličtinu. Za normálních okolností se jedná o skupiny cca 5-6 studentů, jeden mezinárodní stážista a jeden až dva Vietnamci, jakožto asistenci vyučujícího a chodící slovník s vietnamským překladem.

Realizátoři programu se na nás obrátili s prosbou ve chvíli nejvyšší potřeby, protože jim jaksi docházejí

stážisti a nechtějí rušit výuku. Nechci tu řešit co to říká o jakési chybě v koordinaci projektu, ale prostě jsme si řekly, proč nepomoci? Byla tedy uspořádána zvláštní hodina, na kterou jsme ještě stále v kooperaci se současnými stážisty, přišly představit sebe a své země a kultury. Připravily jsme si krásné prezentace a vyrazily do města.

Ve dvě hodiny jsme měly schůzku s prvním zástupcem AIESECu, který nám ukázal Muzeum Války ve Vietnamu (určitě nejsilnější muzejní zážitek mého života), vzal nás na parkovou kávu, přečkal s námi déšť na poště, ukázal nám také největší místní katolickou katedrálu a ve finále nás dovedl na místo konání večerních lekcí.

Hodina byla skvělá. Byla jsem přidělena ke třídě přibližně 10 studentů spolu s naším odpoledním průvodcem (pomocný učitel a chodící slovník) a polskou stážistkou Klaudií (hlavní vyučující). Nejdřív jsme se všichni navzájem představili a pak jsem začala prezentovat. Zdálo se, že Česká republika se jim velmi líbila, tak snad jsem zaujala. No minimálně statistika spotřeby piva pro ně byla až děsivá :D

V návaznosti na prezentace jsme si povídali o rozdílech v našich kulturách a probírali například svatby. A pak také zvyklosti Vietnamců týkající se nočního života, který jak jsme zjistili většinou končí tak v 11 hodin. A to z důvodů jak těch, že vlastně ani nemají tolik nutkání trávit venku víc času, tak z toho, že ať žijou u rodičů či ne, mívají povinnost se vracet domů před tou jedenáctou hodinou, případně před půlnocí. Pote se totiž většinou mříže u Vietnamských domů zamykají zevnitř zámkem, který není odemknutelný zvenku. Slyšeli jsme i takové story, že když jim zamkli a oni přišli pozdě, raději jezdili celý zbytek noci po městě na motorce, než aby se snažili dostat dovnitř. Stejně tak se většina ze zúčastněných dívala až poděšeně na naše pijácké návyky. Já se osobně přiznám, že jsem se někdy až styděla a to kdo mě zná, ví že "pařím" opravdu málo a něžně a v některých chvílích mi přišlo, že v některých rodinách a bydlištích díky nám dojde brzy ke vzpouře :D

Po ukončení hodiny jsme byly pozvány na večeři do města. Jak se tam ale dostaneme? Tak prý pojedeme s nimi na motorkách. Neměly jsme helmy a venku neuvěřitelně lilo. Vietnamci ale myslí na vše. Pláštěnky jsou dvoumístné a hlava bez helmy se pod ní schová. To byla jízda! Voda z kaluží stříkala nad kolena, na cestu jsem neviděla.. BOŽÍ! Dojeli jsme k podniku Sticky Rice a já se regulerně mohla ždímat :) Jediná rozumná věc bylo mít sandále, můj řidič vypadal v absolutně mokrých teniskách dost nešťastně.

Večeře byla výtečná, pak jsme zaútočili na přilehlý krám, koupily si helmy (moje za 45 kč, Evčina za 150, protože musela být nutně růžová :D) a vyrazili domů. Naši úžasní průvodci nás hodili až před barák a my měly za sebou snad ten zatím úplně nejlepší den se spoustou úžasných lidí!
Díky :)

Postřehy na cestě...

Začínají se nám míchat dny, zážitky, lidé, prostě vše do jedné velké vzpomínkové koule, protože je toho prostě strašně moc. Ale vše dohromady je to neuvěřitelné :) A tím nemyslím, že bych se ocitla na místě, které by bylo dokonalé a chtěla bych tu zůstat na vždy (proboha jen to ne!), ale... jak to říct? No Vietnam si mě prostě získal :)

Největší turistická chyba

Nečekejte nic strašidelného, jen jsem se zase jednou pobavila nad tím, jak jednoduché je se neuhlídat :) při naší první túře do centra jsme míjely nádhernou pagodu. Zastavily jsme se u jeho brány a já prohledávala průvodce, co že je to zač. Ihned nás zmerčila podnikavá Vietnamka a pozvala nás za bránu. No proč ne. Ale najednou jsme už měly i v ruce zapálené vonné tyčinky a byly jsme na pouti po chrámu s neanglicky mluvící průvodkyní :D Asi tušíte kam směřuji, nic se nám nestalo, jen nás čekala tučná suma za ty tyčinky, kterou teda Evča usmlouvala aspoň na méně, ale stejně si myslím, že tuhle krásnou chybku jsme musely udělat a bylo to snad i příjemné a osvobozující pro další cestování.

Kolik jste ochotni zaplatit za street food? 

