Jak se žije v nitru námořního kolosu

Napsáno: 6. a 7. den plavby

Stav: Začínám se srovnávat s realitou tohohle nereálného života. Stále neblinkám.

Těsně před odjezdem mě napadlo zkusit najít nějaká ta YouTube videa o námořním životě. Akorát jsem ve finále vůbec nevěděla jak si je interpretovat. Teď v nich žiju. A stále hodlám tvrdit, že to není špatný život. Možná je to trochu masochismus, ale mě to asi začíná i bavit.

Kabiny posádky

Kapitola plná pověstí. Je fakt, že kabiny a vše co k nim přináleží se velmi liší loď od lodi. Vše co tedy povím je specifické pro Allure. A taky nemám tušení v čem přespává vyšší management. Nicméně my smrtelníci máme v absolutní většině kabiny po dvou lidech. Jedna palanda, skříň, stůl, židle, lednička, poličky, sejfy, věšáky, televize pro každého a vestavěná koupelna. Jednolůžka náleží služebně starším a vyším šaržím. Spousta lidí ale stále přeci jen preferuje spolubydlící, protože si jaksi máte s kým popovídat, když máte už všeho plné kecky. Spolubydlící si většinou moc nevyberete, ale ze zásady se k sobě dávají lidé se stejnou pozicí, nebo alespoň, ze stejného oddělení. Postele mají skvělé závěsy, kufry se zahodí pod postel a skříně se nezdají, ale jsou docela božsky prostorné. Všechny kajuty posádky jsou bez oken, rozložené tuším ve třech podlažích, se spoustou uliček. Většinou někde u schodů se pak nachází pítko s čerstvou vodou a mašina na led. Stejně tak snack automat. Jediná hrůza je tu klimatizace. Většina pokojů je bez možnosti ovlivnění nehorázně studená, protože jimi proudí centrální klimatizace, která mění vzduch.

Vyžití posádky

Nežijeme si tu špatně. Posádka má pro sebe tuším 4 bary, z toho jeden venkovní, fittnes centrum, pinpongové stoly, billiard, přístup na helipad na přídi, několik počítačoých místností, jak pro trénink tak vlastní využití, zdarma veškerou zdravotní službu a HR se o nás stará jak o vlastní. Krmí nás kantýna otevřená 24 hodin denně v podobě nehorázně chutného bufetu s velice mezinárodní nabídkou. Krom toho si například dle libosti můžeme běhat kolem lodi na okruhu.

Jako bonus se pro nás pořádají denně minimálně 2 akce – různorodé párty, sportovní programy, movie nights... Snad každý si něco najde. A pokud ne, může sám navrhnout.

Přístup do hostovských zón

Celá posádka má například slevy do hostovských restaurací, spa a po desáté večer přístup do hostovské posilovny, která je asi tak čtyříkrát větší než ta naše  a jaksi má okna, no... Navíc jsem si tak kontrolovala svůj list co vše se musím naučit a v kapitolce seznamování s lodí byla kromě povinné návštěvy jedné z našich speciálních restaurací (sushi, steak bar, Mexiko, Itálie, Brazílie...) také návštěva některých show a programů, které jsou pro hosty. Ano, musím tam všude v uniformě, ale to snad i rozdýchám pro jednou... No a prý se pro nás pořádají akce i na hlavních atrakcích jako je lezecká stěna, Flowdriver apod, kdy je atrakce třeba na celý den jen pro nás. Těším se.

Jo a další pohoda je, že jsem na pozici, kdy moje uniforma už přeci jen má frčky. Takže se můžu jít ve volném čase válet i k bazénům, heč :P teda až najdu ten čas...

Dotazy? J

Od teorie k realitě

Napsáno: Odstavec po odstavci po večerech, ležíc v posteli, nemohouc už se ani pohnout

Stav: Baví mě to tu čím dál tím víc. Stále neblinkám.

Tak nějak se mi tu neustále střetává předodjezdová vize toho jak některé věci budou a námořní realita. Ne že bych měla nějaké zásadní očekávání a teď byla zklamaná nebo tak cokoliv. Jsou jen detaily, které když zpětně porovnám, vážně mě baví.

