Celodenní výlet z Kandy za slony a adrenalinovými zážitky

Jak jsem zmiňovala dříve, jsou místa, která je skvělé navštívit a Kandy je pro ně optimálním výchozím bodem. My si zde naplánovaly jeden celý den na právě takové a musím uznat, že jsem zprvu neměla úplně jasnou představu co s ním budeme dělat. Péťa chtěla na Lance zvířátka a tak byla jasná návštěva slonů, ale co dál? Botanickou máme i doma a tak jsme to nechaly náhodě ;-)

Sloní sirotčinec v Pinnawale

Přiznávám se bez mučení, že jsem byla lehounce líná a nechtěla jsem řešit hromadnou dopravu. Normálně se toti  Kandy dá chytit místní bus, který Vás po dohodě s ridičem vyhodí na křižovatce pod Pinnawalou, tam si chytíte tuktuk a jste v sirotčinci za pár kaček. My jsme den předtím v Kandy vyzpovídávali tuktukáře kolik by chtěli za cestu tam a zpět. Nakonec jsme si dohodly jednoho s dobrým tukem a ucházející angličtinou za 3000 LKR, přičemž jsme si daly hodně záležet na tom aby pochopil, že tam na nás bude čekat asi hooooodně dlouho. Normální cena byla 2500 a pozdě v noci jsme od jednoho příslušníka turistické policie, který přes den jezdí tuktukem, dostaly nabídku za 2000, ale to už jsme neměly jak odmítnout toho nasmlouvaného.

Cesta tukem trvá asi tak hodinu až hodinu a půl a doporučuji si vzít něco přes obličej jinak se udusíte výfukových plynů, speciálně po ránu. My jsme se našemu řidiči také zmínily, že jsme nestihly snídat a tak nás vzal do vládou provozovaného snídaňového bufetu s čistě lokálními cenami – Hopper za 25 a koule z Kiribathu s medovým kokosem za 45 rupií. Božské to místo.

V samotné oblasti Pinnawely se toho najde hodně. Slona tu má na dvorku skoro každý a všichni budou chtít, abyste se projeli zrovna na tom jeho. Stejně tak je tu několik menších sloních organizací, které jsou soukromé a upřímně jejich pověst je všelijaká. Já tvrdím, že jezdit na slonech prostě není potřeba a poctivě navštěvuji oficiální sirotčinec v Pinnawale, kde jsem ještě nepotkala, že by se ta zvířata tvářila smutně a o kterém se ví, že zachraňuje opuštěné, ztracené a zraněné slony z celého ostrova. Stejně tak je to mezinárodně uznávaná instituce a pokud se nemýlím, tak dva sloni odsud jsou i v pražské zoo.

Vstupné do sirotčince je v tuto chvíli 2500 LKR, ale potom už závisí jen na Vás jak dlouho tam vydržíte. Doporučuji si předem najít aktuální denní program, protože dvakrát denně jsou slůňata krmená mlékem z lahví, velcí sloni krmeni ovocem a také se chodí koupat do řeky, na což mám pravidelně štěstí já, ale ono je to super.

My přijely těsně před desátou, zaplatily, málem se nechaly převálcovat stádem na cestě k vodě a pa se nechaly zatáhnout ke koupajícím se slůňatům, krmily je banány a hladily, fotily a tak vůbec. Samozřejmě si za to mahúti (sloní ovladači) řekli drobný poPlatek a to 1000 LKR za tulící se osobu, ale ono se na Vás to slůně jednou podívá a vy byste stejně klidně všechny prachy poslali do kanálu :D

Samozřejmě se také můžete volně toulat po areálu. Na kopci je vykácená palmová plantáž, kde stádo normálně žije. Pod ní naopak výběhy slůňat, která upřímně nevím proč nechodí volně, ale tipuji, že to jsou nové přírůstky. Všude kolem jsou také souvenýr shopy, které mimo klasických kalhot nabídnou i výrobky z papíru ze sloního trusu. My jsme i s pauzou na čaj strávily 2,5 hodiny úplně bez problémů.

Když maják, tak jedině na kopci.