Konečně jsme se odhodlali na OPRAVDOVÉ a nefalšované street-food na malých židličkách u malých stolečků s obsluhou, která neumí ani slovíčko anglicky. A nemohli jsme si vybrat lépe, zážitek to byl opravdu nad všechny moje gastronomické představy. Nicméně v otázce placení jsme furt trošinku v jiné dimenzi. Když člověk nevypadá jako Vietnamec, musí počítat s tím, že se ho tu všichni - a to opravdu všichni prodavači budou snažit obrat a tak je potřeba smlouvat jako diví. za tři jídla a tři drinky nám naúčtovali 145 000 VND. Předtím jsme ale viděli dvě vietnamky platit o hodně méně v průměru a tak jsme se chtěli hádat. No nevím, jestli se k těmhle vietnamcům budeme moci ještě vrátit :D Po 10 minutách dohadování rukama nohama jsme si hlavně uvědomili ten fakt o jakou částku peněz se tu hádáme. Necelých 50 Kč na osobu za perfektní oběd a pití k tomu? Opravdu se musíme hádat dál? A tak jsme zaplatili s pokračovali spokojeně v cestě.

Další den byl však mou chybou a zanedbáním, protože jsme se opravdu nechaly obrat o 50 000 VND na osobu pouze za jídlo. No příště už to tak jednoduché mít nebudou :)

Kokos vždy a všude!

Výhodou tropické oblasti je spousta čerstvého ovoce. Do této sorty patří i kokosy a předem upozorňuji abyste zapomněli na nedobytné, hnědé, suché koule z Evropy. Kokos se tu pije. ořech se oseká tak, aby se vešel do ruky, usekne se mu špička, zabodne se brčko a nápoj bohů je na světě. Tato lahoda je dostupná kdekoliv na ulici i v restauracích. Nicméně čím více "ulicovitější" prodejce, tím většinou nižší cena. Je fakt, že v restauraci k němu většinou dostanete i ostrou lžičku na vydlabání dužiny, která je měkoučká, voňavá a jen lehce nasládlá kokosovou vodou. Vysoce návykový materiál.

Přátelští prodavači až je Vám jich líto...

To jsme tak šli z oběda, ze skvělého a nezapomenutelného street-foodu, ke kterému patřil dobře vychlazený kokosák. Při přecházení nás provázel a ochraňoval nosič-prodavač kokosáků, který se s námi dal na druhé straně ulice do řeči při navigaci k Independence (Reunification) Palace. ANO! Našli jsme pouličního prodavače, který mluvil souvislou a srozumitelnou angličtinou! Jak neuvěřitelný zážitek :) Dokonce nám půjčil svůj přenosný "stánek" abychom si ho potěžkali a vyfotili se s ním. No možná byl prostě rád, že ho chvíli nemá na zádech, protože byl opravdu neočekávaně těžký... Nicméně nás chytil v opravdu nepříjemnou chvíli, protože jsme byli tak přejedení, že když nám nabídl jeden ze svých kokosů nebyli jsme si ho ani schopni koupit. Snad Vás ještě potkáme! A jestli ano zamluvte nám ty kokosy minimálně dva!

Vietnamská voda

O Vietnamské kohoutkové vodě uslyšíte leccos. Něco je přehánění, něco jsou pohádky, něco jsou ale krutá fakta. Prvním faktem je, že byste jí určitě neměli pít. Nicméně balená voda je tu dostupná vždy a všude a za peníz, který je i dlouhodobě velmi snesitelný. Bude to asi tím, že Vietnamci nejsou blázni a ani oni kohoutkovku nepijí.

Dalším bodem programu je určitě led. V přípravě na cesty se všude dočtete a doslechnete, že byste určitě neměli pít NIC s ledem, že to je pomalu životu nebezpečné. Faktem je, že to se Vám nepovede pravděpodobně ani během prvního dne. Led tu je všude a v rámci přežití v místních vedrech, to je i velmi dobře. A oni Vám stejně nebudou rozumět, že ho ve svém pití nechcete. Takže to nepřehánějte a s chutí si zchlaďte žáhu ledovou kávou, džusem, čímkoliv. Jediné kdybych ten led nechtěla by bylo, kdyby nebyl z formiček, ale byl prostě drcený. To už zavání opravdu špatnou hygienou, ale za ten necelý týden co jsme tu, jsme takový ještě nepotkaly.

Posledním bodem je otázka čištění zubů a tady si upřímně stále ještě nevím rady. Přeci jen, v té kohoutkové vodě se sprchujeme, myjeme nádobí, myjeme si v ní ruce, tak co s tím čištěním zubů? Byly jsme varovány ať je čistíme v normální pitné, zatím se na to snažíme zvykat, ale ranní pohyby pomocí reflexů ještě ve spánku tomu trošku brání a furt šaháme po kohoutku. No uvidíme jak si přivykneme :)

A zajímá Vás důvod proč je ta voda vlastně zapovězená? Vaší domněnkou určitě je špína, bakterie, nemoci, hlavně ta žloutenka, že? Upřímně není to úplně tak. Tohle určitě platí v ulicích, ale doma? Poslední naše průzkumy a zprávy z doslechu hovoří o vysokém výskytu těžkých kovů v místní vodě. Dokonce sem četla o nějakých dvojitých až trojitých množství Arsenu než je mezinárodně dovoleno. Ale stále jsem nenašla žádnou opravdovou věděckou zprávu, která by to vše potvrdila. A Vietnamci jsou dlouhověcí.

Vietnamská káva

V pátek jsme konečně měly nefalšovaného vietnamského průvodce po městě, který dokonce mluvil i perfektně anglicky a tak jsme se konečně dozvěděly pár užitečných věcí. A mimo jiné jsme byly pozvány na pravou Vietnamskou kávu, v první řadě parkovou. V centru města tu je mnoho parků a jeden se vyznačuje tím, že všude kolem jeho obrubníků jsou rozložené kartony a noviny a chodí se sem na kávovou pauzu.

