THE Easy Riders

Vietnam je země motorek a skútrů. A pokud si tu na žádný takový stroj nesednete, jakobyste tu vůbec nebyli. Krom toho je docela dost těžké se tomu vyhnout. 

V Saigonu pravidelně využíváme služeb Xe om, tedy místních moto-taxikářů. Se svými přáteli už jsem podnikla výlety městské i mimoměstské jakožto spolujezdec. Když na to přišlo, už jsem se ten skútr naučila i řídit. Každá tahle zkušenost je jiná a každá Vám ukáže Vietnam z jiného úhlu. Ten nejlepší jsem ale našla až minulý víkend při výletu do městečka Da Lat, které je tu známo jako město lásky. Jednak díky nádherným květinovým zahradám a jednak prý díky tomu, že je tu celoročně teplota optimální k tomu, aby se tu milenci a mohli tulit a nepotili se u toho jak šílení ;-)

Můj výlet byl pouze víkendový a tak jsem z toho chtěla vytáhnout co nejvíc. Po dlouhém průzkumu všech možných turistických nabídek, jsem se rozhodla v jednom dni Da Lat projít po vlastních nohou a druhý den využít na moto tůru po okolí, místních kopcích, vodopádech a farmách. Pojďme se tu věnovat té druhé části...

Easy Riders jsou úžasným Vietnamským výmyslem. Původně banda jedinců (prý veteránů z války), kteří se naučili anglicky a začali na svých strojích vozit turisty napříč Vietnamem. Nejenže Vás odvezou odkudkoli kamkoli, také Vám k tomu podají nedocenitelný výklad někoho kdo Vietnam opravdu zná, ukážou Vám zastrčené kouty, které ve svém průvodci nenajdete a nechají Vás si výlety upravit podle jakkýhkoliv požadavků. Časem jim ovšem narostla konkurence a tak vznikla oficiální organizace a stejnokroj, podle kterého jsou jednodušše rozeznatelní na ulicích. 

Výletové taxy se liší dle náročnosti a délky výletu. Jednodenní vyjížďky začínají na 20USD, vícedenní akce jsou většinou v rozmezí 60-90USD za den. Tento poplatek pokrývá motorku, benzín, řidiče a průvodce v jednom, helmu a pláštěnku, případné vstupy, nocleh a někdy i nějaké to občerstvení. 

Countryside Tour okolo Da Lat

Přesně na čas jsem byla vyzvednuta v hotelu mým osobním řidičem Panem Thai. Milý, usměvavý a s příjemnou úrovní angličtiny. Helma byla čistá a pohodlná, stejně tak pro motorka. Bez otálení jsme v lehké konverzaci vyrazili na cestu do prosluněného dne.

První zastávka byla krásná pagoda, kde jsem se dozvěděla lehký náhled do náboženské a politické situace v zemi. Pokračovali jsme k zeleninovým farmám se spoustou jahodových polí, které tu prý rodí celoročně (no ráj!) a dál k horám. V jendom sedle jsme byla vysazena na lehký hike za výhledem. Na helmovém modelu kopce mi bylo ukázáno, že nahoře mám zahnout doleva, slézt zase dolů a tam se sejdeme. Hike byl krátký, výhled božský, ale nebyla bych to já abych nezabočila špatně, takže jsem si místní kopce obešla trošinku víc, ale aspoň jsem potkala další brokolicové a růžové pole a strašně milé farmáře.

Projížděli jsme dlouhými údolími kávových plantáží a skleníků, stavili se na květinové farmě plné gerber, růží a lilií a pokračovali dalším údolím s tentokrát netknutou džunglí. Pak přišla další "jen ve Vietnamu" zkušenost kdy jsme projížděli cestou točící se úbočím  mezi potůčky a skalkami, kterou se prostě úřady rozhodly rozšířit a aby to bylo rychlejší, rozkopali rovnou celých jejích 5km délky. Všude červený prach, náklaďáky se snažili vyhnout autobusům, ruční lámání kamenů na kostky pouze s klínem a kladivem a cesta zataresená pokácenými stromy. 

Čekala nás další velikánská kávová plantáž, tentokrát u jezera a se zastávkou. Dokonce i opičky co vyrábí Kopi Luwak tam měli! Dali jsme si pauzu a já si neuvěřitelně užila hrnek teplé kávy, na božsky čerstvém vyduchu s pohádkovým výhledem. Jen o kus dál čekala malá rodinná výrobna hedvábí plná červíků bource a jeho kokonů, no a pak také krásných šál a kravat. Poslední předobědový krok byly Elephant Waterfalls, kde jsem byla zase vyslána po vlastní ose se kochat a že bylo čím! Trocha bahna, lehká sprcha, ale nádherné to bylo. Jedna pagoda, veliký zelený šťastný Budha a hurá na oběd. 

Na cestě zpět jsem viděla výrobu rákosových košťat, kterou se tu sezónně živí nejchudší rodiny a zastavili jsme se v jedné Minority Village, což byl asi nejsilnější zážitek dne. Žil zde jeden z místních horských kmenů, někde napůl mezi jejich vlastní kulturou a tvrdou civilizací, která je dohonila když se sestěhovali z kopců do rovin a začali zde pěstovat kávu. Architektura jakou jsem ve Vietnamu ještě nepotkala, nářečí, kterému Vietnamci nerozumí a bída jejich originálního života hned vedle zaparkovaných motorek současné mládeže. 

Cestou zpět do města jsem už měla všeho plné kecky (přeci jen noční jízda ze Saigonu byla unavující a východ slunce v Da Lat strhující), ale ještě jsme zvdládli si prohlédnout zapomenuté vlakové nádraží. Pak jsem byla návrácena domů, zplatila 500 000VND, dostala vizitku, slíbila že kontakt uveřejním na blogu a nadšená šla ze sebe dostat prach cest.

Co víc říct... Pokud si chcete Vietnam opravdu užít, naučte se řídit sami pořádnou motorku a nebo alespoň jeden den obětujte své úspory a najděte svého Easy Ridera. Pro mě to byl nejlepší den ve Vietnamu, věřím, že vy nebudete nespokojeni. Jen jedno varování - hledejte ty originální řidiče. Za prvé si to zaslouží za ten nápad a snahu vybudovat si jméno a za druhé Vám budou poskytnuty lepší služby.

Přeji svěží vítr ve vlasech Vám všem!