Vracely jsme se s tuktučíkem do Kandy a najednou koukám, že tam nahoře na kopci stojí maják. Myslím to vážně, prostě vysoká bílá hubená věž s malinkými okénky a na vrcholu budkou pro světélko. Zamrkala jsem a on tam stále byl. Těsně za ním náš řidič prohlásil, že se potřebuje na 10 minut zastavit u autoopraváře a jestli se nechcem jít kouknout na ten maják, že nás tam nabere.

Místo se nazývá Kadugannawa a maják to byl opravdu velmi majákovitý. Později jsem také zjistila, že se jmenuje Věž kapitána Dawsona. Brzy jsme zjistily, že dveře do něj také jsou velmi zamčené, takže toho asi moc víc nevyzkoumáme. V tom k nám ale přicupital zvídavý srílančan, a že jestli se nechcem kouknout nahoru. Přikyvujeme a jsou vydány povely k nalezení klíče. Visací zámek padá na zem, brána se otevírá a s varováním – „je tam vážně tma!“, se přes prázdné plechovky barvy vydáváme po shodech vzhůru.

Už jste někdy lezli na řádný maják? Tenhle byl můj první, ale teda... šířka schodiště opravdu maximálně na šířku mého pozadí, schody dvojité výšky a tma jak v pytli. K tomu dřevěné schody (člověk se modlí aby tam opravdu byly všechny) a nehorázné vedro. Dosažení vrcholu a ten den značně zamlžený výhled, už byly jen třešinkou na dortu celé této zkušenosti.

Ambuluwawa aneb mimo vyšlapané stezky

Kdo z nás otrlých by nerad zabloudil na místa, o kterých moc lidí neslyšelo a která nejsou přelidněná cizinci. Vraceli jsme se takhle směrem ke Kandy a já se zeptala řidiče na nějakou nedalekou sochu Buddhy na kopci nad našimi hlavami. Ozvalo se něco jakože tohle je fakt nuda, ale co teprve Ambuluwawa! Nemá cenu předstírat, že jsme hned po prvním vyslovení poznaly o čem mluví, ale po lehké lekci „spelování“, jsme se k tomu dopracovaly a mohly googlit.

Ambuluwawa je kopec přímo ukrutně vysoký (alespoň na místní poměry, jinak má cca 1087 m.n.m.), který má na svém vrcholu relativně neuvěřitelnou stavbu Gaudíovského stylu. Takový bílý a velmi nepravidelný Ještěd, se schodama po obvodu až na vrchol. Místní se nahoru sápou pěšky. Nicméně až na vrchol vede víceméně asfaltová cesta a tak naše líná pozadí byla vyvezena tuktukem. Vstupné bylo tuším 200 LKR na osobu + 50 LKR za průjezd tuktuku. Cestou potkáte třeba opice, nebo poníky, ale lidi skoro vůbec, protože destinace je to božsky neznámá.

Tuktukář tvrdil, že normálně si za zpáteční výlet z Kandy na kopec, říká o 6000 LKR. Nám nakonec dal celý ten den putování dokola za 6000, ale byl to docela smlouvací boj. A asi by se také vyplatilo sem jet ráno, protože co říkal, tak odpoledna jsou dosti mlžná a to jsme také viděly. Nebo možná jsme spíš neviděly o moc víc.

Na vrcholu si samozřejmě nenechte ujít výstup na samotnou věž. Vnitřek páchne lehce po moči, ale jak se dostanete na venkovní schodiště, zase se z toho vyléčíte. Každý schod je jinak vysoký a hluboký, každou chvíli se mění šířka ochozu. Poslední okruhy kolem věže absolvujete bokem, protože jsou už prostě vážně moc úzké. Výhled je bomba, pocit pro nás co máme vážný strach z výšek už tak božský není... Ale stálo to za to J. Jinak je tu i jedna menší věž, otisk něčí nohy (klasicky si dosaďte Buddhu, Mohammeda, Ježíše, prostě koho si přejete), mešitka, hindu chrám, kostelík a spousta dalších pozoruhodných míst. Kdo najde slona, nechť mi dá vědět!

Prostě destinace neznámá, nenarvaná lidmi, relativně levná a určitě zajímavá. Zkuste to ;-) 

A celý den? Absolutně super a nakonec úžasně až neočekávaně vyplněný.