Vietnamská parková káva je ledová. Pouliční prodavačka vám do kelímku (cca 4 dl) nalije dobré 3 cm kondenzovaného mléka, do něj nasype ledu až po okraj a nalije dejme tomu 4 cm velmi silné vietnamské kávy. Dostanete brčko a lžičku - cílem je vše perfektně promíchat a donutit led k rozpouštění. Výsledkem je úžasně osvěžující nápoj, který Vás výtečně nakopne jak kofeinem tak tou tunou cukru z kondenzovaného mléka. Jen upozorňuji, že nápoj zachutná a zmizí opravdu rychle :D

HCMC MHD

Jedna z nějvětších výzev života v HCMC je, jak cestovat, když nemáte skútr. Město je to opravdu velkého a z našeho bydliště to jsou cca 4 km do centra, takže jsme tuto otázku musely řešit velmi brzo. Místní hromadná doprava je ale něco tak romantického, že nás prostě dostala!

V centru města, přímo před Ben Thanh marketem, je velká centrální autobusová stanice. Jeden ze sekuriťáků v jeho informacích dokonce jakžtakž mluví anglicky, takže je možné se doptat, který autobus potřebujete. A zároveň, že lístky se kupují až v něm.

Autobusy tu nemají (nebo si to aspoň stále myslíme) jízdní řády. Ale jezdí výtečně často a spolehlivě. Pokud se nechcete dopravovat v noci, protože poslední vyráží většinou tak v osm večer.

Pokud nastupujete na konečné, prostě nastoupíte a sednete si do příjemně klimatizovaného autobusu. Pokud stojíte někde na zastávce, má nástup několik fází. Máváte (VELMI výrazně) aby si Vás řidič všiml. Autobusy na zastávkách většinou nezastavují, leč přibržďují, otevřou dveře a vy skáčete po schodech dovnitř jak kamzík aby stihla nastoupit i případná fronta za Vámi. Stejně tak za pomalé jízdy funguje i výstup. Nicméně zase na sebe musíte upozornit, že se chcete vystoupit a také se musíte dostat ven, než začnou všichni nastupovat, jinak jedete dál, bez upozornění se nezastavuje.

Úžasnou součástí dopravy jsou také stewardky. Jejich prvotním úkolem je Vás usadit a prodat Vám jízdenku. V další řadě upozornit řidiče na to, že má opravdu zastavit a jedním z hlavních úkolů také je usměrňovat dopravu. Zastavit autobus u krajnice ve správném místě totiž není tak jednoduché. Na víceproudých hlavních silnicích jsou pravé pruhy vyhrazené skútrům a auta a větší vozidla jezdí nalevo. Stewardka tedy před zastávkou vystrčí ruku z okénka a usměrňuje skútristy tak aby zmizeli z dráhy autobusu a nechali ho zastavit. 

Co se týče ceny, je to za hubičku. My jezdíme za 5 000 VND (5kč) ať jedeme kamkoliv. Očividně tu existuje i jízdenka za 2 000 VND, ale její princip jsme ještě nepochopily. A když to srovnáte s cenami taxíků, ať automobilních či motorkoidních, je to prostě finanční slast.

Evropanky a městská džungle

A přišel druhý den. Nezjistily jsme to teda nejdřív, probraly jsme se až ve čtvrt na jedenáct, ale spánek to byl opravdu božský :)

Plán na dnešek byl jasný - dostat se do centra města, ukořistit v informačním centru mapu a dostat se živé zpět. Začaly jsme snídaní ze včera nakoupených surovin. Instantní kaše chutnala kukuřičně a trošku vtipně, ale jistě byla velmi výživná a s přidáním hroznového vína dokonce i velmi chutná. To už se nedalo říct o kávě, kterou jsme včera pořídily, ale snad jí vypijeme opravdu rychle a koupíme nějakou pořádnou, čerstvou, vietnamskou.

Do centra to byly dle informací 4 hodiny. Tak jsme neváhaly, nasadily směr a vyšly. Džungle nás přijala za své. První poznatky?

• je tu opravdu drahý alkohol
• je tu mooooooc skútrů
• pokud potkáte auto, je to pozoruhodně drahý model, aneb očividně se tu řídí heslem- když už, tak už...
• pokud chcete přejít silnici, prostě jděte - pomalu, ale hlavně nezastavovat
• když na vás bude pokřikovat dědek, válející se na motorce, chce vás svézt
• budou na vás troubit taxikáři, protože "zápaďáci" tu očividně mimo úplné centrum pěšky nechodí
• deštník je skvělý na místní pálící slunce

Cca po slibovaných 4 km, návštěvě budhistického chrámu, návštěvě jednoho supermarketu (mají tu Gambrinus!!) a velmi příjemného oběda v ceně 2,5 USD na osobu za pití, jídlo a polévku jsme zjistily že se nám na rovné silnici podařilo zahnout a jdeme špatně. Hlavní je neztrácet náladu a brát to jako možnost vidět ještě víc božských šatů, které tu jsou na každém rohu. 

Za další 2 km už jsme tedy byly v tom pravém turistickém centru. Prostředí se najednou úplně změnilo, ceny zdvojnásobily, ale bylo to stále stejně pozoruhodné. První na trase byla cestovní kancelář, kde jsme si na neděly objednaly cestu k deltě Mekongu (johou!), následoval Ben Thanh Market, prý největší v HCMC. Byl opravdu úžasný! Boty, oblečení, suvenýry, ovoce, zelenina, čaje, kafe, občerstvení a velmi dotěrní prodavači. Nakoupily jsme si na večeři a pokračovaly ukořistit mapu do místního Ička.