Phu Quoc - Konečně tropický ráj

Konečně jsem našla lokalitu, o které hodlám hrdě tvrdit, že pokud chcete vidět Vietnam v plné kráse, jeďte sem. Phu Quoc je ostrov na jihu Vietnamu, vlastně až u Kambodži. Čeká tu na Vás bledě modré, absolutně průhledné moře, palmy, prázdninové resorty i nízkonákladové ubytování, klasická vietnamská městečka a trhy, autentická kuchyně, spousta absolutně čerstvých mořských plodů, džungle, památky z války, pár asfaltových cest, spousta kodrcavých prašných dálnic, velmi pohodlné malé letiště a spousta úžasných zážitků.

Jak na to?

Na Phu Quoc se dá velmi pohodlne doletět z mnoha destinací. Ho Chi Minh a Hanoi jsou určitě dobrá startovní místa, ale najdou se i mezinárodní destinace v Malajsii, Kambodže, snad i v Thajsku, odkud správné letadlo chytíte. Další možností jsou trajekty z delty Mekongu nebo z Kambodži. 

Doprava po ostrově samotném je také krásně jednoduchá, i když na začátku jsme se na ní pěkně nachytaly. Na ostrově jsou dvě letiště. To pro domácí lety, je ideálně umístěné víceméně v centru hlavního městečka. Jeho problémem ale je, že je mimo provoz, takže odkudkoliv přiletíte na letiště mezinárodní, které je pár kilometrů na jih. Nepříjemné je pouze fakt, že pokud nemáte zajištěn odvoz, budete si muset vzít taxíka a na jejich taxametr je ta cesta do civilizace přeci jen dost dlouhá... 

Ve zbytku času se dá pohybovat pěšky, na kole, na motorce či v autě. Verzi pěšky nedoporučuji, je to daleko a je tam prostě moc teplo. Kolo zní zajímavě a určitě se s ním dostanete na lecjaká úžasná místa, ale potřebujete mít hodně času. A nezapomínejte, že většina ostrova přeci jen už není tolik obydlená, takže zásoby vody s sebou!

Další možnost je určitě si pronajmout auto, ke kterému ve Vietnamu většinou dostanete řidiče. Nicméně tuhle možnost určitě doporučovat nebudu. Krom toho, že přijdete o všechen ten čerstvý vzduch, zvuky a vítr ve vlasech, budete hlavně perfektně naklepaní a určitě si to neužijete. Mají tu asfaltové silnice, ale opravdu jich není mnoho a ten zbytek je prostě takový drkotavý. Nakonec jsem si nechala možnost nejlepší a to zapůjčení motorky/skútru, prostě dvojkolého motorového vozidla. Nenadřete se v tom vedru tolik, ušetříte čas na průjezd opravdu celého ostrova a těm dírám v cestách se zvládnete vyhnout. Navíc ty výhledy je k nezaplacení vidět. Cena automatického se pohybuje kolem 150 000VND na den.

Kde složit hlavu?

Na tomhle ostrově si opravdu můžete vybrat co je vaší mysli nejbližší. My bydlely na velmi nízkém rozpočtu jako obvykle a našly příjemné (velmi zapadlé) místečko se studenou vodou, netopýrem jako domácím mazlíčkem, skvělými snídaněmi, studenou sprchou s oblázkovou podlahou a perfektně funkčními mosqitierami. Na výběr ale jsou resorty v centru turistické oblasti v mnoha podobách - mnoho podlažní hotely, bungalovy, lázeňské služby... Je možné si také vybrat i nějakou odlehlejší část ostrova, kde má každý resort sám pro sebe nádhernou pláž, nebo alespoň její část a k tomu jako bonus božský klid od ruchu civilizace. 

Dalším faktem je, že se tu staví a to v neuvěřitelných rozměrech. Developeři šílí a absolutně minimální Vietnamské restricke v této oblasti je v tom jen podoprují. Takže za pár let zde najdete i areály rozlohy kilometru čtverečního, plné bazénů, barů a restaurací, abyste z nich nemuseli vystrčit ani nos pokud byste nechtěli, ale varuji Vás, byla by to škoda. 

Co vidět?

Na prvním místě jsou určitě pláže, ale ty bych tématicky oddělila. Dále tu je jedna večerní atrakce v hlavním městečku Duong Dong = místní Night Market. Samozřejme zde najdete i suvenýry, ale hlavně sem zajděte na večeři. Mají největší výběr čerstvých mořských potvor co jsem zatím ve Vietnamu viděla a ceny kupodivu ještě nejsou úplně přemrštěné. Jen pokud byste nedostali co jste si objednali, ozvěte se! Je to trošinku lidská džungle, ale ta atmosféra a vůně jsou nezapomenutelné (pozitivně). Po večeři se projděte do přístavu na nějaký dezert (například domácí zmrzlinu) a džus nebo kávu a nezapomeňte vylézt na místní hrad, který je něco mezi majákem a pagodou. 

Dopřejte si cestu na jih. Je možné jet jak podél západního pobřeží a přilehlých pláží nebo středem ostrova, obě cesty mají něco do sebe. Pokud to vezmete středem, stavte se na jedné z pepřovníkových farem. Je to jen na chvilku, ale určitě něco nového a zajímavého, Zároveň můžete místní pepř ochutnat i koupit - koho kdy zabila malá podpora lokálního farmářství. Kus za plantážemi se také dá zahnout nenápadnou odbočkou do prava do kopce. Vydržte celý kopec a odmění vás Sung Hung pagoda svým nekonečným klidem a bohužel zarostlým výhledem. Pokud se budete držet vlevo, dojedete do rybářské vesničky Ham Ninh, která je dobrým místem třeba na klidný oběd. Jen pozor na ceny, vzhledem k tomu že v jídelních lístcích nemají ceny, může vás účet docela nemile překvapit. Úplně na jich ostrova do městečka An Thoi jsme bohužel nedojely, ale prý je hezké, poklidné a zase velmi chutné. Cestou k němu ale určitě nepřehlídněte The Coconut tree prison, ale upozorňuji, že se jedná o zážitky pro silné žaludky. 

Kolem Duong Dongu jsou také sladkovodní vodopády,což je po všechné té soli určitě příjemná změna. My navštívily Suoi Da Ban. Příjezd bylo docela dobrodružství, protože místní navigační systém spíše než cedule obsahuje babičky a dědečky popíjející kafe u silnice. Jeden šílený závěsný most, krátká procházka a pak už příjemně chladná voda proudící po vysluněných kamenech, barevní motýli, šídla, zpívající ptáci. Bylo to krásné. 