-        Tetování: absolutně upřímně přemýšlím, jestli jsem už potkala někoho kdo nebyl tetovaný. A to nemluvím o maličkém srdíčku na zádech, které v uniformě nebude vidět. To mluvím o citátech na zápěstích barmanů, o barevných růžích na krku recepčních a ten list by mohl pokračovat.Mj kompas na kotníku je tu z těch opravdu méně zajímavých a výrazných natož aby kohokoliv zajímal...

-        Boty: Před odjezdem mi bylo řečeno a zároveň jsem se dočetla, že si s sebou nemám brát boty do práce, protože stejně budu muset nafasovat boty od společnosti se speciální protiskluzovou podrážkou. No... Kdybyste viděli jak ošklivé, nepohodlné a nepraktické ty firemní boty jsou, pochopili byste, proč jsem tak naštvaná. Všechny kolegyně si tu chodí v pohodlných a krásných balerýnách a já zaplatila 36 USD za botu jejíž jediný cíl bude odpadkový koš.

-        Internet: Jak jste se asi skoro všichni všimli, nejsem zrovna moc online. Bude to tím, že místní inernet, není ta nejlevnější sranda. A to máme teď prý zaváděcí ceny! Vysvětlení je jednoduché – jste-li na moři, internet běží přes satelity a ty jsou drahé. Takže posádková nabídka je a) 1 hodina v rámci 24 hodin za 3,99 USD b) 300 minut v rámci 7 dní 29,99 USD c) 600 minut během 14 dní 49,99 USD d) 900 minut během 30 dní 59,99 USD.

-        Nákupy: Tak nějak jsem si představovala, že tam kam chodí hosté prostě nebudu smět a, že co si nepřivezu, to si tu nekoupím. Oh, jak bláhové! Na palubě si totiž nejenže můžu pořídit vše co si pořizují hosté a to ještě se slevou, ale navíc tu máme „supermarket“ jen pro posádku, kde je k sehnání všelijaká drogerie a pochutiny. Prostě klid. Navíc pokud je na palubě nějaká nákupní akce pro hosty, jako například hodinky, parfémy, kabelky apod, tak co se neprodá skončí u nás se slevami jak blázen. U těch hodinek jsem se vážně musela držet. Nemluvě o tom, že Michael Kors má prostě fakt hezké kabelky...

-        Peníze: Když jsem si tak četla přípravné dokumenty, psali tam, že po příjezdu dostane každý člen posádky 200 USD kredit na kartu a tak si přece s sebou vůbec nemusíme tahat hotovost, společnost se o nás postará! No... uniformu jsem na kredit nafasovala. Ale v obchode mi ani ten prací prášek prodat nechtěli. Díky bohu, že do první výplaty jsem to měla jen 4 dny. 

Allure of the Seas – Guest Services Officer

Napsáno: 7. den plavby

Stav: Sedím si tu v okně vedle billiáru, chroupu chipsy ze zelených banánů (plaintain), užívám 4 hodiny volna mezi směnama a chystám se poprvé od nalodění připojit na internet! Stále neblinkám.

Už jsem Vám vůbec řekla, co že to vlastně konkrétně teď dělám zase za šílenost? Abych to vše uvedla na pravou míru tak:

V současné době jsem zaměstnancem americké společnosti Royal Carribean International (kurnik, nemám u sebe smlouvu, ale tuším, že to je náš oficiální název) a plavím se na lodi jménem Allure of the Seas v Karibském moři. Allure je největší (vzhledem k počtu pasažérů) loď celé naší flotily a to s kapacitou cca 6300 pasažérů a k tomu 2350 osob tvořících posádku. Docela slušné městečko, že?

Pokud jste někdo slyšel o Harmony of the Seas, která se tuším v květnu vypravila na moře z Francie a teď mi nevěříte, že my jsme větší, tak ona je sice asi o 3 metry delší než ten můj drobeček, ale pojme méně pasažérů. Závidím jí to. Tuhle cestu jsme neměli ani jednu kabinu volnou a bylo to šílenství...

No a já osobně tu dělám to co jsem dělala celý minulý rok. Je ze mě hotelová recepční, tedy Guest Services Officer. Nicméně řeknu Vám, že hotel o 105 pokojích v Brně, i když jsme byli až po konečky vlasů ponořeni v prů..ru byla pohádka. Tohle je vážně operace jiných rozměrů.