Poté přišla poslední fáze - cesta domů. Evča mě přesvědčila, že na vlastní pěst ozkoušíme místní hromadnou dopravu a tak jsme vyrazily zpět před Ben Thanh Market na autobusové nádraží. Šup do autobusu č.4 a počkat na "průvodčí" nadšenou že vidí evropany v autobuse a zaplatit 5 000 VND (5kč?) za jízdenku. Výstup byl trošku děsivější, protože jsme si okolí nepamatovaly tak dobře a ve Vietnamu se na zastávkách nezastavuje, leč pouze přibržďuje.

Ale žijeme, jsme doma a jsme po skvělé večeři z místních surovin a domácího želé od paní domácí :)

První Vietnamský den

Jsou zážitky, které jsou opravdu silné a já si stále nejsem jistá, jestli tento mezi ně patří. Bylo sedm hodin ráno místního času a my jsme najednou byly ve Vietnamu, ale stále nám to nějak nedocházelo. Z letadla jsme vystoupily ven do nechutně vlhkého dusna, které v tu chvíli mělo krásných 27 stupňů Celsia. Autobus nás po dráze dovezl k budově letiště a my vypálily vystát si frontu na visa. kupodivu jsme je měly bez problémů do 20 minut vlepené v pasech a po vyzvednutí zavazadel už jsme vyrazily ven, vyhlížet náš doprovod.

Žádné Aiesecové tričko v okolí, no asi má zpoždění. Neměla, jen zapomněla to tričko, ne které jsme tak spoléhaly :D Byl nám zároveň představen i náš buddy a akčně jsme byly naloženy do taxíku a nasměrovány k našemu privátu. Díky bohu za to, protože taxikář neuměl anglicky ani slovo. Ale povídat si chtěl :)

A v tuhle chvíli přišlo první setkání třetího druhu aneb ten pocit, kdy sedíte v autě a bojíte se smrti uskútrováním. Po chvíli nám ale ani tahle džungle nepřišla tak děsivá, protože většina troubení, které bylo všude slyšet byla opravdu spíše snaha o popovídání si, než útok na naše bezpečí.

Když taxi zabočilo do uličky, která vypadala užší než auto samotné, trochu jsem se lekla. Když se před námi v protisměru objevila čtyřkolka od Toyoty, bylo mi ještě hůř. Za chvíli na nás, ale už mávala podezřele přátelsky vietnamka, ze které se vyklubala paní domácí.

Před námi stál úzký a vysoký bílý dům s krásnou mříží místo vchodových dveří,
za kterou parkovaly dva skútry. To bych chápala, kdyby vedle skútru nebyla kožená pohovka, značící území obývacího pokoje. Pak se zjevily schody, které moc nešly dohromady s našimi třicetikilovými kufry, ale české holky zvládnou vše! A už jsme byly v pokojíčku a dohadovaly smlouvu. Nebyl to jednoduchý proces, patrně z důvodu, že naše paní domácí nemluví ani slovo anglicky, nicméně díkybohu za námi dorazila naše Aiesecová spojka a dokonce i buddy s dvěma vietnamskými SIM kartami v ruce.

Papírování bylo vyřešeno, varování pře zločinem v ulicích uděleno, návštěvy nás opustily. Já i Evča jsme měly oči spíš přivřené než otevřené, byly jsme k smrti unavené, leč nadupané něčím mezi adrenalinem a endorfiny. Vybalit, vysprchovat, spát - dáme si 30 minutek spánku a pak vyrazíme sehnat něco k jídlu, ju? Vzbudily jsme se přibližně o 4 hodiny později s opravdu urgentním hladem a vyrazily do ulic.

Bydlíme ve čtvrti přibližně 4 kilometry od centra HCMC a tak cíle opravdu nebyly vidět vše, ale zjistit kde jsme, co se s tím dá dělat, kde nám dají najíst a kde sehnat toaletní papír. Překážky byly následující - nemáme mapu, všude skútry, skoro nikde chodník, žádné semafory, hlad a neznalost vietnamštiny. Přesto jsme přežily, nakoupily, najedly se a došly i zpět domů do správného domu.

A teď jdu znovu do sprchy a znovu spát, protože už opravdu došla energie...

To the second side of the world

...A přišel soudný den!

Po měsíci obíhání všech úřadů, doktorů, přátel a všeho dalšího možného přišel den D a já jsem opustila Liberec. Rozloučená s maminkou, babičkou, celou rodinou sestry jsem nasedla k tatíkovi a vyrazila na životní pouť. Den před odletem jsem se setkala, se svou spolucestovatelkou a po skoro probděné noci (nebo spíše pár hodinách, přeci jen vstávali jsme ve tři), jsme vyrazili na pátou hodinu ranní na Ruzyň (nic proti Václavovi, ale Ruzyně, je Ruzyně..). 

A zase jednou jsem si takhle po ránu uvědomila jak je svět malý a tak jsme při foliování kufrů potkali Libereckého spolustřelce, se kterým jsme sdílely let do Frankfurtu, kde se oddělil do směru Mexika, i tak to ale bylo velmi příjemné setkání.