Pokud se vydáte na sever, čeká Vás džungle. Severovýchodní část ostrova pokrývá národní park i s místní nejvyšší horou. Ten je ovšem v současné době perfektně neprostupný. Do budoucna se plý pránuje trasa na vrchol oné hory pro ten nepřekonatelný výhled. Tak snad tam neudělají rovnou dálnici, ale úzký příjemný trek. Severozápadem vede krásná červená cesta, lemovaná majestátními stromy a později i džunglí. nedoporučuji jí procházet jen tak na vlastní pěst, ale v jednom místě je možné nalézt "Forest Walk", tedy asi 2km dlouhou procházku do středu lesa. Alespoň nahlédnout tu stojí za to. Když se vaše cesta poté stočí na jih podél moře, potkáte rybářské osady sušící tisíce malých rybiček.

Pláže!

Asi nejzásadnější kapitola. Voda je tu božská = perfektně čistá, teplá, v rámci počasí klidná. Co už mě trošinku štvalo byla mělkost místního moře. Někdy bylo dno dokonce tak hrbolaté že jste se cestou od břehu střídavě brodili níž a výš, ale třeba 50m vám voda nesahala víc než po pás. Dalším problémem je místní příliv, naplaví sem totiž ledacos a ve většině případů se o to už nikdo ani nesnaží starat. Samotřejmě ty největší resorty si své pláže uklidí, ale pak najde nádhernou, opuštěnou zátoku a na tom běloskvoucím se písku je linie opuštěných bot, lahví, sáčků... A taky to moře většinou není moc živé. Pokud chcete šnorchlovat nebo potápět se, budete muset pravděpodobně až na jich k ostrůvkům pod An Thoi a nebo někam hodně daleko od břehu. 

Nejznámější pláží je Long Beach se všemi svými perlovými farmami a resorty, které si jí udržují čistou. Kvůli tomu, je ale také relativně přelidněná i když díky její orientaci na západ nehledejte lepší místo pro sledování západu slunce. A po západu slunce to tu také náramně žije díky přehršli klubů, ale kdo by si ten drink na pláži nedal? Také pokud se podél ní projedete na jih, daleko od zástavby Duong Dong, užijete si její tišší oblasti, které určitě stojí alespoň za návštěvu, než je pohltí nové resorty. 

Lonely planet vám doporučí pláže na jihu ostrova jako například Sao Beach. Je ukrytá, krásná, ale na východě a za horami, takže určitě nedoporučuji na odpoledne. Také pokud fouká, tady bude stoprocentně zvýřené a vlnovité. 

Za návštěvu určitě stojí pláže na severozápadě. Navštívily jsme Ganh Dau Beach, na které se také nachází docela příjemný, leč drahý restaurant. Také je možné se tu podívat na malý Turtle Island, odkud musí být božský pohled na celé západní pobřeží. Trochu níž najdete další pláže a zátoky, některé úplně opuštěné, jiné s resorty, které Vás ale bez problémů pustí do svého areálu. 

Phu Quoc je prostě ostrovem pro všechny, tak si přijeďte najít to svoje :)

Vietnamská pracovní kultura, nebo alespoň život v TPL 2

Dnešní den je prostě za trest. Je pátek. V práci nemám perfektně co dělat. Hlavně ale zítra ráno odlétám na krásný ostrov, se spoustou nádherných pláží, seafoodu a klidu. To je krajně demotivující... O to víc si tu všímám maličkostí, které dělají život v TPL jedinečným. 

Toaletní papír

Nevím jakto, ale ty největší problémy, které jsme tu měly se zatím vždy týkaly toaletního papíru. Jeden takový nás potkal i ve firmě. Dámské záchody tu máme na našich třech patrech troje. Dohromady to je přibližně 12 kabinek, tedy 12 rolí toaletního papíru. Vzhledem k tomu, že v naší firmě převládají dámy nad pány, dovolím si říct, že nás tu bude skoro 300. A všichni víme jak často dívky chodí na toaletu. 

Když jsme přijely, byl tu zaveden systém - jedna kabinka = jedna role toaletního papíru na den. To znamená, že papír tam byl pouze v rozmezí od 8 hodin ráno do 2 hodin odpoledne. Což je krajně nepříjemné pokud pracujete od 6:45 do 15:45. Stěžovali jsme si, dlouho. A výsledek? Nějaký ten toaletní papír navíc jednou za čas dostaneme (určitě ne v pátek z nějakého důvodu), ale hlavně nám na držácích na papír přibyly nápisy:

Save Paper / Šetřete s papírem

Save Trees / Šetřete stromy

Save the World / Zachraňte svět

Pracovní doba

Jak jsem výše psala, moje pracovní doba začíná velmi nepříjemně brzo ráno a zdá se že trvá 9 hodin. Ano, začíná brzo, také ale naštěstí relativně brzo končí, takže s místním soumrakem v 6 hodin, mám šanci ještě venku vidět slunce. A těch 9 hodin je také relativních, je v nich totiž skryta hodina a čtvrt přestávek. První z nich máme svačinovou, 15 minut začínajících přesně v 10 hodin. V kanceláři začne hrát hudba, všichni otevřou Facebook a my hladoví co nás už nebaví sedět, se vypravíme ven. V areálu firmy je kantýna, ale ta je tak předražená, že už tam pomalu nikdo nechodí. Před firmou už jsou ale zaparkovaní svačináři. Máme koblihovou paní s koláči, ale také rýžovým chilli papírem, Fazolovou paní se všemi možnými druhy fazolí na sladko a máme Kokosáka s jeho kokosovými plackami a koláčky. Pro mnohé je dopolední samozřejmostí káva, pro jiné kokos a tak se ještě projdeme za roh pro jakkýkoliv z našich vysněných nápojů.

Druhou pauzou je oběd ve dvanáct hodin a to je teprv příjemné, protože na něj máme celou hodinu. Za tu dobu se stihnete rozhodnout co chcete dnes jíst, zajít si do dané restaurace, v pohodě a v klidu se naobědvat, popovídat si, vše bez problémů strávit a ještě se vrátit do kanceláře na odpočinek. A s tím odpočinkem to myslím vážně. Většina Vietnamců obědvá v kanceláři co si přinesli, takže první půlhodinka je s hudbou a plná mlaskání. Poté zhasne půlka světel, hudba se vypne, vytáhnou se polštáře, hlavy se přikryjí mikinami a spí se. Taky jsem to zkusila, není to nic pohodlného, ale často to opravdu pomůže. Od 12:45 se nám tu promítají cvičení do stísněných prostorů, abychom se případně mohli trochu protáhnout a ve 12:55 zase trochu hudby na probuzení. 

Svačinky

Tohle je jak jsem zjistila trochu specialita mého týmu, ale o to ho mám radši! My se tu prostě máme rádi a tak se dělíme o vše k jídlu co kdo přinese. Možná díky tomu skončíte jen s jednou sušenkou z balíčku, který jste přinesli, ale až Vám během dne na stole přistane banán, bonbon, rýžový papír, popcorn nebo cokoliv dalšího, přestanete zvlykat. A navíc i díky tomuhle systému jsem ochutnala spousty věcí, které bych se sama bála i koupit :D

A jako bonus, někdy společně i obědváme a to jsou teprv kancelářské zážitky!