Recepce je samozřejmě otevřena 24/7 a vede k němu zpravidla dlouhá fronta lidí. Recepční pult má 10 plně vybavených pracovních stanic, z nichž ve slabší směně je obsazeno pouze 6, v noci 2. Každý počítač má svou tiskárnu na hotelové karty, jednu tiskárnu pokladních dokladů, jednu na nějaké další doklady, čtečku karet a elektronických dokladů a celkem pod pultem máme tři tiskárny. Každý recepční má svou vlastní kasu a vlastní trezor. No tak o tomhle se mi nikdy ani nesnilo :D Nechci tvrdit, že to vše funguje bez technických problémů, ale je tu silný potenciál.

Moje pozice je v rámci Guest Services ta „nejnižší“. Nade mnou jsou Senior officers, administrators, assistant managers a managers. K tomu sekce jako je Odjezdový manager, telefonistka, finanční oddělení recepce, džinové, tedy osobní asistenti pasažérů nejdražsích pokojů, consierge, apod. Je nás hodně a stejně je to docela šrumec.

Jinak moje pozice jak jsem pozorovala se velice často obsazuje ze současné posádky, která nicméně prochází tříkolovým výběrovým řízením a jazykovými testy. Já nechci nic říkat, ale měla jsem při přijetí na dálku zdá se docela neuvěřitelné štěstí :D Držím se toho a hodlám jim ukázat co ve mně je! 

Přílet – nalodění – postel

Napsáno: umírajíc po prvním lodním dni, pokračování třetí den, neb jsem na první pokus vážně padla po prvních dvou odstavcích, a pak i později... no asi týden jsem to psala

Stav: v podlaze kajuty je cítit jemné vrčení motoru; den třetí je celý na lodi a lehce se houpeme; stále neblinkám, ale usmívám se

Směr – hotel v Miami

No, tak jsem včera doletěla do Miami a už na letišti začalo být jasné že lodní život nemá v realitě zrovna moc zlatého lesku. Po protrpění hodinu a půl dlouhého zpoždění a po úspěšném projití nekonečné pasové kontroly jsem sebrala kufr a hrnula s k východu s jistotou, že tam na mě jak slibovali bude čekat člověk s logem mé společnosti.

Ach... No tak dobrá, dojedu do hotelu přece i sama. A dle pokynů pro krizové situace jsem se jala hledat Hotel Shuttle autobusy. Já se chystala do Ramady relativně blízko letiště a její bus byl první co jsem viděla. Po jeho naplnění se najednou objevila lehce šílená a španělsky ječící žínka s deskama s logem společnosti v ruce a začala si odškrtávat naše jména. Aha, no taky možnost.

Hotel byl. Přívlastky mu udělovat nebudu, protože prostě nezanechá pozitivní stopy ve vaší paměti, ale ani extrémně negativní. Teda dokud Vám k snídani nepřistanou na talíři přesušená míchaná vejce, bílý tousťák, americké brambory a na tom pohozené jablko. No ale co bylo ještě méně šťastné, byla spolubydlící již zahnízděná z mém pokoji. Nu dobrá, aspoň jsem měla s kým konzultovat svoje děsy.

Směr – loď

Ráno jsme již v 7 seděli všichni v neuvěřitelných SUV autobusech, ale tak co jsem od ameriky mohla čekat menšího. A bylo nás určitě minimálně 50. Cesta do přístavu byla relativně dost dlouhá, ale také již z dálky byl vidět náš cíl, převyšující i lecjaký místní komín. Pak dlouhá fronta, neb se nás ten den naloďovalo kolem 200. Odevzdat zdravotní prohlídky, nafasovat uvítací papíry, karty, jmenovky, smlouvu a počkat až si Vás vyzvedne někdo z Vašeho oddělení.

Ubytovat a rovnou na rychlou prohlídku toho nejzásadnějšího na lodi. Jako kde se najíst, kde je prádelna, kde seženete uniformy a kde pracujete. Tam hned dostanete pracovní rozpis, seznámíte se v rychlosti s nadřízenými a dostanete velice zběžné školení o stavech pohotovosti aneb kam se vy osobně máte dostavit až někdo zahlásí poplach.

No a bylo to! Večer už jsem v uniformě stála za recepcí, usmívala se a simulovala, že alespoň tuším co se děje. Jo, taky jsem u toho usínala, ono také co jiného na směně od 20:00 do půlnoci.