Let do Frankfurtu s ČSA byl velmi pohodlný, rychlý a příjemný. Za to Frankfurtské letiště nám dalo zabrat :) Byla to moje první návštěva zde a asi ani ve snu jsem si nedokázala představit, že letiště může být i takhle děsivě velké. No aspoň bylo při tom našem šesti hodinovém setkání co dělat a kde se kochat :) Poobědvaly jsme a opravdu si užily předodletový Lounge, který nám dopřál hodinku spánku. Pak už jen nekonečný druhý security check u kterého se schromáždili pasažéry rovnou dvou letů do Vietnamu a všichni svorně pískali v branách, mě nevyjímaje :)

Naším transportním společníkem se stal Boeing 777 a dvě z jeho míst v zadní části trupu u okénka. Boeing patřil dalšímu členu Skyteamu - Vietnam airlines a musím říct, že jejich letušky v dlouhých rudých hábitech s roztomilými zástěrkami a ofrklí letušáci nás okouzlili, stejně jako jejich občerstvení, kde jsme si nemohly prominout rundu šampusu na zapití odletu z Evropy!

Let trval přes 11 hodin a bylo krásné na mapě sledovat jak znovu přelétáme Prahu, Košice... Pak přišla Ukrajina, Kaspické moře, Pákistán a při vstupu do vzdušného prostoru Indie jsem už konečně usla. Bylo až pozoruhodné, že až do Vietnamu jsme se dostaly bez větších turbulencí a já přežila i ten pocit, že to letadlo určitě každou minutu spadne :D 

Když jsme se přelétli hranice Vietnamu, rozprostřela se konečně opona mraků a tam dole pod námi byla Asie. Takovou placku jsem v živote neviděla! Až jsem se podivovala jak ty řeky a kanály, které křižovaly každý kilometr, mohou aspoň nějak téct. No jejich bahnitá barva možná vysvětlovala leccos. Konečně se vesničky začaly zvětšovat až z nich nakonec vzniklo HCMC se svými říčními zákruty a věžáky, stále tak neuvěřitelně rovné. 

Letadlo přistálo a my opravdu byly na druhém konci světa...

Záchrana zbrojního průkazu a mého zdraví

Můj, již ne kladný vztah k Policii ČR
Včerejší zjištění, že mi v únoru propadá zbrojní pas mě vedl ke komunikaci s libereckým zbrojním oddělením. Pokusila jsem se volat - marně a tak jen co byl čas, vyrazila jsem do kanceláře. Modlitby byly vyslyšeny a čekárna byla skoro prázdná a tak jsem se velmi brzy dozvěděla, že by to vlastně neměl být problém, že žádost si mohu podat již půl roku před koncem platnosti. Problém ovšem je, že potřebuji kolky v dostatečné výši a samozřejmě lékařské potvrzení o způsobilosti. Bylo 10:11, když jsem oddělení zbraní opustila a vysprintovala do kláštera za svou doktorkou, tého času na dovolené :)

V tu chvíli se opravdu zle manévruje na druhý konec Liberce k zastupujícímu lékaři. A tak jsem nadšeně došla domů a zkoušela se dovolat znovu... kamkoliv... k jakýmkoli policistům, neb je očividně jejich zvykem telefony nezvedat. Nakonec jsem přeci jen chytla jakousi kancelář a dozvěděla se, že pokud stihnu termíny stačí sepsat Plnou moc, jen proto aby tam někdo mohl donést papíry mnou podepsané. Plnou moc o jejímž obsahu si zachycená kancelář nebyla jistá. A jako bonus, hotový průkaz si musím vyzvednout osobně, ano nejlépe v únoru, kde bude chyba? No prý, když napíšu průvodní dopis se svým problémem, budu si ho moci vyzvednout až v létě. Uvidíme jestli tam na mě počká :)

Chodící lékárna
Dnes také přišly na řadu další nekřesťanské investice - léky. Výbava cestovatele musí jistou dávku medikamentů obsahovat. Já jsem jedinec zvyklý se léčit samočinně dokud to jde a mám své značky ozkoušené, když je ale nutné pořídit všechny najednou, chce se mi brečet a mému účtu také. Ne, můj účet je již v kómatu, takže mu to asi bylo jedno...

Takže seznam:
antikoncepce (zdaleka nechutně nejdražší položka, ale co ženská neudělá pro pohodlí)
Paralen (můj nejmilejší pomocník s horečkou)
Endiaron (bez něj do Asie ani ránu)
Xyzal (kdo ví co udělá má travnatá alergie na druhém konci světa?)
Locoid Crelo (zázračný krémíček na alergickou vyrážku)
Fenistil gel (na vzteklinu jsem očkovaná, tak teď ještě ty ostatní kousance)
Ibuprofen (na jakékoliv bolístky od hlavy po nehty u nohou)
StopAngin (tohle je sprej, na kterém jsem já a moje krční uzliny závislá)
Septisan (šumítka na bolení v krčku)
Visine (abych tě lépe viděla)


A jako bonus mi byla předepsána dvouměsíční vitamínovo-minerální kůra a podobné jobovky takže přidávám:
Proenzi Comfort
Zinek
Vitamin C
Vitamin E
Děčínská směs (prý pročisťující bylinkový čaj)

A když přidám ještě záchranné prostředky:
Panthenol
Opalovací mléko faktor 50
Repelent (obsah DEET 50% - když mě to nesní, komáry snad ano)
kolenní ortéza
kotníková ortéza
pružné obinadlo

Výsledek? JEDEN KUFR?? DĚLÁTE SI SRANDU????? :D

Předodjezdové přípravy pokračují

Po dnešním dni mám zase o pár více znalostí a zkušeností.