Toaletní cestování

Nemyslete si, že jsem nějak fixovaná na tohle téma, ale ještě musím udělat krátkou poznámku. Víte jak jsme na střední škole vždy chodili na záchodky po skupinkách? No tak tady se to praktikuje také. Nevadilo by mi to, já chápu, že si chtějí popovídat, ale když tam člověk dorazí zrovna za nějakou větší skupinkou... Ty fronty jsou děsné :)

Vietnamská pracovní kultura, nebo alespoň život v TPL

Jsou zážitky uvěřitelné a pak ty co nad nimi kroutíte hlavou ještě měsíc. Pracovní život ve Vietnamu je určitě jeden z těch kroutících. Dost možná mám tenhle dojem hlavně díky tomu, v jaké firmě pracuji, ale co tak slyším kolem sebe, nebude to taková vyjímka.

Náš pracovní kolektiv je relativně dost mladý a také dosti nestabilní. Lidé odchází, jsou vyhazováni a stále se objevují další. Nicméně všichni jsou tu ochotní Vám kdykoliv s čímkoliv pomoci a když jste tu nový, cítíte se ihned jako doma. Když to vezmu dle věku, tak se většinou pohybujeme tak od 19 do 25 let pouze s několika málo vyjímkami, což do firmy přináší jakýsi vítr náhody. Kroky nás mladších a nezapracovaných generací bývají vždy trošku nevyzpitatelné, pro Vietnamce to platí dvojitě.

Týmové meetingy a tréninky

Zatím jsem měla jen třikrát tu čest zúčastnit se takovýchto aktivit, ale zase je určitě nezapomenu až do smrti. První příležitost přišla hned ze začátku mého pobytu. V naší největší konferenční místnosti se sešel celý tým, což znamená více jak 100 lidí. Celý meeting probíhal formou hry, kdy se moji milý kolegové rozdělili do skupin a byli podrobeni kvízu o programu, ve kterém jsme všichni tou dobou pracovali.

Měla bych to celé asi popsat tak, aby to dostatečně zapůsobilo na všechny vaše smysly, tak jako na ty moje. No nebude to lehké, takhle ječet nedokážu snad ani na živo, natož písemně? Nicméně... Co otázka to boj. Co odpověď to vysoká nervozita a dlouhé porady. Co bod to bujarý jásot i hlasité protesty. A to jsme opravdu řešili jen pracovní otázky. Takové nadšení se prostě často nevidí. V druhé polovině přišlo testování povědomosti o České republice a v tu chvíli všichni ještě přidali na hlasitosti!

Nicméně nejkrásnější chvíle přišla při odměňování nejlepších (a samozřejmě i všech ostatních), kdy jsem byla jmenována předávačem. Ve Vietnamu se normálně ruka nepodává ani při pozdravu... To byly pohledy když jsem jim chtěla řádně pogratulovat!

Další příležitost mi byla dána velmi nedávno a to byl teprv hluboký náhled do vietnamské kultury. Naše firma má jakýsi systém osobního rozvoje, ve kterém si pracovníci stanoví své cíle a bývá jim na dobrovolné bázi poskytnuta možnost tréninků. Náš tým zrovna jeden takový trénink čekal a nějak se stalo, že jsem byla široko daleko nejkvalifikovanější osoba pro jeho plánování. Bylo mi dáno 20 lidí, kteří se navzájem neznají, dvě hodiny, velká místnost a drobný kancelářský materiál na požádání. Cílem byl team building a cviření pro budování sebedůvěry, důvěry, komunikačních schopností a anglických dovedností. WOW. Ale ono mě to wow jako obvykle brzy přešlo...

Z 20 lidí neznajících se, bylo 17 znajících se, z toho jedna těhotná. Ze dvou hodin byla skoro jen jedna a půl, Vietnamci prostě na čas a najednou nechodí. No a samozřejmě mé angličtině nikdo nerozuměl, což by mi nevadilo, kdyby vietnamština nebyla ten kouzelný jazyk co potřebuje 5 vět pro přeložení jedné anglické. Zároveň je také trochu problém když se překladatel (v tomto případě má supervisorka) předem neseznámí s podstatou aktivit a začne vysvětlovat i ty části, na které mají účastníci přijít sami. No a poslední problém přijde v bodě kdy byste si přáli nějaký feedback jak v mluvené podobě na jednotlivé aktivity, tak v psané na celý trénink. Z toho co říkali dodnes nevím bohužel ani slovo. To co mi napsali, jsem si musela nechat přeložit a obávám se, že mi toho v překladu dost uniklo.

Tuhle aktivitu, samozřejmě se změněným programem, jsem o 14 dní později opakovala. Už jsem z toho nebyla tak vyděšená já ani účastníci, kteří minule měli tendence se mě trochu bát. A přeci jen jsem měla v zádech ten nad očekávání dobrý feedback.

Jaké jsou poznatky? Vietnamci jsou nadšení pokud mohou pracovat a ještě víc pokud si mohou s prací hrát. Jejich hravost je nekonečná a to napříč věkovým spektrem. Jako většina asijských národů, i oni se bojí "ztratit tvář" a tak je někdy velmi těžké je donutit dělat věci poprvé. Proto třeba většina i když něco anglicky umí s Vámi prostě mluvit nebude, protože nechtějí chybovat. Stejně tak Vám dost často neřeknou ne, když je o něco požádáte. To ovšem neznamená že by souhlasili. Popřípadě, pokud jim něco vysvětlujete, vše Vám odkývou, ale to neznamená, že pochopili. Vietnamci nemají nějaké zásadní tendence se hádat a jsou velmi kompromisní. Těžko se mi tu s nimi hrají aktivity, které jsou založené na prosazování svého názoru. Kde my se hádáme půl hodiny do krve, vietnamská skupina má za 10 minut pokojně hotovo a dolaďuje detaily.

Turkey Dash

Společnost, ve které v současné době pracuji, je na trhu již přes deset let a zaměstnává kolem 400 lidí. Tak proč něco takového neoslavit pomocí těm co to potřebují? Tohle rozhodnutí tu padlo asi tak ve chvíli kdy jsem nastoupila. Měsíc poté se vedení rozhodlo zorganizovat charitativní běh, jehož výtěžkem potěšíme dva sirotčince a Operation Smile ve Vietnamu.

