Po měsíci obíhání všech úřadů, doktorů, přátel a všeho dalšího možného přišel den D a já jsem opustila Liberec. Rozloučená s maminkou, babičkou, celou rodinou sestry jsem nasedla k tatíkovi a vyrazila na životní pouť. Den před odletem jsem se setkala, se svou spolucestovatelkou a po skoro probděné noci (nebo spíše pár hodinách, přeci jen vstávali jsme ve tři), jsme vyrazili na pátou hodinu ranní na Ruzyň (nic proti Václavovi, ale Ruzyně, je Ruzyně..).
A zase jednou jsem si takhle po ránu uvědomila jak je svět malý a tak jsme při foliování kufrů potkali Libereckého spolustřelce, se kterým jsme sdílely let do Frankfurtu, kde se oddělil do směru Mexika, i tak to ale bylo velmi příjemné setkání.
Let do Frankfurtu s ČSA byl velmi pohodlný, rychlý a příjemný. Za to Frankfurtské letiště nám dalo zabrat :) Byla to moje první návštěva zde a asi ani ve snu jsem si nedokázala představit, že letiště může být i takhle děsivě velké. No aspoň bylo při tom našem šesti hodinovém setkání co dělat a kde se kochat :) Poobědvaly jsme a opravdu si užily předodletový Lounge, který nám dopřál hodinku spánku. Pak už jen nekonečný druhý security check u kterého se schromáždili pasažéry rovnou dvou letů do Vietnamu a všichni svorně pískali v branách, mě nevyjímaje :)
Naším transportním společníkem se stal Boeing 777 a dvě z jeho míst v zadní části trupu u okénka. Boeing patřil dalšímu členu Skyteamu - Vietnam airlines a musím říct, že jejich letušky v dlouhých rudých hábitech s roztomilými zástěrkami a ofrklí letušáci nás okouzlili, stejně jako jejich občerstvení, kde jsme si nemohly prominout rundu šampusu na zapití odletu z Evropy!
Let trval přes 11 hodin a bylo krásné na mapě sledovat jak znovu přelétáme Prahu, Košice... Pak přišla Ukrajina, Kaspické moře, Pákistán a při vstupu do vzdušného prostoru Indie jsem už konečně usla. Bylo až pozoruhodné, že až do Vietnamu jsme se dostaly bez větších turbulencí a já přežila i ten pocit, že to letadlo určitě každou minutu spadne :D
Když jsme se přelétli hranice Vietnamu, rozprostřela se konečně opona mraků a tam dole pod námi byla Asie. Takovou placku jsem v živote neviděla! Až jsem se podivovala jak ty řeky a kanály, které křižovaly každý kilometr, mohou aspoň nějak téct. No jejich bahnitá barva možná vysvětlovala leccos. Konečně se vesničky začaly zvětšovat až z nich nakonec vzniklo HCMC se svými říčními zákruty a věžáky, stále tak neuvěřitelně rovné.
Letadlo přistálo a my opravdu byly na druhém konci světa...
Žádné komentáře:
Okomentovat