Knižní doprovod na cesty
Včera mi domů poštou přišel průvodce. Velmi dlouho jsem se rozhodovala zda budu průvodce vůbec pořizovat a zda jen vietnamského nebo celou jihovýchodní Asii v jednom. Ano, průvodce chci, co jiného by byla vhodná zátěž do zavazadel a zábava na dobu letu? Musím se vzdělávat! Dále nakonec zvítězil Vietnam, přeci jen tam budu rok a stálo by za to vidět a poznat co nejvíce, informace o oblastech přilehlých určitě půjdou vždy sehnat. Jsem výsadním příznivcem průvodců Lonely Planet a i teď jsem byla věrná, ale už nebylo možné zůstat věrná rodnému jazyku. Když jsem tak hledala nejlepší nabídku povšimla jsem si toho krásného detailu, že v češtině je průvodce teprve v druhé edici, zatímco v angličtině již v jedenácté, naposledy vydán před rokem...

Expiration date
Zásadní věcí před odletem také je zkontrolovat si všechny doklady které vlastníte a jejich dobu platnosti. Pas mám zkontrolovaný a pravidelně se na ta čísla dívám znovu a znovu, mám zde pár let rezervu. Kreditky jsem také kontrolovala ihned, být na druhém konci světa bez přístupu k financím by se mi opravdu nelíbilo. Včera jsem si však poprvé všimla, že tahle malá číslíčka jsou i na občance a že se na mě nedívají zrovna mile. Ano, občanka mi končí příští rok v květnu a dnes jsem k tomu přidala ještě zbrojní průkaz, který mi končí již v únoru. Opravdu výtečné zjistit tohle vše ani ne týden před odletem. Ano, já mám opravdu ráda běhání po úřadech! Všech najednou...

Radosti lékařů
Před odletem jsem se snažila oběhnout všechny své lékaře známé i neznámé a opravdu mě fascinovalo jak nadchnout se vždy dokázali pro mé cíle. Já jsem teď měsíc umírala na zdravotní nehody a příhody, které běžely za sebou jak na drátě a moji ošetřující lékaři se rozplývali radostí nad mou nadcházející změnou prostředí, podnebí, jídelníčku a všeho dalšího co si jen vzpomenete. Prostě - vcelku jsem prý zdravá a v pořádku, ale až se vrátím, bude to jistě excelentní stav! :D

To Do list

Jo, je toho opravdu hodně když se tak jednou rozhodnete vyjet na celý rok do zahraničí :D

Očkování
Vzhledem k tomu, že cílem mé cesty byla jihovýchodní Asie a to za víceméně dva měsíce od přijetí, nebylo kde váhat a běžela jsem prostudovat očkování. Povinné - Tetanus, Žloutenka A,B, Žlutá zimnice; doporučené - Vzteklina. Tetanus a žlutici B jsem díky bohu už měla platné, ale zase jsem nutně chtěla vzteklinu (no když je jeden známý případ, který její nákazu přežil, opravdu se mi líbila i vize tří injekcí). Výsledek? 2 modřiny na rameni, 3 odpoledne bez zátěže a sluníčka a cca 3 500 Kč v éteru, na které mi pojišťovna odmítla přispět byť desetník.

Pojištění
Nikdy nebylo mou zálibou běhat po úřadech, ale tady si to očividně užiju. První zastávkou je má zdravotní pojišťovna - Pokud vyjíždíte na dobu delší než 6 měsíců, zdravotní pojištění lze přerušit. Po návratu je nutné prokázat, že jste byli pojištěni po celou dobu někde jinde a je to. Pozitivní zprávy.. to je divné. Druhá zastávka se ale ihned stala dlouhodobější a nervy drásající. Cestovní pojištění je mor - drahé a čert aby se v tom vyznal. Kritéria jsou slušné léčebné výlohy, něco málo na zuby, pojištění zavazadel a odpovědnosti, cesta mimo Evropu a další je délka cesty a zde nastává první problém. ČTĚTE POJISTNÉ PODMÍNKY! U některých pojistek jsem málem ani nenašla ten krásný dovětek, že pojistka je sice platná na jeden rok, ale při délce jednoho výjezdu maximálně 45 či 90 dní...Jednolitý výjezd za hranice se tedy často nazývá cesta krátkodobá a ne dlouhodobá, zajímavé ne?

V neposlední řadě je tu ta úžasná část, rozhodnout se co bude člověk v zahraničí dělat. Ono, když jedete někam na celý rok, kdo na tohle je opravdu schopen konkrétně odpovědět? Vím, že odjíždím do Vietnamu pracovně, ale samozřejmě, že u toho nezůstane. Takže co, jedu jako turista nebo jako administrativní (nemanuální) pracovník? Mimochodem jsem si opravdu mnohokrát četla definici nemanuální práce, jestli splňuji alespoň tohle... Takže po dvou dnech prolézání webových stránek jsem pojišťovny začala obvolávat a koukala, že výklad jr opravdu všude jiný.

Dnes mi došla trpělivost :D a při návštěvě České Pojišťovny v jiné záležitosti jsem už konečně uzavřela svou cestovní pojistku. za cca 6 900 Kč mám pojištění na celoroční výjezd s léčebnými výlohami ve výši 6 000 000, pojištěnými zavazadly, odpovědností, úrazem a dalšími drobnostmi - a nutno dodat, ještě že umím číst... málem ze mě byl cestovatel turista! Neb jsme se s paní poradkyní usnesly, že když tam pojedu pracovně a pak si odskočím někam na výlet, nikdo mi to spadlé letadlo neproplatí. Za to když si v kanceláři prošiju ruku sešívačkou budu utíkat hodně rychle na byt, aby ze mě ta kancelář nebyla cítit... Když jsem se ale před spaním začetla do podmínek vypadl z nich fakt, že pracovní cesta je turistická a něco k tomu.