Organizace akce byla pro evropana něco neuvěřitelného a to jak u příprav tak u finální podoby na místě, ale tomu se tu dnes věnovat nechci. Byl to ve finále pro mě jako účastníka a přispěvovatele velmi příjemný zážitek, na který chci vzpomínat v dobrém.

Datum bylo stanoveno na 17.11. a vzhledem k americkému směřování naší firmy, jsme přejali celé to krocaní  Díkůvzdací téma. Běh byl naplánován na 4km kolem Crescent Plazy v distrisktu 7. Tato oblast je známá jako oáza klidu a pořádku na jižní straně města. Nebo také jako cizinecké ghetto, protože je to jakési nové město stavěné dle západní architektury, plné krásných, moderních bytů a kanceláří. 

Vstávali jsme v 5, na místě jsme byli v 6:30 a čekali až se sejde dav. Docela mě překvapilo, že dlouhou dobu jsem byla na místě jediný sportovně oblečený člověk, kdy všichni ostatní přišli v džínech a dost často žabkách, dokonce nějaké podpatky jsem zahlédla. Všichni jsme ale dostali jako odměnu za účast trička v jedné ze zářivých barev a tak se pohled na nás alespoň trochu vylepšil. Dokonce velmi protože i když jsem to nečekala, ty barvy nám opravdu slušely. 

V 7:30 přišel na řadu plánovaný taneční flash mob, nebo spíše trocha spartakiádního cvičení, protože mu předcházel skoro měsíc organizovaného nacvičování a přímo na místě pak nástup do řad s přesnými rozestupy. Že tanec se nakonec povedl až na 4. pokus už asi nemá cenu rozebírat. Když si odmyslíte tyhle detaily, vypadalo to v té barevné míšenici opravdu dobře.

Vyběhli / vyšli jsme a utíkali jsme o to rychleji o kolik víc svítilo slunce, protože všichni chtěli do stínu. 4 km v dobré společnosti se dají snést velice dobře a tak jsme za chvíli byli v cílové rovince, plácli si se šéfem a za odměnu a přežítí dostali ledový čaj a sojového nanuka.

Doufám, že děti, které ty peníze dostanou, budou mít ještě větší radost, než jakou jsem měla já, že to vlastně vše proběhlo bez problémů!

Vietnamský Halloween v mém podání a tak dále...

Psáno 2.10.2013

Jak se tu tak tiše usidluji, usoudila jsem že Saigon vlastně není místo, které bych považovala za nutné jako turista navštívit. Jediné opravdu zajímavé tu je Muzeum války, ale obávám se že bez těchto dvou hodin deprese se taky dá bez problémů žít. Tady ovšem mé úvahy neskončí. Saigon je totiž místo, které je potřeba opravdu zažít a prožít!

Jsem tu už něco málo přes dva měsíce a teprve teď si to tu začínám na plno užívat. Ano užívat, protože se mi tu prostě neuvěřitelně líbí :) Co mě tak dlouho zdržovalo? Spousty maličkostí. Tak třeba, že neumím Vietnamsky. Netíží mě ani tak, že se nedomluvím se všemi, na to jsem zvyklá, ale tady to například znamená, že budete mít problém se mimo centrum najíst, protože od jisté vzdálenosti se anglického překladu nedočkáte. Teď už jsem se ale byla schopná naučit jména hlavních místních jídel a začala jsem zjišťovat jaké lahůdky se například dají nalézt přímo v naší ulici! Bún Chá / Phó / Banh Cuon / Banh Xéo / Bún Thit Nuong a další (a kdyby moji místní přátelé viděli jak jsem ta jména napsala... zlobili by se :D)... 

Dalším problémem byl fakt, že jsem se permanentně ztrácela. Považuji se za člověka s relativně slušným orientačním smyslem, ale místní změť ulic a uliček mě perfektně vyřadila z provozu. Pomalu se mi místa ale začínala spojovat a dávat smysl. Je to velké město, takže k dokonalosti mám daleko, ale opravdu se blížím k tomu, že regulérně trefím, nebo alespoň vím jak se dostat do správné oblasti. 

No a co víc člověk má chtít než vědět co jíst a jak se k tomu dostat? Někdy to po tom dni práce chce také kvalitní společnost. Musím říct, že i v tomhle bodě = mission accomplished! A to na optimálně internacionální úrovni...

Takže abych se dostala k tomu Halloweenu... Byl to pro mě ze začátku jen další nudný pracovní den, ale v jeho konci jsem docenila několik jeho malých detailů. V první řadě to bylo mé nechutně brzké ranní vstávání (budík na 5:40), díky kterému jsem ale schopná se z práce vykopat před čtvrtou a užít dlouhé odpoledne. Včera už jsem měla tak plné zuby našeho distriktu, že jsem se hned sbalila a chytila autobus do města.

Hlavním cílem byla pošta, kvůli další sadě pohledů, které čekaly na odeslání (poznámka: kdo nedostal a měl by zájem, dejte vědět :P) a další, které jsem se tam chystala napsat, což je také příjemná odpolední činnost, speciálně na tak hezké poště. Bylo ale pouze třičtvrtě na pět po jejich dopsání a já měla skoro dvě hodiny do svého domluveného večeřového rande. 

Pomalým krokem sledujíc nadšené turisty jsem tedy opustila poštu a vyrazila na lov příjemné kavárny. Vyhrálo Highlands Coffee, protože z těch mě nejbližších mělo nejpohodlnější sedačky. A přeci jen je to relativně nový, čistě Vietnamský kavárenský řetězec, tak proč ho neprozkoumat. Kavárny jsou totiž ve Vietnamu pozoruhodně důležitým prvkem a najdete jich tu ne destíky, ale stovky. Je tu snad větší koncentrace kaváren než restaurací a to už je co říct. Jsou úžasné a to nemluvím jen o kvalitě místní kávy, ale hlavně o vždy nadšeném personálu a vynalézavosti co se týká prostředí. Na každém rohu najdete nějakou, kterou prostě musíte navštívit po prvním pohledu oknem dovnitř. 

Když se vrátím ke kvalitě kávy ve Vietnamu, musím říct, že na mě měla zásadní vliv při vybírání z kavárenských menu. Jaksi tu neuvažuji o kapučínech, latté či takových podobných věcech. Místní ledová černá káva, případně s kondenzovaným mlékem totiž vždy potěší na těle i na duši svou jednoduchostí a neuvěřitelně plnou chutí. Takže moje včerejší volba bylo zase Ca phe sua da a s ním jsem se usadila do příjemného koutku a otevřela knihu. 