O půlnoci jsem padla do postele, nepamatovala si ničí jména a byla tak nadšená, že jsem nemohla usnout. Anglické slovíčko „overwhelmed“ to popisuje skvěle.

Jedeme dál!

Proč je ze mě v letadlech vegetarián?

Pozn. Autorky: jsem zatím docela offline a tak budu psát a uploadovat na blog nezávisle na sobě. Na začátku každého článku tedy bude info o době napsání a mém současném stavu ;-)

Napsáno: někde skoro nad Kanadou

Stav: Proč se z Londýna létá takhle děsivým okruhem?

Ještě jednou jsem si přečetla ten nadpis a možná jsem radši měla napsat – proč je ze mě v letadlech alkoholik? Ale ona je to trošku jiná kapitola.

Jsem ještě stále klasický low cost cestovatel, takže kam to jde, tam neletím a kde musím vybírám nejnižší cenu. Low costové aerolinky a jejich sledování jsou můj život, abych tak řekla. Tohle však lze provozovat přeci jen pouze na kratších linkách. Jak se dostanete přes určitý počet hodin letu, budete se muset nechat alespoň nějak rozmazlovat.

A tak si zrovna teď sedím na palubě dnes již druhého letadla British Airways, mám asi lehounkou kocovinu a až na jistou pomačkanost se cítím spokojeně. Taky si říkám, že mám asi docela výhodu, že létám v době kdy létám. Protože buď mám zatracené štěstí, nebo se to palubní jídlo povětšinou už vážně dá jíst. Mé osobní tajemství spokojeného žaludku je však ve výběru konzumovaného menu, kdy (vlastně až do dnešního dne dosti náhodně) volím vždy vegetariánský hlavní chod.

Vzpomínám si na svůj let se Sri Lankan airlines, kdy všichni kroutili obličeji nad kusem čehosi odbarveného a gumového a já si užívala set tří rozdílných vege kari se skvělou rýží. Dnes jsem u sousedů viděla jakousi dušenou mrkev kde dle menu měla být paprika a kuřecí maso radši schované pod bramborou aby nedělalo ostudu. Svůj hlavní chod bych si sice nedovolila tak sebevědomě jako posádka nazývat houbovým rizotem, ale šlo alespoň o velice uklidňující nákyp se sýrem a pohodovou chutí.

Mimochodem své dnešní aerolinie musím pochválit ještě v pár bodech – mají v rámci obědového setu blok čedaru s krekry a neuvěřitelně božské pudingy. Mají posádku snad se zdá bez omezení věku i velikosti uniformy (hm... že by příští destinace?) a mají výdžné zásoby alkoholu, nemluvě o nějak absolutně úžasném španělském Sauvignonu, kterým jsem zapíjela již odlet z Prahy. A jdu si objednat další gin-tonic, to k tomu alkoholismu :P

Jo a půl hodiny po odletu z Londýna jsem si akčně urvala jacka ze svých jediných sluchátek, to můžu zvládnout jen já :D

Poslední část příprav a odjezd

A je tu můj Den D. Nastoupila jsem si v sobotu ráno v 6:30 do spoje Student Agency z Liberce do Prahy a ve čtvrt na dvanáct bych měla vzlétat z Ruzyně. Je to pozoruhodný odjezd. Musím přiznat, že takhle neuvěřitelně nervózní jsem ještě nebyla asi nikdy. Člověk by řekl, že už bych mohla být zvyklá, ale spíš se zdá, že tentokrát mě vážně dohonil pocit zodpovědnosti, která na mě čeká a takové nějaké vyděšení z toho, že tohle je první, abych tak řekla "nehravá" cesta. Prostě život jde dál a jeho serióznost se zvětšuje, nemůžu si pomoct.

Školení

Visa bohužel nebyly jedinou formalitou, kterou jsem potřebovala vyřešit. Česká agentura Práce na lodi pořádá předodjezdová školení, která Vám s nimi mají pomoci. No a tak jsem se jednoho krásného dne vydala na výlet do dalekého Prostějova. 

Sešla jsem se se svým agentem, jednou slečnou chystající se na číšnickou pozici a jednou slečnou, která se již plavila a přišla se s námi podělit o své zkušenosti. Cílem bylo, aby agentura zkontrolovala naše předodletové pokroky, proškolila nás o hlavních pravidlech plavební společnosti, podepsala s námi spoustu dokumentů, které zahrnovaly i firemní životní pojištění apod.

