Před pěti minutami jsem nasedla do autobusu Student Agency z Liberce do Prahy. Za normálních okolností už bych měla puštěný film a nad psaním článku ani neuvažovala, ale vzhledem k tomu, že jsem to já a mám neuvěřitelné štěstí, jedu v autobuse bez televizek a dokonce i bez stewardky.
Jak jsem zmiňovala v minulém článku, má cesta vede do Francie. Vzhledem k tomu jak jsem poslední rok všem svým potencionálním zaměstnavatelům tvrdila, že mám velice funkční francouzštinu, a že se přeci bez problémů domluvím, je asi načase tohoto stavu dosáhnout. Chtěla bych napsat, že jsem dlouho zvažovala jak toho docílit, ale to vůbec není pravda. Po pokusu s osobním doučováním, které sice bylo zábavné, ale zatraceně drahé a pro mě vysloveně nemotivující, zbývala už jen jedna možnost a to léčba šokem. Tedy odvézt se za hranice a podlehnout jazykovému pudu sebezáchovy.
Koukali jste se někdy na ceny intezivních jazykových kurzů ve Francii? Pokud ne, asi to ani nedělejte. Mám pocit, že bych obletěla půlku světa za stejné peníze a kdoví, v horším případě i se stejným výsledkem. Volba tedy byla jasná - Workaway.info. A nejkrásnější na tom je, že vážně můžete jet dělat co Vás baví. Takže vyhledávací hesla byla - Francie, hotel, penzion, kavárna, restaurace. Napsala jsem dva emaily a bylo jasno!
Jedu do Normandie, kousíček od Mont-Saint-Michel. Do Bed & Breakfast jménem La Merveille. Vlatník je brit, personál francouzi, návštěvníci cca půl na půl, no a pak prý také italové, španělé, němci a bůh ví co dál. Úkolem bude co se namane. Úklid hostinských pokojů, vaření, servírování, starost o zahradu, starost o zákazníky... Neplánuji se flákat a věřím, že to bude zážitek jak cestovatelsky, tak i pracovně obohacující.
Cesta bude dlouhá. Po krátké zastávce pro osvěžení v dobré dpolečnosti v Praze mi ve 23:00 vyjíždí z Florence autobus do Paříže, kde bych měla být zítra v jednu hodinu odpoledne. Pokud vše vyjde jak má, uvidím se po tuším šesti letech se svou bývalou sousedkou z Dánska a užijeme si jeden Pařížský večer. Druhý den ráno bude cílém najít nádraží Montparnasse a vlakem se přesunout na severo-západ. No a pak už snad jen vybalit!
Je zajímavé jak se s počtem vykonaných zahraničních cest mění vnímání všech různých pohybů. Co tím myslím? Pěti hodinová cesta z Liberce do Brna mi přijde jako přejetí města večer po práci. O měsíční cestě do Francie se vyjadřuji jakože si jedu "odskočit" a i na tak dlouhý pobyt si balím dvě hodiny před odjezdem autobusu. Nepřijde mi divné chodit se dvěma peněženkami a psát si poznámky v angličtině. Nejhorší ale například dnes byl pocit jakéhosi nedostatku nadšení nebo vyděšení. Před odjezdem přeci má člověk šílet, klepat se, hlídat si každou hodinu času a být neskutečně nadšen. Já ráno šla na rukodělný trh, sedla si na kávu, koupila silonky, vyseděla frontu na poště a po obědě si na půl hodiny schrupla. A stále mě to ani neznervóznilo. Teď když se autobus hýbe, mně ubíhají kilometry a píšu tuhle cestovní zpověď začínám aspoň cítit tu nadcházející změnu. Že zase budu v cizím prostředí, čeká mě milion nových lidí, nových míst, počasí na které určitě nemám sbaleno a činnosti, které jsem nikdy nedělala. A jo, vážně už se těším!
Žádné komentáře:
Okomentovat