Strávila jsem tam skoro hodinu a půl s jednou kávou a náramně si to užila. Všude kolem běhaly děti v barevných pláštících a s pomalovanými obličeji, že si člověk připadal jak v zajetí běhajících dýní. Hrála strašidelná halloweenská hudba a já lítala myšlenkami v Japonsku, protože jsem tu konečně ukořistila Memoirs of a Geisha a zatraceně se mi ta kniha líbí!

Pak konečně přišel čas na večeři a já se setkala ve své povznesené náladě s jednou ze svých nejmilejších Vietnamek a vyrazily jsme na mořské potvory. Měla jsem přání ochutnat kraba a tak mi na stole přistálo hned několik klepet v dobrovodu nějakých těch šneko-mušlí v kokosovém mléce a dalších v máslovém sósu. A největší kouzlo toho místa bylo, že bylo čistě Vietnamské, včetně menu, takže by storpocentně zůstalo neobjeveno nebýt dobrých známých, co mají dobré jídlo rádi stejně jako já.

Měly jsme stále hlad a tak jsme vyrazily ještě pro Bánh mi a zase na neuvěřitelné místo. Tyhle místní bagety se většinou prodávají podél cest z malých pojízdných stánečků, to je vše ale slabý odvar. Tahle pocházela z kamenného obchodu, který měl víc zákazníků než místní Burger King. Vážila snad půl kila a byla neuvěřitelně dobrá. 

A abych se dostala k tomu Halloweenu... Já takové párty nevyhledávám, ale nikdy jsem nepomyslela jak po nich budou toužit Vietnamci! Bagetu jsme chtěly doprovodit čerstvým džusem od Bui Vien (místní nejživější párty ulice), ale už jen pohled na dopravu a zácpu u parkoviště když jsme přijely nás dostatečně odradil. Ani jsem nevěděla, že Saigon může pozřít tolik mladých jedinců a že se opravdu všichni dnes rozhodli sejít na jedné ulici! Odpolední dopravní zácpy jsou nic proti tomu co jsme viděly, když se ani motorka na silnici pohnout nemohla, nemluvě o tom autobusu, který měla v zádech

Přesunuly jsme se tedy na jinou adresu a to do parku mezi Independence Palace a Notre Dame, kde se většinou schází studenti, povídají si, hrají, zpívají, pijí, jedí, užívají si. Když přijdete, dostanete noviny pod zadek a po celém parku funguje centralizovaná obsluha ke všem přilehlým občerstvujícím stánkům. Dnes si ale ani tady málem nebylo kam sednout a když už jsme našly svůj kus volného obrubníku, málem jsem z něj spadla, když se obsluha objevila s maskou týraného orangutana na hlavě. A jako bonus? V půl jedenácté se celý park perfektně vyprázdnil jak mladým Vietnamcům zahrozila večerka. 

Vracela jsem se domů unavená, přejedená, nadšená, spokojená a těšící se na další podobné zážitky. Poučení? Nebojte se cestovat dlouhodobě, má to neuvěřitelné výhody a pokud to přeci jen nepůjde, snažte se alespoň potkávat místní lidi. Teprve tehdy zažijete nepoznané!

Temná strana Saigonu

Vždy když odjíždím mimo domov (a je relativně dost jedno jak daleko jedu), všichni mě varují ať si dávám pozor, že mě někdo okrade, znásilní a zabije. Jsem na to docela úspěšně alergická. Ta možnost tu samozřejmě je, ale já tvrdím, že je asi tak stejná jako když půjdu doma nakupovat... 

To samé mě tedy samozřejmě čekalo když jsem odjížděla do Saigonu. Ne to samé, desetkrát takové co obvykle to bylo! Protože vcelku nikdo vlastně netušil kam a do Čeho jedu. Já jsem člověk, který si hlavu moc nezatěje uvažováním co by kdyby a řeším až situace, které regulerně nastanou. A také věřím, že pokud se člověk nestrachuje každou vteřinou, že se něco stane a netváří se permanentně vyděšeně, má o mnoho větší šanci, že se mu opravdu nic nestane. 

Vietnam a Saigon speciálně mě ale přeci jen trošku překvapil. Cítila jsem se tu od začátku bezpečněji než v mnoha jiných městech, které jsem navštívila. Ano, všichni tu na Vás na ulici zírají, někdy i s otevřenou pusou, ale i tak nějak chybí ten pocit, že Vás každou chvíli někdo zezadu přepadne a mrtvolu bez peněženky odvleče do křoví. O to víc mě překvapily historky a návody co dělat a nedělat. 

V první řadě nutno říct, že Vietnamci i když se Vás pokusí okrást nesnaží se Vám ublížit. Jsou země kde na Vás v první řadě vytáhnou nůž. To se tu stává jen opravdu vyjjímečně. O co se tu budou snažit, je Vám prostě sebrat kabelku/batoh a dostat se s Vámi do orpavdu nejmenšího možného kontaktu. To znamená, že s největší pravděpodobností budou minimálně Vaši zloději sedět na skútru a vy půjdete prostě někde pěšky, nebo budete sedět na skútru oba.  Skútroví zloději jsou většinou dvojice mladých "mužů" kolem 25 let, jeden řídí, druhý má volné ruce. Jdete-li pěšky, budou vám chtít strhnou tkabelku z ramene a nemůžu říct, jestli je lepší jí mít na jednom rameni, která lze jednodušeji strhnout, nebo křížem přes tělo, protože to víc bolí... Pojedete-li na motorce pokusí se o to samé a tam už jim je relativně jedno co to s Vámi udělá. Ještě horší je když sedíte na motorce a máte na zádech batoh s uchem nahoře. Za ten se opravdu skvěle z motorky strhává. 

Většina těhle zážitků je z doslechu, jen jeden se včera málem stal realitou. Byly jsme ve městě, přecházely ulici a najednou se ke mě blížíl skútr. Vzhledem k tomu jak jel blízko očekávala jsem, že mě spolujezdec chce pouze odstrčit z cesty, když ke mě vztáhl ruku. Ta ruka ovšem skončila na uchu mé kabelky, kterou se mi pokusila servat z těla. Měl smůlu, nevěděl co je to kvalitní češká kabelka. Ale šok a zkušenost to byly zajímavé. 

Poznámka 1: Je skoro jedno jestli máte kabelku na zádech nebo vpředu. Možná se lupiče všimnete ale neuděláte s tím stejně v tu chvíli skoro nic.

Poznámka 2: Jediné co Vám kabelku a její obsah zachrání je kvalitní materiál, což se včera prokázalo. Pokud taška nebo její popruhy neprasknou, spíš zloděje strhnete z motorky než že by on udělal něco Vám. (Maminko děkuji, tahle byla od tebe a je stále vcelku a v mém vlastnictví!!)

