První AIESEC akce

Hned v prvním týdnu jsme se staly zachránkyněmi. A bylo to neuvěřitelně super!

Hočiminský Aiesec provozuje GCDP program s názvem Global passport, který je určen pro vysokoškolské a starší Vietnamce aby mohli zlepšovat svoji angličtinu. Za normálních okolností se jedná o skupiny cca 5-6 studentů, jeden mezinárodní stážista a jeden až dva Vietnamci, jakožto asistenci vyučujícího a chodící slovník s vietnamským překladem.

Realizátoři programu se na nás obrátili s prosbou ve chvíli nejvyšší potřeby, protože jim jaksi docházejí

stážisti a nechtějí rušit výuku. Nechci tu řešit co to říká o jakési chybě v koordinaci projektu, ale prostě jsme si řekly, proč nepomoci? Byla tedy uspořádána zvláštní hodina, na kterou jsme ještě stále v kooperaci se současnými stážisty, přišly představit sebe a své země a kultury. Připravily jsme si krásné prezentace a vyrazily do města.

Ve dvě hodiny jsme měly schůzku s prvním zástupcem AIESECu, který nám ukázal Muzeum Války ve Vietnamu (určitě nejsilnější muzejní zážitek mého života), vzal nás na parkovou kávu, přečkal s námi déšť na poště, ukázal nám také největší místní katolickou katedrálu a ve finále nás dovedl na místo konání večerních lekcí.

Hodina byla skvělá. Byla jsem přidělena ke třídě přibližně 10 studentů spolu s naším odpoledním průvodcem (pomocný učitel a chodící slovník) a polskou stážistkou Klaudií (hlavní vyučující). Nejdřív jsme se všichni navzájem představili a pak jsem začala prezentovat. Zdálo se, že Česká republika se jim velmi líbila, tak snad jsem zaujala. No minimálně statistika spotřeby piva pro ně byla až děsivá :D

V návaznosti na prezentace jsme si povídali o rozdílech v našich kulturách a probírali například svatby. A pak také zvyklosti Vietnamců týkající se nočního života, který jak jsme zjistili většinou končí tak v 11 hodin. A to z důvodů jak těch, že vlastně ani nemají tolik nutkání trávit venku víc času, tak z toho, že ať žijou u rodičů či ne, mívají povinnost se vracet domů před tou jedenáctou hodinou, případně před půlnocí. Pote se totiž většinou mříže u Vietnamských domů zamykají zevnitř zámkem, který není odemknutelný zvenku. Slyšeli jsme i takové story, že když jim zamkli a oni přišli pozdě, raději jezdili celý zbytek noci po městě na motorce, než aby se snažili dostat dovnitř. Stejně tak se většina ze zúčastněných dívala až poděšeně na naše pijácké návyky. Já se osobně přiznám, že jsem se někdy až styděla a to kdo mě zná, ví že "pařím" opravdu málo a něžně a v některých chvílích mi přišlo, že v některých rodinách a bydlištích díky nám dojde brzy ke vzpouře :D

Po ukončení hodiny jsme byly pozvány na večeři do města. Jak se tam ale dostaneme? Tak prý pojedeme s nimi na motorkách. Neměly jsme helmy a venku neuvěřitelně lilo. Vietnamci ale myslí na vše. Pláštěnky jsou dvoumístné a hlava bez helmy se pod ní schová. To byla jízda! Voda z kaluží stříkala nad kolena, na cestu jsem neviděla.. BOŽÍ! Dojeli jsme k podniku Sticky Rice a já se regulerně mohla ždímat :) Jediná rozumná věc bylo mít sandále, můj řidič vypadal v absolutně mokrých teniskách dost nešťastně.

Večeře byla výtečná, pak jsme zaútočili na přilehlý krám, koupily si helmy (moje za 45 kč, Evčina za 150, protože musela být nutně růžová :D) a vyrazili domů. Naši úžasní průvodci nás hodili až před barák a my měly za sebou snad ten zatím úplně nejlepší den se spoustou úžasných lidí!
Díky :)