flags

flags

pátek 16. září 2016

Kadeřnictví? Tak třeba v Mexiku...



Napsáno: Další noční směna. Ztratil se nám jeden stůl, ale jinak je tu krásný klid.

Stav: Lehká únava, ale to je asi před šestou ráno normální, že?

Když jste takhle na moři, začne Vám postupně docházet, jak spousta věcí prostě není samozřejmostí. A jak spousta věcí, které Vám doma život usnadňovaly, tady prostě nejsou sranda... Tak například jsem před rokem nechala ostříhat a bylo to super, žádné dlouhé sušení česání, pche! No, ale taky musím dodat, že kadeřnici, které bych své vlasy svěřila, jsem hledala asi půl roku. A pak si napochoduju na palubu zaoceánskýho parníku a dojde mi, že tu svojí tu vlastně nenajdu a že nejpozdějc za dva měsíce jí vážně budu potřebovat. 

Ha! Možnosti?

  • Kadeřnice v našem Spa salonu, je sice možnost, ale kvalitě nevěřim a i se zamestnaneckou slevou to bude tak za 60 USD.
  • Možnost číslo dva je salon jménem „Cutz“. Slovo salon, je trošinku silné kafe, neb se jedná o malou místnost pod hladinou moře, vedle posilovny, kde se ve svém volném čase střídá několik zaměstnnců, kterým také jaksi odmítám svěřit svou hlavu.
  • Třetí a poslední je najít kadeřnictví někde v přístavu.

No a tak jsem vyzpovídala všechny své kolegyně a usoudila, že nejbezpečnější volba bude Mexiko. Přišel Den D, vyrazila jsem na břeh, chytila taxi do centra Cozumelu a vyhledala místní nákupní středisko. Ano, věc kterou bych doma nikdy neudělala – nechat se ostříhat v obchoďáku. Největší bomba byla, že slečny o angličtinu zrovna nezavadily. Takže hezky komunikace rukama nohama a modlit se, že to dopadne. To byl stres lidi! Sledovat pohyb nůžek a modlit se, že dopadnou na to správné místo. Co normálně trvá ostříhat 20 minut, vydržela slečna šmidlat asi 50. Ale výsledek pohodový, mé srdce mohlo zpomalit zase na normální rychlost a já vypadám zase jako člověk. Šéfová dokonce prohlásila, že vypadám roztomile, tak snad z toho budou nějaká dýška...

A co bylo nejkrásnější? Cena! Dostala jsem účet na 350 Mexických pesos, což je krásných asi 19 USD! Šikovný holky to byly a já mám na další dva měsíce klid.

středa 14. září 2016

Když jste jen malé kolečko v kolosu Royal Caribbean



Napsáno: Další z nočních směn, někde mezi Bahamama a Panenskými ostrovy.

Stav: Ne že bych úplně stíhala spát, ale všichni mi říkají, že na to budu mít dost času doma.

Jestli jste někdy uvažovali pracovat pro korporát a říkali si jak by to mohl být vlastně docela děs, nechat se svazovat všemi těmi pravidly, které píše někdo na duhé straně světa, a nelíbila se Vám ta idea, zkuste si svou představu vynásobit deseti a jste v mé realitě. 

Začnete tím, že samozřejmě musíte nosit uniformu. A to ne, že když si chcete večer zajít na večeři do restaurace na palubě nebo se třeba podívat na muzikál, budete si moct vzít hezké šaty. Nene! To si hezky vezmete večerní uniformu, jmenovku a jde se. Ještě, že na běžeckej ovál není uniforma nutná. Jo a ta nejlepší jobovka je, že si jí samozřejmě musíte celou zaplatit. Denní, večerní, boty... Díky bohu alespoň první sako máme zdarma, ale jinak mě to stálo stejně někde kolem 200 USD abych se plně oblékla. Jo a kdyby Vás to zajímalo ještě více do hloubky, tak si uniformu peru a žehlim sama, protože po jediné zkušenosti s naším prádelním servisem, kdy mi spálili mou jedinou košili k večerní uniformě a nikoho to nezajímalo, nehodlám dále riskovat své svršky.

Pokračujeme tím, že každý týden dostáváme email, který objasňuje na co bychom se v rámci firemních předpisů měli soustředit. Jestli to jsou módní doplňky, úsměv, držení těla nebo třeba vaše celkové chování. V dalším emailu Vám pro změnu každý den přijde bezpečnostní tip, aneb pozor na mokré podlahy a při obouvání bot se vždy posaďte. 

Taky máme předpisy jak často a jak přesně musíme uklízet své pracoviště. Předpis zahrnuje jak moc mokrý musí být uklízecí hadřík i kolikrát můžete přejet přes uklízenou plochu. 

Pak Vás pro změnu pozvou na školení, které musí absolvovat celá posádka, kde se naučíte říkat –„Jsem Jana a jsem Royal!“ Teda ne, že bychom byli všichni Jana, ale jsme určitě všichni Royal, což znamená, že jsme Přátelští, Vášniví a Angažovaní. (nebo nevim jak jinak přeložit Friendly, Passionate and Committed :D) Což jsou mimochodem tři slova, která nejvíce z 24 000 zaměstnanců, kteří minulý rok vyplnili nějaký dotazník, použilo k popisu nejzákladnějších vlastností zaměstnance Royal Caribbean.

No a dvakrát měsíčně máme nácvik krizových situací, což by nebylo tak zlé, pokud by tou dobou co vy jste někde nastoupení, neprocházeli cizí lidé Vaše kajuty a neohodnotili Vás za úklid. Vždycky si vzpomenu na tábor a prohlídky stanů. Tady Vás však nepotká sladká odměna. Pozitivní výsledek je papírek s nápisem – prošel. Negativní výsledek následuje nutnost dovést vašeho nadřízeného do Vašeho nyní již perfektně vycíděného pokoje a příslib, že už se to nebude opakovat. 