Poznámka 3: Na motorce nikdy nemějte nic na zádech. Pokud možno zacazadla narvěte pod sedačku nebo mezi nohy a nikdy z tašek za jízdy nic nevytahujte, jako třeba mobil nebo foťák. To je opravdu činnost na vlastní nebezpečí. 

Poznámka 4: I když se budete snažit své věci chránit, určitě nemá cenu sebou nikdy tahat originál pasu, velké sumy peněz a cenosti. 

Poznámka 5: Nikdy si kabelku/tašku/cokoliv neodkládejte v restauracích jen tak na stůl, speciálně pokud sedíte u silnice. Ani si nevšimnte jak rychle by zmizela. 

Poznámka 6: Tvařte se hrdě, sebejistě a nebojácně. Snažte se omezit chůzi v podnapilém stavu. 

Pekařský ráj

Zatím jsem moc nepsala o malých radostech života tady, ale tentokrát se prostě nemohu nepodělit.

Všechno to začalo jednoduchým faktem, že moje kolegyně má narozeniny. Problém je v tom, že v klasické podobě tohle je přesně ta doba, kdy já se nořím do kuchařek, nakupuju tuny mouky a čokolády a tvořím. No ale co s tím ve Vietnamu?

Mám jedno opravdu velké štěstí a to, že v současné době bydlím s malou elektrickou troubou pod jednou střechou, což se v Asii celkově moc často nestává. Nevědí o co přicházejí! Nu a tak jsem si řekla, že se přeci nebudu omezovat a vyrazila jsem do světa pokořit druhou překážku, zvanou suroviny. A o té bych Vám ráda pověděla víc, protože to jsou zážitky, jaké se těžko dostávají z hlavy.

Když tu zajdete do opravdu velkého supermarketu, nejdete leccos, ale nikdy ne vše. Zároveň si často dost zbytečně připlatíte. A tak jsem obeslala sociální sítě a vypátrala obchod proslavený množstvím  importovaného zboží. On dokonce není jen jeden, ale dva hned vedle sebe nalepené. A je to vyslovené blaho pro všechny, kterým ve Vietnamu schází něco z domova a pár vietnamských bonusů k tomu. 

Mým cílem bylo sehnat suroviny na relativně rychlý, přenosný a nenáročný moučník, který je možné upéct v malé troubě. Po dlouhém zvažování padla volba na muffiny (na počet let oslavenkyně) a příchuť měl určit obchod. První mi do oka padl kypřící prášek. Nejsou tu troškaři, takže mám pěknou krabici a k tomu ještě půl kilový balík SUŠENÉHO DROŽDÍ! No já byla v sedmém nebi když jsem ho tam viděla :) Další na řadě byla skořice. Ta byla očividně místní vzhledem k její síle. Ta vůně byla i přes uzavřený sáček silnější než jakákoliv skořice doma. Když jsem procházela kolem chlaďáku, musela jsem se zatraceně držet abych nezírala na všechny ty sýry příliš hladově, ale hlavně mi tam do oka padlo něco v igelitu baleného, váženého, žlutého a ono to opravdu bylo jakési domácí máslo! V další fázi jsem objevila police s čokoládovými polevami a o příchuti bylo rozhodnuto, protože tohle jsem musela vyzkoušet. A budete se divit, ale udržela jsem se a nekoupila tu zeleno růžovou! Pod polevami bylo také krásně vonící kakao a mávalo na mě - vezmi mě s sebou!


Ve chvíli kdy jsem našla mouky, zatočila se mi trošinku hlava. Ani jsem netušila, že někoho mohlo napadnout tolik druhů vyrábět. Ale když jsem tam našla pšeničnou celozrnou, šla prostě se mnou. Něco podobného přišlo i u cukru, protože tolik odstínů jsem ještě nepotkala. Tady však už zvítězila výše (níže) mého platu a já brala nejlevnější bílý třtinový. 

Pak na mě nenápadně zamávala prodavačka, jestli prý nepotřebuji formu na pečení. Samozřejmě, že jsem potřebovala, ale budu se za to ještě dlouho proklínat. Vystoupala jsem po schodech do druhého podlaží a tiše omdlela. Ten prostor nebyl o mnoho větší než můj panelákový pokojíček, ale tolik forem a cukrářských potřeb na jednom místě jsem neviděla v životě! Byla jsem tam půl hodiny. S otevřenou pusou jsem chodila furt jen dokola. Pak jsem se musela donutit něco vybrat a zmizet. Jinak by padla výplata.

Barvy / koncentráty / extrakty / plechy / tvořítka / formy / vykrajovátka / štětce / metly / papírové košíčky / zdobítka / sypací zdobení / oříšky / tématické sety... Proboha silikonová forma na fotbalový míč a muffinovky na tenisáky! Nepouštějte mě tam znovu... Víc si nepřeji, teď padlo 454 Kč, tam příště neskončím! :)

Nha Trang Escape

Celý život se vyskytuji ve městech, ale ještě žádné nebylo tak šílené jako Saigon. A ano, já mám města ráda, ale tohle je opravdu chvílemi k nevzdržení. Všichni na Vás troubí, zírají, šahají! Prostě to chce čas od času pauzu. No a tak jsem zase s naším dámským slovanským gangem naplánovaly únik za hranice všedních dnů, do další plážové destinace, do městečka Nha Trang.

Cesta byla dlouhá. No jak jinak také, když jsme zase vyrarzily autobusem! V pátek v osm večer jsme se tedy nalodily do pohodlných autobusových postýlek a za 10 hodin noční jízdy jsme měly dorazit na místo určení. Tentokrát jsem byla tak unavená, že mě nevybudily ani občerstvovací zastávky. Jediné nepříjemné a probděné momenty přišly někde ya Mui Ne, na očividně rovné a opuštěné silnici, kde se to pan řidič royhodl rozjet a autobus se chvílemi až odlepoval od asfaltu. Nakonec se cesta trošku protáhla a my dorazily v půl osmé. Šup do hotelu, probouzecí sprcha a rychle na pláž snídat a relaxovat!

Pláž... No říkali nám, že to bude ta nejhezčí ve Vietnamu. Já doufám, že ne... Nebyla špatná, ale kromě těch božských palem nebyla ani nějak zvlášť extraordinérní. Byla dlouhá, neuvěřitelně dlouhá. A nebyly tam vůbec žádné mušle! Moře bylo u břehu zvířené se spoustou písku, ale jinak klidné a perfektní pro normální plavání na rozdíl od těch šílených vln v Mui Ne. A taky se jí musí dát k dobru výhled. K Nha Trangu patří několik úžasných, hornatých ostrovů, které krásně dokreslují obzor.