Visa do Vietnamu
Tohle je zajímavé a neočekávaně drahé téma. Občané České Republiky mají do Vietnamu visovou povinnost a tak šup pro visa. Pracovní smlouvu budu mít na 10 měsíců, visa můžu dostat na 3 měsíce a pak prodloužit. Juch! ale tady sranda nekončí. Visa do Vietnamu se totiž nejlépe zřizují online a víte proč? Zkuste se podívat na Vietnamskou ambasádu v Praze a pochopíte. Jejich webové stránky jsou prý spravovány z Vietnamu, takže poslední aktualizace proběhla mám pocit v roce 2011. Další fakt je, že tam musíte dojet a na celý týden odevzdat svůj pas, který je záhodno si pak zase vyzvednout. Stále bych to snesla, ale poslední kapka byla cena ve výši 4 000 za tříměsíční vícevstupové visum.

Takže hurá na internet! Najdete desítky stránek, které Vám pomohou získat visa v té pomalejší verzi do dvou dnů až k vám domů na e-mail. Technicky vzato se jedná jen o Dopis příslibu visa, která vám do pasu plácnou až na letišti po příletu, ale je to cesta osvědčená a když vyhledáte i nepředraženou variantu, dostanete se na poloviční cenu co by Vám nabídla ambasáda, takže ano - visa online = jasná volba!

Connecting all ... Skype

Tohle bude poslední historický příspěvek, protože se mi doba pohnula, já už málem odjíždím a už se mi prostě nechce do minulosti.

Obepsala jsem půlku světa a tiše čekala na odezvy. Přišla jedna americká negativní (no prostě jsem byla pomalá) a pár dalších co chtěli znovu poslat CV. Pak přišla ovšem Panama, kde bylo opravdu lákavé místo v oddělení marketingu místní pobočky společnosti Dell. No asi bylo hodné lákavé a tak si na nás vyžádali tříminutové video, v kterém jsme se měli představit. Ne nebudu sem dávat link, protože to video je má noční můra, ale nikdy nepoděkuji dostatečně mé drahé kamarádce, která ho se mnou natočila! No prostě 3 minuty čirého egoismu v různých koutech Brna, za slunce, za deště, sledovány homelesáky :)

Po odeslání videa přišla další čekací doba, které využil Vietnam a Filipíny a domluvili jsme si Skype Interview. Jak skvělý vynález tento komunikátor je! Vietnam byl ze všech odpočátku nejprogresivnější a tak už jsem další večer mluvila s dívkou z místního Aiesecu, která mluvila tak rychle anglicky, že jsem čas od času ani neslyšela konce a začátky slov. Hlavně mě ale zarazily její dotazy typu vadí Vám jezdit do práce městskou hromadnou dopravou? No vše vysvětlil fakt, že jsou zvyklí mít stážisty z USA... Závěr - na první pokus jsem se líbila a pokračujeme v dalším týdnu interview s budoucím zaměstnavatelem.

Všichni mě varovali v jak nekřesťanské hodiny budu kvůli interview vstávat, ale když žádáte o práci ve firmě, která se snaží udělat první poslední pro firmy v jiných časových pásmech, možná se vyhnete i tomuto. A tak jsem si hezky ve 4 odpoledne počkala na Skype call a regulérně si užila 35 minut velmi příjemného rozhovoru. Už ve chvíli kdy jsem hovor ukončila jsem se za některé jeho části mlátila do hlavy, ale to už bylo jedno. Byl to pozoruhodný rozhovor, který opravdu rozebral mé minulé pracovní zkušenosti na molekulární úroveň. Mezi otázkami mi sem tam chyběl čas se vydýchat jak rychle šli za sebou a měli úžasnou návaznost. Ještě doma a už opravdu nepřekonatelná zkušenost. No a na závěr jsem prý velmi pozitivní osoba, mám perfektní angličtinu a do firmy určitě skvěle zapadnu. No tak to beru jako přijetí :)

USA? Panama? Rusko? KAM?!?

Asi měsíc mi trvalo rozhoupat se, ale obávám se, že nikdy už pro mě nebylo cesty zpět. Doběhla jsem podepsat smlouvu a byla jsem uvedena do tajů pozoruhodné databáze myaiesec.net. Nutno říct - má to své mouchy. Je to databáze OPRAVDU obsáhlá a zevrubná, často aktualizovaná, ale zasloužila by si pravidelnou péči. Jsou místa kam se proklikáte jen s opravdu velkým snažením a pevnou vůlí.

Nicméně vším se prokousáte, když chcete a tak přišla na řadu otázka - Kam? Mapa světa je velká a já jsem si až do tohoto okamžiku neuvědomovala jak moc. První rozhodnutí padlo docela rychle - v Evropě jsem byla už dlouho, chtělo by to něco nového. I přes to mě zlákaly asi dvě severské nabídky a pak jedna Ruská, kdy mě dokonce i chtěli v Saint Petersburgu, ale až od listopadu a to jsem si bohužel nemohla dovolit. A tak začal další průzkum, začínáme s osobními prioritami a strachy.