Také jsem konečně měla šanci se ptát na otázky ze života na lodi, co očekávat, co si sbalit, co řešit předem. Uklidnilo mě to, neříkám, že ne. Některé noční můry se potvrdily, ale o tom chci psát až je uvidím ve své vlastní realitě po nalodění. 

Letenky

Moje lodička se plánule plavit v oblasti Karibiku. Což znamená, že se na ní potřebuji nalodit na druhé straně světa. Přesněji řečeno v jejím domácím přístavu v Miami.  No a nechystám se tam zrovna doplavat. 

Letenky jsou služba, kterou za Vás vyřeší agentura. Cestu tam si platí zaměstnanec, cestu zpět domů platí společnost. A ano, já jsem také namítala, že například určitě dokážu sehnat levnější apod, nicméně využít jejich služby se vyplatí. Lodní společnosti mají totiž přístup ke speciálním Seaman tarifům, které ač nejsou lowcost, dovolí Vám mnohé. Například mají možnost storna až do minuty odjezdu, což znamená, že kdyby Vám zaměstnavatel na poslední chvíli změnil umístění, nebude Vás to bolet. Také máte dovolena až dvě zavazadla o maximální váze 23kg na kus. 

Smutné akorát je, že nemůžete do destinace dorazit s předstihem na výlet, nebo naopak si odložit odlet domů. Přijedete noc před naloděním a odletíte rovnou po vylodění. Nechcete? Pak už je to Váš problém.

Před naloděním v destinaci

Pokud se naloďujete daleko od domova, čeká na Vás ještě jeden výdaj, na který nebudete mít vliv. Do destinace přiletíte den před naloděním a agentura Vám zde zajistí ubytování v hotelu, které Vás za všech okolností bude stát 60 USD. A co jsem tak slyšela, může se Vám dokonce stát, že přiletíte a ve vašem pokoji již někdo bude, protože přiletěl ve stejný den, no a proč bookovat dva singly, když jeden double to vyřeší stejně dobře, že?

Balení

No a pak už je to tak nějak na Vás. Já se vážně jen modlím, že teď zrovna pode mnou v zavazadlovém prostoru je vážně vše co potřebuji. 

Všechny spisy mám po ruce - letenky, příslib smlouvy, přeložený výpis z rejstříku trestů, výsldedky prohlídek, očkovací průkaz, potvrzení o zaplacení víz, krátkodobé cestovní pojištění (jen na dobu letu, pak už se o mě bude tarat zaměstnavatel).

I když se budu vracet v listopadu a budu přelítávat z asi tak 25 stupňů do počítám 5 stupňů, netáhnu s sebou ani bundu ani teplé oblečení. Žabky, šaty, tílka, plavky, opalovací krém... jo a tropický repelent, když jedu do oblasti aktivity viru Zika, že? A vlastně je toho celkově tak málo, že druhé zavazadlo mi při balení znělo až směšně. Nemluvě o tom, že asi tak 60% svého času a možná víc, budu stejně trávit v uniformě. A navíc! Na palubě je obchůdek pro zaměstnance, kde se prý najde vše co jste mohli zapomenout. 

A příště už Vás asi budu zdravit zpoza oceánu, tak ahoj! :)

Vážně ze mě bude námořník?

V návaznosti na článek minulý, pokračuji procesem jak se dostat na veeeelikánskou loď a vydělat tam něco málo peněz i zkušeností. Mimochodem námořník ze mě nikdy nebude. Bude ze mě posádka, ale nebudu oficiálním členem námořního sboru. Nebo tak si to alespoň já vykládám!

Dostala jsem se do bodu, kdy jem měla v ruce papír se jménem lodi kam mířím a datem nalodění. Mezi mnou a mým odjezdem už stála jen horda papírů, visa, zdravotní testy, školení a letenky. Vezmněme to tu tedy postupně...