Samozřejmě se musím zmínit o požívání alkoholu. Že nesmíme chodit se sklenkou v ruce v hostovských oblastech je snad jasné, proto máme taky svoje bary. Ale k tomu máme i limity konzumace. Ve službě můžete mít max 0,4% a mimo službu 0,5%. Ono teda nutno dodat, že jedna sklenka na lodi se pocitově rovná tak dvěma až 2,5 na pevnině, ale to je jiná story. 

Jo a asi bych to měla vzít i trochu po té pracovní stránce, že? Ta nejhorší část věci je, že všechno co se uděje, musí být písemně zdokumentováno. Tím je myšleno, že pokud Vám manažer připomene, že jste špatně zaznamenali svoje pracovní hodiny, dostanete to na papíře víceméně jako výtku, podepíšete a celé to na Vás bude čekat ve Vašem vlastním šanonu, aby bylo kam se podívat až to uděláte znovu. Mimochodem i pochvaly mají své papírové místo ve stejném šanonu. Stejně tak absolutně jakýkoliv kontakt se zákazníkem musí být registrovám a to do úplně praštěných detailů, jakože jste s problémem sympatizovali a po jeho vyřešení nabídli svou vizitku a asistenci v případě jakýhkoli budoucích problémů. 

Když už jsem zmínila docházku tak mimochodem pokud tu pracujete málo máte stejně velký problém jako když pracujete moc. Máme velice pečlivě předepsané podmínky kolik hodin denně a jak rozložených, můžeme denně absolvovat. Minimální délka nejdelší pauzy je 6 hodin denně a nesmíte celkem pracovat více jak 14. A nejkrásnější je, že když Vám manažer napíše například omylem špatně rozvrh, který tyhle pravidla poruší a vy na to nepříjdete, je z toho ve finále Váš problém a papír dostanete vy! :)

No prostě juch, juch, ne? Jo a málem bych zapomněla zmínit, že kdybyste se jako zaměstnanec náhodou chtěli hádat o nějakém postupu nebo správně vykonaném úkonu, budou Vám k ruce jedny celé a velmi rozvětvené webovky. Američani potřebují mít věci černé na bílém...

 

sobota 10. září 2016

Přežila jsem 90.!



Napsáno: V rámci noční směny a podivuhodného klidu v okolí, zalezlá v kanceláři.

Stav: Zapomněla jsem si krém na ruce dole v kabině a je to fakt moc daleko na to si ho donést.

No, další pilíř je za mnou. Přežila jsem 90 pracovních dní na palubě Allure. A přijde mi to, že tu jsem už tak půl roku. Realita místního života? Šílenství třetího stupně a to to všichni děláme dobrovolně. Vážně, jestli příště přijdu někam na pohovor a někdo se mě zeptá jak reaguji na stres a jestli bych mohla uvést příklad stresové situace, kterou jsem kdy řešila, pravděpodobně se začnu smát a nepřestanu ještě za týden. Tady nestačí že pracujete každý den a že máte u sebe neustále telefon, který prostě musíte zvedat. Nestačí, že své kolegy vidíte 3x denně a ani u snídaně se jim nemáte šanci vyhnout. Nestačí, že nemáte jediný den volna v měsíci. Nestačí, že když jdete do baru, pravděpodobně tam bude sedět Váš nadřízený. Nestačí, že když uděláte jedinou chybu, hned někdo sepíše papír, který musíte podepsat a chyba se nesmí opakovat. Nestačí, že když ji za dva měsíce vážně omylem zopakujete, budete ihned podepisovat další papír a kdyby se to náhodou stalo i potřetí, bude ten papír už dělat bububu! Nestačí, že za internet zaplatíte neuvěřitelné peníze a tak značně omezujete kontakt s normálním světem. Nestačí, že se Vám neustále hýbe půda pod nohama a kdyby se něco stalo, nemáte úplně kam utéct. Ne, tady nic není dostatečně dokonalé.

Nicméně pocit, že jsem už stálý zaměstnanec a nemůžou se mě zbavit už zase tak jednodušše, mi vážně zvedl náladu. V rámci těch 3 měsíců jsem stihla být nováčkovskou hvězdou týmu, která se učila neuvěřitelně rychle. V zápětí z toho byl jeden z nejslabších článků a nakonec nadějný člen, který pokud najde svůj ztracený pozitivismus, má určitě světlou budoucnost v rámci společnosti. Lidi je to pecka! Horská dráha, slzy, smích, nadšení, vyčerpání, vzdávání se, hledání nových sil, naštvanost, láska, no prostě pojmenujte to jak chcete, já tam byla.

Za dobu co tu jsem dva kolegy z nejbližšího týmu vyhodili, dva nuceně přesunuli na jiné lodě, dva co odjeli na dovču se sem už nechtějí vrátit, jeden co odjel na dovču už je radši na jiné lodi. Jako nechci nic říkat, ale člověk tu vážně nemá jistou půdu pod nohama, takže když jsem viděla na svém posledním hodnocení zaškrtnuté políčko „Retain“ (Ponechat), málem jsem vyskočila nadšením z gauče. 

Co mě uklidňuje ještě více je, že jsem byla teď přidělena na noční směny a za to jsem fakt vděčná. Stres se snížil na únosnou hladinu, mám čas se pořádně podívat po těch ostrovech kam neustále jezdíme a nemusím se tak často vidat se všemi členy managementu. Trošinku hra na schovávanou, ale je to zatraceně příjemné.
Takže se omlouvám, že jsem dlouho nepsala, ale je to fakt fičák :D