V programu na odpoledne byla procházka po městě, jejíž cílem mělo být nalezení příjemného oběda. Velice záhy jsme zjistily, že jsme se vydaly na špatnou stranu. Nehledejte restaurace v centru, nejsou tam... Díky bohu jsme našly alespoň jednu ve chvíli kdy už jsme málem umdlévaly hlady. Poté chytit taxíka a hurá za řeku.

Tam na nás čekala Po Nagar Cham Tower. Chrám, který byl postaven v 18 století se svými dvěma menšími bratříčky. Byla to nádherná barevná podívaná se vší tou cihlovou červení. A byl odsud krásný výhled na severní část města s říčním přístavem plným modrých rybářských lodí a ostrovy v dáli.

Zbytek odpoledne už byl zase čistě relaxační, čekaly nás totiž lázně - bahenní lázně! Thap Ba Spa (odkaz) se nacházejí až pod kopci za městem a je to jedno z těch míst kam vás pošle každý průvodce. Ale kdo se už od mala nechtěl řádně vyválet v bahně? Tady k tomu máte oficiální příležitost... Lázně nabízejí několik balíčků služeb, ale určitě nemá cenu investovat horentní sumy do VIP salónků, protože byste si určitě neužili tu správnou atmosféru. Takže jsme každá zaplatily 120 Kč, půjčily si ručníky za 10, převlíkly se do plavek a vyrazily se rochnit.

Bahenní bazének pro nás byl napuštěn, jen asi není dobré se pouštět do úvah kolikrát to bahno už bylo použito před Vámi... 20 minut jsme se válely, polévaly, drbaly a nebylo to zlé... jen pak už nám byla zima, taky ho mohli trošku nahřát. Jedna velmi vydatná sprcha na vymytí všeho co se nás chtělo pustit a sup na tlakové ostřiky. No spíš to lechtalo než cokoliv jiného a taky nutno dodat, že byly pěkně studené. Další bod programu nás ale už konečně zahřál, protože nás čekalo 30 minut v horké minerální lázni. To byla lábuž! A mimochodem jsme tam pomalu začaly zjišťovat jak moc jsme z dopoledne spálené.

Po půlhodině už jsme byly perfektně promáchané a tak jsme s těžkým srdcem opustily teplo a vyrazily pod vodopád. Byl teplý! A perfektně masíroval záda! To bylo božíííí. Pak ještě poplaváníčko v teplučkém bazénku (a to jsme vlezly do toho který byl označen jak studený) a šup se dát dohromady a chytit taxi do města. A to mi věřte, že ve večerní hodiny není na tomhle místě jednoduché. člověk by řekl, že už si řidiči zvyknou že tu v určitou hodinu bude nával, ale asi ne. A tak jsme čekaly asi 20 minut a jen nás tiše žrali komáři. Opravdu doporučuji přibalit repelent!

Večer v Nha Trangu nemůže nikdy chybět návštěva Night marketu a samozřejmě Sailing Clubu (odkaz) :) Posezení možné jak v elegantních, pohodlných a romantických sedačkách, nebo třeba přímo na pláži na pytlích u táboráku. Na menu jsou samozřejmě krom jiného koktejly. Určitě dražší než obvyklé Vietnamské, ale dobré a ta atmosféra za to určitě stojí. Za normálních okolností je skoro každý večer možné zajít i na plážovou párty. Ale my jsme dorazily zrovna v datu, kdy byly kluby povinně zavřené nebo alespoň bez hudby, protože celý Vietnam oplakával smrt posledního žijícího generála z války.

Druhý den po ránu jsme vyrazily na moře. Čekal nás půldenní šnorchlovací výlet k místním ostrovům. Bylo to super! V Nha Trangu najdete mnoho ostrovních cest, ale většina z nich je loď narvaná ruskými turisty a výlet si neužijete. Jsou tu také Booze cruises, no ale to už je úplně mimo mé zájmy :) Pak ale můžete nalézt agentury, které mají opravdu zájem o potápění a šnorchlování a s nimi můžete opravdu v klidu užít dne (odkaz). Na lodi nás bylo celkem 6 cestovatelů a přibližně stejný počet co se posádky a instruktorů týče. My 4 dámy jen šnorchlovaly, byly s námi však 2 francouzi, kteří se potápěli. A bylo to nádherné! Spousty korálů, barevných rybiček, dvě sytě modré hvězdice a spousta modře-modré vody. Ve které tedy plavalo pozoruhodné množství igelitových pytlíků, ale tím jsme si radost zkazit nedaly.

Po návratu na břeh nás čekal italský oběd, kde jsme si konečně popovídali se zmiňovanými francouzi, ze kterých se vyklubali mořští mikrobiologové, kteří tak různě výzkumně cestují světem a u toho se potápějí. Na cestách potkáte vždy stoprocentně nejzajímavější lidi, tím si můžete být jisti.

Odpoledne jsme ještě musely navštívit místní nejslavnější pagodu - Long Son s jejím obrovským Budhou. No byla to pagoda. Ještě jsem jich neviděla tolik, ale už mi začínají připadat všechny stejné. Leč po obrovském Ježíši, mám na kontě i obrovského Budhu a to se mi líbí! Cestou ještě návštěva Dam marketu, místního největšího a nejstaršího, kde najdete vše a na rozdíl od takového Saigonského Ben Thanu, tady opravdu nakupují i místní a ne jen turisté. No a večeře (úžasná indie - odkaz)- odpočinek - autobus.

 

Tenhle dvoudenní výlet byl pro nás jak celý týden. Nha Trang je na rozdíl od Mui Ne město, kde bych si dokázala představit strávit i delší dobu (tím myslím tak týden). Je tu co dělat. Je tu spousta krásných ostrovů, sportovních příležitostí, zábavní park, spousta seafoodových restaurací s tím nejčerstvějším jídlem co si dokážete představit a spousta míst, která stojí za vidění. Určitě si nenechte ujít bahenní a minerální lázně, i když bych se asi poptala místních na reference, protože ty kde jsme byly my už jsou prý jedny ze starších a dají se najít prý i lepší místa.

Jediné co Čehovi pravděpodobně zkazí náladu je (nebo aspoň mě zkazilo), že na Vás budou všichni mluvit Rusky. A ano to myslím i Vietnamce. Všechny. Jiný jazyk než ruštinu tu nikde neuslyšíte a ani neuvidíte. Vietnamsko-ruská menu v restauracích pro mě byla až neuvěřitelná. Chvílemi jsem si říkala, jestli ještě někdo vůbec zůstal v Karlovývh Varech, protože dle mě, byli všichni tu.