Visa

Jako člen posádky lodi americké společnosti, musím mít americká vísa. Jedná se o specifický typ víz a to kategorie C1/D – Transitní posádková vísa. Udělují se na dobu pěti let, stojí 4 000 Kč a bez pracovní smlouvy je nedostanete. M8m pocit, že je to stejný papír jako mají letušky obsluhující US. O visa se žádá online v ne zrovna krátkém dotazníku, jehož nejhorší částí pro mě byla data narození obou rodičů. Je potřeba také mít pasovou fotografii v digitální podobě. No upřímně? Já jí fotila svojí notebookovou kamerou proti bílé zdi, ořezala a prošlo mi to. Po něm zaplatíte ten ukrutný obnos a objednáte se na schůzku na pražskou ambasádu. Na termín schůzky si pravděpodobně počkáte minimálně 2 týdny, takže registraci neodkládejte.

Dostanete datum a přesný čas, ve který se máte dostavit na ambasádu v Praze na Malé straně. Krásné je, že pokud k ambasádě dorazíte o mnoho dříve, nepustí vás ani dovnitř, což v dešti nemusí být zrovna příjemná záležitost. Ve svém čase pak projdete bezpečností prohlídkou (pozor, s počítačem, velkým batohem apod vás tam ani nepustí a je jim jedno jestli máte schůzku!), odložíte všechnu elektroniku (jak se vypíná můj nový telefon jsem hledala asi 5 minut) a v patře si vyzvednete pořadový lísteček. Ano, vy máte schůzku na čas, ale to už je nahoře všem jedno a někdy si posedíte fakt dlouho.

Další zastávka je po vyvolání u okénka, kde odevzdáte všechny potřebné dokumenty. Vytištěné potvrzení o schůzce a zaplacení poplatku, Váš pas a pracovní smlouvu. Taky se dozvíte tu krásnou novinku, že jako bonus dostáváte destiletá turistická americká vísa zdarma. Z toho plyne jedno poučení – nechte si na to vystavit nový pas! Jsou věci, které se vyplatí využít. Následně znovu posadit a čekat na pohovor s dalším úředníkem. Začneme otisky prstů, pár osobních otázek, jako pročproboha chcete dělat na lodi a máte vízum přiklepnuto. Do týdne Vám dojde pas domů poštou s oběma papírky vlepenými.

A nejlepší vísová zpráva nakonec – s první výplatou na lodi prý dostanete Váš vízový poplatek zpět! No upřímně v to dost doufám...

Zdravotní prohlídky

Jedna děsivá (alespoň pro mě) část programu byly zdravotní prohlídky. Za prvé se jedná o dost významnou část investice ve vaši budoucí kariéru, protože laboratorní testy stojí 5 000. No a když si představíte, že byste neprošli, tudíž byli nemocní, ztratili nabídku práce a ještě ten obnos... No, jsem ráda, že mohu zkonstatovat, že jsem zdravá.

V ČR je na posádkové prohlídky certifikovaná jedna ordinace a to rodiny Jaganjaců na pražské Smíchovské poliklinice. Časově jsou velmi variabilní a objednání na druhý den nebývá problém. Dámy s předem opatří potvrzení o svém stavu od gynekologa, všichni najdou své očkovací průkazy s příušnicema a do Prahy dojedou na lačno. Čeká Vás ukrutně dlouhý formulář o tom, jak nepijete alkohol, nemáte problémy a jste úplně normální. Pak odevzdáte v laboratoři spoustu krve, trochu moči a dojdete si pro podepsané papíry. Že ty testy nemohou stihnout za 5 minut? Ne nemohou, ale páni doktoři jsou rozumní a abyste nemuseli do Prahy dvakrát, dají Vám potvrzení jsou v pořádku a pokud nebudete, prostě Vám ho zakážou používat.

Co v ČR nezažijete jsou testy stolice (a tuším, že ještě něčeho, ale tam mi paměť už neslouží), protože se ékaři se společností dohodli, že se u nás daní parazité nevyskytují a tak bez testů rovnou dostanete potvrzení o nezávadnosti. Ono buďte rádi, na výsledky byste čekali notně déle. Ve finálním lejstru dostanete rozbor krve a moči, relativně obsáhlý drogový test a výpis pohlavních nemocí, které doufám, že vážně nemáte.

Já jsem si ze zájmu výsledné tabulky donesla ke konzultaci ke své obvoďačce a docela se nám líbilo porovnávat uznávané limity hodnot v Praze a Liberci. Nevím jestli je pražský životní styl o tolik náročnější, ale určitě mohou mít o mnoho horší cholesterol než my tady na severu. 

Je to dlouhý... Bude část č.3! :)

Bude ze mě námořník!