Bojím se do Afriky. Severní Afrika mě stále ještě láká spíš na kratší dovolenou než pro život a do té jižní se opravdu ještě stále sama bojím, nebo aspoň bojím se tam jet na celý rok. Další na pořadu... Jižní Amerika? No to už je opravdu daleko a nutno dodat, jestli je nějaká krajina o které nevím zbla nic, pak je to tato část světa. A ještě je tu jeden problém - potřeba španělštiny či portugalštiny k přežití. Nevěděla jsem a otálela jsem a hledala další info. Po dlouhém zvažování jsem se Jižní Americe alespoň přiblížila a podala si jednu žádost do Panamy, ta zněla jako příslib tropického ráje s mnoha anglicky mluvícími obyvateli, Jižněji jsem nakonec zjistila, že se opravdu neodvážím. Jednou tam pojedu, určitě, ale ne tenhle rok :)

Na řadu přišla Amerika severní a musím říct, to je lákadlo jak blázen. První jsem psala do Detroitu, ale díky bohu jsem byla pomalá a dostal to někdo přede mnou, protože žít v bankrotujícím městě by mě možná děsilo... USA má ale na myaiesec.net tu neblahou vlastnost, že se přihlášky podávají přes neosobní dotazník a pokud opravdu nejste jeden vybraný z tisíce nikdy se nedozvíte absolutně žádný feedback. Nepříjemné. Jo a pro Kanadu platí dost často skoro to samé. Nicméně zkoušela jsem zde lecos, vábení je to silné.

A přišla Asie a že ten kontinent opravdu není malý! Vlastně poprvé jsem se pořádně začala probírat zeměmi v této oblasti a to uznávám, že speciálně na jichovýchodě. V databázi byly opravdu úžasné nabídky do Pakistánu a podobných, ale na tak muslimskou kulturu ještě nemám odvahu. Takže jsem hledala Filipíny, Vietnam, Malajsii, Indonesii, Japonsko a pak i třeba Čínu. Uznávám, že jsem byla trošku vybíravá, vyhýbala jsem se například přehršli nabídek z Indie a Srí Lanky, které často zněly i zajímavě, ale přeci jen 300 USD platy by mi opravdu nezaručily našetřit si zpětně na letenky.

Bohužel ze hry byla oblast Austrálie a Zélandu v základu kvůli ceně letenek, ale také díky tomu, že v těchto místech hledali tak nanejvýš IT experty a ne nás blázny z ekonomek :)

Takže finální výběr zemí o které jsem měla zájem a kde jsem našla zajímavé nabídky byl - Panama, USA, Kanada, Rusko, Velká Británie, Švédsko, Vietnam, Malajsie, Čína, Filipíny, Taiwan, Hong Kong, Singapur, Jižní Korea.

AIESEC? AIESEC!

Byly časy, kdy mi tyhle písmena připadaly jako velká nadávka, synonymu sekty, která mi byla pro smích. JÁ SE OMLOUVÁM! Tím jsem chtěla začít tohle krátké představení :)

Minulý podzim jsem se tak dívala na své CV a zjistila, že tam nemám přítomné žádné "akademické spolky". Přišlo mi to najednou děsně líto a tak jsem se rozhodla přihlásit. Do rukou mi padl AIESEC, hledající nové lidi, viděla jsem, že mé přátele v Dánsku dělá šťastnými... proč prostě ne? Zachránily mě pouze jejich časové požadavky, které se svým rozvrhem, tréninky a závody, jsem za boha nebyla schopná plnit.

Nicméně nezapomněla jsem na ně a časem jsem konečně pochopila co přesně dělají - starají se o blázny jako jsem já. Když mi přišel na mysl ten krásný nápad proložit si studium pracovní stáží, začala jsem se vrtat v AIESECových stránkách a zjistila, že možností je mnoho. Jejich služby opravdu nejsou z nejlevnějších, ale jsou důkladné.

AIESEC zprostředkovává pracovní a kulturní stáže po celém světě. Stáže jsou kvalitní a osvědčené, protože jsou vyhledávány místními pobočkami organizace. Pracovní stáže jsou placené tak, aby byl jedinec schopen v dané zemi bez problémů přežít a kulturní stáže zahrnují placené ubytování a stravování. Prostě neuvěřitelná možnost, jak vidět svět a získat zkušenosti.

Takže jsem si řekla proč ne a dostavila se na úvodní pohovor. Malá, relativně zmatená kancelář s pár stoly, židlemi (každá krásně jiná), počítači a mapami na stěnách - zatím nic uhrančivého. Přivítala a usadila mě příjemná slečna, očividně mladší než já (na to už si zvykám) leč velmi profesionálně vypadající a jednající. A začaly jsme si povídat, pro začátek v angličtině. Nějak jsem vypadla ze cviku a strašně se styděla, že nemůžu najít slova a poskládat některé věty jak mají být :D no to se ale dalo čekat... Nicméně povídání to bylo příjemné, pak ještě trocha v češtině a pak šup k volnému PC a dáme si anglický test. Krátký, ale úderný, chytákovitý a pozoruhodně mě bavil :) Intuicí jsem v hodnocení dosáhla úrovně B2, která byla potřebná pro výjezd na pracovní stáž a bylo hotovo. Až mě to najednou překvapilo. Prý se mám ozvat až budu chtít podepsat smlouvu.

Podpis smlouvy byl ale provázen faktem, že budu muset zaplatit AIESECu první poplatek ve výši 5 000Kč na který bude později navazovat další 4 000Kč vysoký. V tomhle bodě jsem se zasekla a hledala, zda mi to za to opravdu stojí. Argumenty proti - Prostě moc peněz.... Argumenty pro - kvalitní stáž, zajímavé firmy a země, přípravný seminář, vyzvednutí na letišti, během pobytu je na koho se obrátit, pomoc se zajištěním víz a ubytování v místě, při dalších výjezdech už jsou poplatky minimální... JO, beru!