Napsáno: V rámci noční směny a
podivuhodného klidu v okolí, zalezlá v kanceláři.
Stav: Zapomněla jsem si krém na ruce dole
v kabině a je to fakt moc daleko na to si ho donést.
No, další pilíř je za mnou. Přežila jsem 90
pracovních dní na palubě Allure. A přijde mi to, že tu jsem už tak půl roku.
Realita místního života? Šílenství třetího stupně a to to všichni děláme
dobrovolně. Vážně, jestli příště přijdu někam na pohovor a někdo se mě zeptá
jak reaguji na stres a jestli bych mohla uvést příklad stresové situace, kterou
jsem kdy řešila, pravděpodobně se začnu smát a nepřestanu ještě za týden. Tady
nestačí že pracujete každý den a že máte u sebe neustále telefon, který prostě
musíte zvedat. Nestačí, že své kolegy vidíte 3x denně a ani u snídaně se jim
nemáte šanci vyhnout. Nestačí, že nemáte jediný den volna v měsíci.
Nestačí, že když jdete do baru, pravděpodobně tam bude sedět Váš nadřízený.
Nestačí, že když uděláte jedinou chybu, hned někdo sepíše papír, který musíte
podepsat a chyba se nesmí opakovat. Nestačí, že když ji za dva měsíce vážně
omylem zopakujete, budete ihned podepisovat další papír a kdyby se to náhodou
stalo i potřetí, bude ten papír už dělat bububu! Nestačí, že za internet
zaplatíte neuvěřitelné peníze a tak značně omezujete kontakt s normálním
světem. Nestačí, že se Vám neustále hýbe půda pod nohama a kdyby se něco stalo,
nemáte úplně kam utéct. Ne, tady nic není dostatečně dokonalé.
Nicméně pocit, že jsem už stálý zaměstnanec a
nemůžou se mě zbavit už zase tak jednodušše, mi vážně zvedl náladu.
V rámci těch 3 měsíců jsem stihla být nováčkovskou hvězdou týmu, která se
učila neuvěřitelně rychle. V zápětí z toho byl jeden
z nejslabších článků a nakonec nadějný člen, který pokud najde svůj
ztracený pozitivismus, má určitě světlou budoucnost v rámci společnosti.
Lidi je to pecka! Horská dráha, slzy, smích, nadšení, vyčerpání, vzdávání se,
hledání nových sil, naštvanost, láska, no prostě pojmenujte to jak chcete, já
tam byla.
Za dobu co tu jsem dva kolegy z nejbližšího
týmu vyhodili, dva nuceně přesunuli na jiné lodě, dva co odjeli na dovču se sem
už nechtějí vrátit, jeden co odjel na dovču už je radši na jiné lodi. Jako
nechci nic říkat, ale člověk tu vážně nemá jistou půdu pod nohama, takže když
jsem viděla na svém posledním hodnocení zaškrtnuté políčko „Retain“ (Ponechat),
málem jsem vyskočila nadšením z gauče.
Co mě uklidňuje ještě více je, že jsem byla
teď přidělena na noční směny a za to jsem fakt vděčná. Stres se snížil na
únosnou hladinu, mám čas se pořádně podívat po těch ostrovech kam neustále
jezdíme a nemusím se tak často vidat se všemi členy managementu. Trošinku hra
na schovávanou, ale je to zatraceně příjemné.
Takže se omlouvám, že jsem dlouho nepsala, ale
je to fakt fičák :D
Žádné komentáře:
Okomentovat