Když to vezmu kolem a kolem, tak mě hrozně fascinuje digitální marketing, blogování, videa a tak vůbec všechno. Teď je jen otázkou jestli mě vážně zastavuje jen lenost, nebo paralýza strachem, že budu do něčeho investovat čas a výsledků prostě nedosáhnu :D No pointou tohoto zamyšlení má být pro změnu sebekritika, na téma jak jsem neschopná psát nové články na blog. Nicméně jsme tu, a tak si to pojďme užít.

Jsem již měsíc v Čechách po svém evropském výletu a ten čas běží neuvěřitelně rychle. Zažila, užila, prožila i viděla jsem za tu dobu leccos, ale stejně mi to příjde jako kdybych přijela včera. No a dneska si tak sedím, počítám a zjišťuji, že mám 8 dní do dalšího odjezdu.

Ano, přiblížila se ta neuvěřitelná chvíle odjezdu na další pracovní štaci a tentokrát na loď. Takže bych Vám o tom ráda něco nasdílela a uvedla pár informací na pravou míru.

Své šílené plány jsem Vám načrtla již dříve. Teď už jsou plány absolutní realitou, která mi klepe na dveře. A jak to teda všechno proběhlo?

Získání práce na lodi

Na loď jsou cesty spletité. Hlavně než pochopíte jak ten systém funguje. První nepříjemným faktem, se kterým se musíme smířit je, že se nedají obejít agentury. Lodní společnosti si v absolutní většině nenabírají lidi sami. Nebo ano účastní se výběrového procesu, ale na konci Vás stejně odešlou  za agenturou, se kterou si vyřídíte zbytek. Z toho plyne jedna věc - budete jim něco platit. No a nebude to úlně málo. 

Ve chvíli kdy tohle nadšenec pro práci na lodi pochopí, usnadní si život tím, že rovnou kontaktuje agenturu a sdělí jí, co chce se svým životem dělat. V ČR se jedná o jedinou agenturu a to je www.pracenalodi.cz, tedy pobočka agentury větší Employment power, sídlící v Záhřebu. Jinak největší světová agentura je určitě Kouzon Corporation. Pokud porovnáme ty dvě mezinárodní, je nutné poznamenat, že obě mají trošinku rozdílné portfolio společností se kterými spolupracují. No a když se zaregistrujete u všech tří, taky to nikoho nezabije ;-)

Pokud půjdete hardcore cestou jako já, googlete všechny lodní společnosti, hledejte jejich Career stránky, registrujte se, dvacetkrát vypisujte svůj životopis, aplikujte na jednotlivé pozice a modlete se aby Vám někdo odpověděl. 

Další proces se liší podle pozic, o které máte zájem. Pokud jdete servírovat, uklízet, míchat drinky (potřebujete jen angličtinu, trochu znalosti oboru z nějaké lehké praxe), pravděpodobně si Vás pozvou rovnou osobně na nějaký nábor. Zástupci společností totiž pravidelně obráží svět (Praha bývá zastávkou) a po deseti-minutovém setkání Vám jsou schopni mailem poslat nabídku práce. Pokud jdete do pozicí typu hotelové recepční a víc, těště se na několik telefonických pohovorů a spoustu papírování. Můj konečný pohovor trval 15 minut a špatným výpočtem časového posunu jsem ho absolvovala v prodejně Tescomy v nákupním centru v Liberci. No ale práci mám!

Pokud Vám řeknu ANO, dostanete hezké lejstro s příslibem práce a asi tak půl roku během kterých Vám kdykoliv mohou nabídnout nalodění. Víte pro jakou společnost se budete plavit a na jaké pozici. Nalodit Vás mohou za týden, měsíc i ten půlrok. Mě volali po několika měsících a na odjezd mi dali 3,5 měsíce od telefonátu. A ano, do teď jsem komunikovala se společností, ale volala mi již česká agentura. 

Takhle to zní nějak jednodušše :D Jinak mně osobně, přesvědčit někoho, že jsem hodna zaměstnání na vodě, trvalo přibližně půl roku, různě vysoké míry aktivity. 

Doufám, že to bude pro někoho zajímavé a pomůže. Zítra doufám budu pokračovat procesem předojezdovým. No a kdyby to četl nějaký vážný zájemce, tak se určitě ptejte na vše co Vás zajímá! :)